Olga Pavlova

Vasjakinová, Oksana. Rána.
Z ruského originálu
Rana (2021) přeložila Alena Machoninová.
1. vydání. Praha: Maraton, 2023. 248 stran.

 

Rána je prozaický debut ruské básnířky Oksany Vasjakiny. Kniha se hned po vydání stala nepřehlédnutelnou literární událostí, zvítězila ve dvou kategoriích celostátní ceny NOS (Nová slovesnost), avšak nyní se nachází na seznamu zakázaných děl. Příběh jedné odvážné publikace připomíná osud mnoha jiných titulů, které kdysi v Sovětském svazu a nově i v Putinově říši podléhají cenzuře. Nové ruské čtenářstvo se tak k textu Oksany Vasjakiny dostane především přes online platformy.

Svou knihou autorka následuje již několik let přítomný trend: kombinuje autobiografické a fikční prvky. V této intelektuální autofikci se střídají esejistické postřehy s niternými úvahami, které měly původně vyjít pod označením „román-poéma“. Důležitou část knihy tvoří poezie, její reflexe a dialog s řadou proslulých básnířek (Sylvií Plath, Adrienne Rich, Anne Sexton, Marinou Cvetajevou a dalšími), Vasjakina navíc vložila do textu rozsáhlý básnický cyklus Óda na smrt. V knihkupectvích se však publikace objevila v kategorii románů. Zde je samozřejmě vidět rozumný nakladatelský konformismus: román se vždy prodává lépe než experimentální forma, navíc propojená tématem smrti.

Po ztrátě matky se vypravěčka vydává na dlouhou cestu z Volgogradské oblasti v jižním Rusku přes Moskvu až na Sibiř s urnou v náručí. Při popisu této „pouti“ Vasjakina mluví o konkrétním, hmatatelném, hmotném Rusku, nikoli o matičce Rusi jako teoretickém konceptu. Mnohé její myšlenky mají ryze praktický charakter: nákup oblečení do rakve, zařízení potvrzení o kremaci, povolení k převozu urny několika leteckými společnostmi a další úkony. Mezi tím se snaží nějak vyrovnat a smířit se ztrátou blízké osoby. „Po její smrti jsem v duchu jásala. Máma byla moje. Sama jsem pro ni všechno vybrala, nechala jsem ji spálit v krematoriu a dva měsíce jsem žila s jejím popelem v jednom pokoji. Mám pocit, že blíž mi byla jenom, když jsem byla nemluvně.“ (58–59) Výprava do městečka Usť-Ilimsk není pouhým návratem domů, ale i do minulosti, která při správném zacházení dokáže poskytnout únik do budoucnosti.

Název Rána Vasjakina nezvolila náhodně. Tematicky by knihu mohlo vystihnout i slovo trauma, ale jak vysvětluje v jednom ze svých rozhovoru sama autorka, „trauma je něco jiného… Rána vylučuje krev, která léčí to, co je zraněné.“ Cesta s matčiným popelem má zásadní, až iniciační roli, umožňuje hrdince analyzovat vlastní život a to, jak matka ovlivnila její vnímání světa, roli ženy, schopnost navazovat vztahy, homosexualitu a estetické cítění. Díky těmto úvahám vychází najevo, že hlavními náměty knihy vlastně nejsou matčina smrt, poezie ani postsovětská byrokracie, a do popředí vystupuje do detailu propracované ústřední téma vztahu matky a dcery. Díra, která zeje na místě hlavní životní konstanty, nutí hrdinku znovu definovat své místo.

Dcera si zřetelně uvědomuje, že se k ní matka celý život chovala velmi odtažitě, vždy dávala přednost mužům před vlastní dcerou, navíc si volila neustále stejný typ mužů: ženaté, opilce, s násilnickou povahou a bez peněz. Vzhledem se obě ženy nemohou více odlišovat. Matka je „(…) opravdová žena. Žena na druhou. Žena-žena. Často mi říkala, že se jednou taky stanu ženou, a zdá se, že jsem to nepochopila dodnes.“ (42) Tato „žena na druhou“ si i na smrtelné posteli nasazuje silikonovou protézu, aby si doktor nevšiml, že je mrzák. Tolik se stydí za svou rakovinu a za to, že přišla o podle ní hlavní atribut ženství – prsa. Matčina prsa tvoří jedno z východisek pro autorčiny úvahy o vlastní tělesnosti a odmítání tradičního pojetí ženskosti. Nekoncentruje se však výhradně na sebe, ale i na kulturní reference. Od přemítání o rodinných neshodách dospěje ke vzpomínce na příběh svaté Agáty – ta má na různých vyobrazeních různě znázorněná uříznutá ňadra. Autorčina reflexe vlastní homosexuality, její obtížné poznání a přijetí se podobá zpovědi u psychoanalytika. Ukazuje se totiž, že protagonistka dává přednost maskulinním ženám, tzv. butch, jejichž pozice v lesbické a feministické komunitě v Rusku byla a je nejednoznačná. Tvrdilo se, že napodobují muže, souloží oblečené a opile se rvou. I tato osobní linka vyústí ke kulturnímu odkazu, tentokrát na řecký mýtus o zrození vlaštovky, slavíka a dudka, tj. příběhu o znásilnění Filomély a jejím vyhnání do lesů. Vasjakina připomínkou tohoto příběhu v žádném případě nevystavuje na odiv svou vzdělanost, ale využívá ho k úvahám o postavení a vytěsnění žen ze současné společnosti.

Matka a dcera se nelišily pouze vzhledem nebo sexuální orientací, rozdílné byly i jejich estetické preference. Matčina hluchota k poezii se proměňuje v dceřinu motivaci k vlastnímu psaní a lásce k literatuře. „Četla si můj deník a četla si i moje verše, ale nic neříkala. Až o řadu let později tak nějak mimochodem řekla, že četla mé první verše a ničemu nerozuměla.“ (64–65)

Důraz na tyto tři zásadní rozdíly vytváří falešný dojem, že Rána je autorčiným opožděným pokusem vyrovnat se s matkou. Ve skutečnosti celou knihou prostupuje smutek po milované osobě, zdrženlivý, kritický, ale neméně hluboký prožitek neuskutečněných citů, mučivá lítost nad vzájemnou hluchotou a odcizením. Rána přibližuje život moderní ženy, její socializaci ve společnosti, a zvláště v literatuře. Toto dílo, skvěle přeložené Alenou Machoninovou, opět dokazuje, že bez kvalitní rusistiky se může na dlouhou dobu vytratit dialog se státem nepodporovanou kulturou. Bez čtení klíčových textů se může vnímání celého národa, celé společnosti, zploštit jen na videozáběry z telefonů cenzurované Kremlem. A to by bylo stejně hloupé, jako třeba zavrhování žen a mužů, které a kteří nenaplňují konvenční genderové stereotypy, nebo ohrnování nosu nad poezií, protože vám ji znechutila jedna profesorka češtiny na střední škole.

Zpět na číslo