Klára Soukupová

McEwan, Ian. Stroje jako já.
Z anglického originálu
Machines Like Me (2019) přeložil Ladislav Šenkyřík.
1. vydání. Praha: Odeon, 2021. 360 stran.

 

Ian McEwan pro svou novou knihu využil zavedené, v lecčem však už ohrané téma soužití lidí s humanoidními roboty. Přestože se zdá být v centru románu umělá inteligence a její představy o správném směřování lidských osudů, jde pouze o kulisy a jádro příběhu spočívá v pomstě, dvojznačnosti zločinu a schopnosti převzít zodpovědnost.

Stroje jako já nemají naplňovat standardní situaci žánru sci-fi, v níž je třeba popisovat futuristické technické výdobytky světa a jejich vliv na každodenní život. Létající auta, hologramy nebo cestování vesmírem zde nenajdeme – McEwan se soustředí na běžné mezilidské vztahy, pouze obohacené o element umělé inteligence. Zasazuje proto příběh do kontrafaktuální historie osmdesátých let 20. století, v nichž je zásadním zlomem, jímž se reálný vývoj oddělil od toho alternativního, život Alana Turinga. Ten nepodstoupil hormonální „léčbu“ homosexuality a v roce 1954 nespáchal sebevraždu, ale věnoval se práci na vývoji umělého člověka. Situování příběhu do „jiné“ Velké Británie osmdesátých let vede k pohrávání si s tehdejšími skutečnostmi a jejich variování; pro mnoho čtenářů, kteří danou dobu neprožili, to však znamená potýkat se s nejasnými narážkami na dobové historické i společenské události.

Přestože se jedná o román z roku 2019, je McEwanovo zobrazení umělé inteligence zastarale humanoidní; vědomě vstupuje do zavedené tradice uměleckých děl zachycujících kooperaci umělého člověka s lidmi, od Pískaře (1816, č. 1913) E. T. A. Hoffmanna, přes Čapkovo RUR (1920), Já, robot (1950, č. 1981) Isaaca Asimova, až po Blade Runnera (1982) Ridleyho Scotta či Pelevinův SNUFF (2011, č. 2016) a mnohé další. Na tomto základu se pochopitelně dá stavět, lze si s pravidly a konvencemi tématu pohrávat, nejde však přehlížet, že dnešní pojetí AI i diskuse o možnostech ohrožení naší civilizace technickými výtvory se odehrávají ve zcela jiných parametrech. Informatici jako například Max Tegmark nebo Stuart Russell dokládají, že umělá inteligence se momentálně rozvíjí v síti samoučících algoritmů, které jsou už dnes všudypřítomné v našich počítačích, telefonech i chytrých domácnostech. V těchto znalostních a myšlenkových dimenzích už dávno překonaly lidské schopnosti a kapacity. Naopak motorické dovednosti, pohyb a samočinné moduly jsou zatím v zárodečném stavu. McEwanův Adam však představuje robota téměř k nerozeznání podobného člověku, jehož ladné pohyby i rychlost reakcí vypravěč na začátku obdivuje. Je to samozřejmě v intencích žánru a obhajitelné zasazením příběhu do osmdesátých let minulého století, přesto však kvůli tomu Stroje jako já nesou punc neaktuálnosti či nepřesvědčivosti.

Román nechce být science fiction, avšak v příběhu se není možné vyhnout osvětlení toho, jak k závratnému pokroku v elektrotechnice a informačních technologiích došlo. McEwan k tomu volí problém P versus NP, tedy jednu ze sedmi velkých (dosud) otevřených výzev matematiky třetího tisíciletí. Fiktivní Alan Turing tento problém vyřešil a posunul tak v románu mimo jiné i vývoj umělé inteligence. Vzhledem k proslulosti a atraktivitě otázky P versus NP – pro řešitele vypsal v roce 2000 Clayův matematický institut odměnu milion dolarů, i proto se jí zabývají již několik desítek let stovky nejlepších mozků planety – je nicméně vypravěčovo nastínění, jak Turing tento oříšek rozlouskl, velmi vágní a alibistické: Nakonec jsme prorazili po nalezení kladného řešení problému P versus NP – teď nemám dost času, abych to vysvětloval. Můžete si to najít sám. V kostce řečeno, některá řešení problémů lze snadno ověřit ve chvíli, kdy obdržíte správnou odpověď. Znamená to tudíž, že je lze řešit v předstihu? Nakonec matematika potvrdila, že ano, je to možné, a předložila řešení. (201) Takové kličkování nepřispívá ke koherenci budovaného fikčního světa Strojů jako já a vyvolává otázku, proč vůbec bylo třeba P versus NP jako magické zaklínadlo vývoje umělé inteligence používat.

