Igor Nosov
Přeložil Milan Dvořák
Předmluva překladatele
Anebo Neználek v Kameníně. Tak jsem původně český překlad chtěl pojmenovat. V nakladatelství Knižní klub mi ale vysvětlili, že z jakéhosi propagačního či jiného důvodu je nutné, aby byl v Kamenném Městě. No dobrá, je mi to líto, ale není to nakonec tak veliká literatura, abych se do krve přel.
Čímž vůbec nechci říci, že bych svou práci lhostejně odbyl nebo že bych se domníval, že je to špatná knížka. Naopak, je dobrá – ve svém žánru.
Těm, kdo na hřbetě nevlečou tolik křížků jako já, bych snad měl vysvětlit, že před půlstoletím u nás postupně vyšly tři knížky Nikolaje Nosova o Neználkovi. První z nich mě přímo okouzlila. Bylo to roztomilé povídání o pidilidičkách, malíčcích a malenkách, bydlících ve městě Kvítečkově a ve městě Zelení. Hlavní hrdina Neználek je takový docela sympatický malý furiant a fanfarón, který nic na světě neví a neumí pořádně. Protějšky mu tvořili druhové malíčci – vědecky založený Všeználek, mechanici Šroubek a Vroubek, doktor Pilulkin a další. Bylo to takové nepříliš vlezlé výchovné povídání pro děti o tom, že lepší je vědět než nevědět a umět než neumět, a že když člověk něco chce vědět nebo umět, musí tomu nejdřív věnovat trochu poctivé práce.
Autor té knížky Nikolaj Nosov napsal ještě dvě pokračování, v nichž se Neználek ocitne nejprve ve Slunečním Městě a poté na Měsíci. Nevím, bylo-li to z vlastní spisovatelovy iniciativy, nebo zda dostal důtklivou radu z příslušných míst, ale ty dvě následující knížky nesly kromě děje také jistý politický náboj. Sluneční Město obývá ideální společnost budoucnosti, komunistická společnost, jak si ji tehdejší sovětská propaganda pro děti představovala, na Měsíci zase vládne kapitalismus. Mimochodem, tuhle třetí knihu už jsem nečetl, ale nedávno mi jedna mladá dáma, která se zabývá překlady dětské literatury z ruštiny do češtiny, pověděla, že když si přečetla kritický popis kapitalistické společnosti, jak si ji před padesáti lety ze Sovětského svazu představoval Nikolaj Nosov, poznala v tom leccos ze současnosti.
Po mnoha letech se Igor Nosov, vnuk původního autora, rozhodl napsat pokračování. Myslím, že zdařile navázal na styl a vyznění původních Neználků. Knížce neschází ani ona didaktičnost, kterou se vyznačovaly její předchůdkyně, ovšem nehlásá už bojovné představy ideologicky rozděleného světa dob studené války. Výchovné působení je tentokrát zaměřeno na ochranu životního prostředí před výstřelky civilizace. Obyvatelé Kamenného Města žijí uprostřed samého kamene, betonu, asfaltu, kovu a skla, ale dávno neviděli ani sebemenší kvíteček, ani stébélko trávy. Pod blahodárným vlivem návštěvníků z Kvítečkova dopadne všechno dobře.
Autor, který svou knížku psal nepochybně už v současném Rusku, se rovněž neopomene kriticky otřít o užvaněné a bezobsažné mediální zpravodajství a o pitomě bezduché, nabubřelé reklamní slogany, které se mu zřejmě už stihly zprotivit. Z textu také poznáme, že nemá rád moderní umění a je spíše tradicionalista.
Jak hledím na výchovné zaměření knihy? Kdysi jsem žil ve společnosti, jejíž vládnoucí vrstva se snažila podmanit si umění, zejména slovesné, dramatické a filmové, aby vychovávalo nejen děti, ale vůbec veškeré obyvatelstvo v tom duchu, který pokládala za vhodný pro sebe. Když jsem začal rozum brát a o poučovatelství v umění uvažovat, připadalo mi, že se mi úplně zprotivilo. Postupně jsem však při svých úvahách o tom, co je nebo není umění, dospěl k větě „Vraťme se k ohni.“ Za tou jsem si představoval tlupu lovců v době kamenné, kteří večer sedí u ohně a ten nejstarší vypráví ostatním příhody z mládí. A co je cílem toho vyprávění? Jednak pobavit, jednak poučit.
Jednou, ještě v oněch letech, jsem na světové službě BBC slyšel britského publicistu, který ve své úvaze o umění dospěl přímo k výroku: „Does it entertain me? Does it instruct me? Then it is art.“ Neboli: „Baví mě to? Poučuje mě to? Pak je to umění.“ Snad až příliš utilitářské, snad až příliš aforisticky zestručněné, ale svůj smysl to má.
V dnešním světě, jemuž často schází pevný hodnotový systém, není edukativnost textu tak úplně k zahození.
Dávno jsem nedělal text pro děti a tím větší bylo zaujetí, s nímž jsem se tohoto úkolu chopil. Ve volbě jazykových prostředků jsem dospěl k řešení, ke kterému docházíme tak často a jemuž se mi nechce říkat znevažujícím slovem „kompromis“, nýbrž ho raději označuji za rozumnou rovnováhu. Při výběru slovní zásoby i stavbě vět jsem se snažil pamatovat na to, že čtenáři mají být děti a že by text tudíž měl být naráz pochopitelný a stravitelný. Na druhé straně jsem si však připomínal: Nepřekládáš pro blbečky. Kolik ti bylo, když jsi tenkrát první dva Neználky četl? Deset, jedenáct. To už je dostatečný věk, aby se člověk snažil nejen vyjít jazyku svých recipientů vstříc, ale také ho rozvíjet jako budoucí nástroj komunikace.
A ještě jednu věc musím říci. Tenkrát mě na Neználkovi nadchly ilustrace a vůbec výtvarná úprava. Když jsem se o své nynější práci zmiňoval přátelům, svým vrstevníkům i mladším, každý mi řekl, že Neználka si dobře pamatuje, a někteří se přiznali: „Už ani nevím, co tam stálo, ale v paměti mi utkvěly ilustrace.“ Ano, byla to knížka v tomto ohledu spanilá. Dlužno ostatně poznamenat, že jsem si tenkrát, trávě tři a půl roku v tehdejším Sovětském svazu, vypůjčil Neználka ve Slunečním Městě ve školní knihovně a přečetl si ho v ruštině. Dosud si vzpomínám, jak chudobná mi připadala výtvarná úprava originálu oproti tomu, co vyšlo v Československu. Nuže, je mi potěšením sdělit, že Knižní klub si k vydání nového, čtvrtého Neználka objednal ilustrace v duchu tehdejšího výtvarného autora Jaromíra Zápala.
Ukázku z knihy, která vyjde v prosinci 2010 v nakladatelství Knižní klub, naleznete v tištěném Plavu.