Výchozí situace románu je jednoduchá: Charlie si pořídí jednoho z první várky humanoidních robotů Adama, následně se dá dohromady se svou sousedkou Mirandou a během budování vztahu poznává její minulost, hodnoty i představy o budoucnosti. Přestože má být od začátku jasný protiklad mezi Charliem bez jasného životního cíle a Adamem, kdy robot budí dojem perspektivnějšího partnera, potažmo „člověka“, rozdíly mezi stroji a lidmi zůstávají zjevné. Komická scéna záměny Adama a Charlieho u Mirandina postaršího otce ztrácí na humornosti, ale i narativní působivosti svou předvídatelností – jakmile je otci robot představen dříve než přítel, můžeme se domýšlet, k jakému politováníhodnému omylu může dojít, a opatrně vedená konverzace, v níž Adam exceluje znalostmi o Shakespearovi a Montaignovi, zatímco Charlie se nervózně drží zpět, nám to potvrdí. Adamova „láska“ k Mirandě a sexuální akt, který mezi nimi proběhne, působí trochu jako úlitba etickým otázkám spjatým s humanoidními roboty; debaty o samostatném vědomí strojů, kulturní podmíněnosti emocí a arbitrárnosti společenských norem lze kolem nich spřádat bez potřeby jasného rozřešení. Přestože Charlie zastává názor, že Adam je víc než chodící vibrátor, k jeho prožitkům je lhostejný a bez váhání ho využívá jako nástroj k výdělkům.

Jméno hrdinky, odkazující na Shakespearovu Bouři, jako by mělo napovídat, že umělého člověka máme chápat jako kombinaci Ariela a Kalibána, ducha a hrubé síly, sloužících lidským rozmarům. Problematika poslušnosti, vzpoury nebo odpovědnosti moci nicméně v románu není nijak zásadně nastolována. Podobě nerozpracovaná zůstává prvotní rozsáhlá epizoda, v níž Charlie nechá Mirandu nastavit část Adamových osobnostních znaků. Robot se tak či tak následně rozvíjí po svém a to, že vypravěč nezná polovinu jeho povahy, není pro další vývoj příběhu nijak podstatné.

To, že je vyprávění vedeno dál i po „vyřazení Adama z provozu“ a soustředí se na Mirandu a malého chlapce Marka, ukazuje, že Stroje jako já jsou hlavně příběhem o lidech a jejich ryze lidských činech a touhách. Adam zde působil pouze jako katalyzátor, jeho zásah do vývoje příběhu byl sice podstatný, ale nijak specificky se neodchyluje od role „náhody“ či autistického příbuzného. Morální dilema, které je nastaveno Mirandiným zločinem v minulosti a setkáním s Markem, není závislé na vstupu umělé inteligence či humanoidního stroje.

Vypravěč je tak ve výsledku stejně marný ve svém vyprávění jako v životě třicátníka bez zvláštního zájmu, talentu či cíle, jenž nemá svůj život pevně v rukou. Ambivalence jeho vztahu k umělému člověku má odrážet náš vlastní neujasněný vztah k humanoidním strojům, nosnost morálně znervózňujících jiných McEwanových děl však nemá.

Už od Čapka je podstatným znakem zobrazování robotů jejich problém s chápáním emocí, hry a lidských iracionálních rozhodnutí. Adam není ve své umělosti a ve svých algoritmických rozhodnutích ani děsivý, ani politováníhodný, přestože má zjevně nést rozporuplné poselství o podobnostech mezi lidmi a stroji. I proto Stroje jako já postrádají intenzivní emoční působení, jímž často texty Iana McEwana dopadají na čtenáře, když ho znepokojují zobrazením například incestního sexuálního vztahu (Betonová zahrada, 1978, č. 1993), pocitu viny a jeho reflexe (Pokání, 2001, č. 2003), zhmotnění abstraktního zla (Černí psi, 1992, č. 1996) nebo cynických myšlenek nenarozeného dítěte (Skořápka, 2016. č. 2017). Znejišťující dojem a pocit pošpiněnosti ve Strojích jako já schází a zůstává pouhá spekulace.

Zpět na číslo