Pavel Hons

Profesor Kamil Zvelebil se nesmazatelně zapsal do dějin indologie, a to nejen té české – můžeme bez nadsázky říci i světové. Nikdy nezapomenu na svůj pobyt na dvou indických univerzitách, kde toho o České republice nikdo moc neslyšel, zato jméno Kamil Zvelebil znali všichni. Pouhé jeho vyslovení pomáhalo dostat se k cenným fondům tamních knihoven, případně dojednat si schůzku s předními vědeckými pracovníky.

Kamil Veith Zvelebil se narodil 17. 11. 1927 v Praze. Vystudoval indologii, sanskrt a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; mezi jeho učitele patřil také významný indolog Vincenc Lesný. Již během studia se zajímal o tamilštinu, což je jeden z indických jazyků patřící do drávidské jazykové rodiny. Tyto jazyky se vyznačují nejen obtížnou výslovností, ale také naprosto odlišnou gramatickou strukturou. Tamilštinu se Kamil Zvelebil začal učit jako samouk, později se zasadil o to, aby tamilština byla otevřena jako samostatný obor na Karlově univerzitě. Tam v roce 1952 získal titul PhDr. Jeho další působení je spjato především s Orientálním ústavem ČSAV (do roku 1970), krátce také vyučoval tamilštinu na FF UK, kde se roku 1965 habilitoval. Od šedesátých let působil na mnoha zahraničních univerzitách, jmenujme například univerzitu v Chicagu, Leidenu, Heidelbergu, Utrechtu či Collège de France. Na univerzitě v Utrechtu byl v roce 1991 jmenován emeritním profesorem. Po roce 1989 se jako hostující profesor vrátil na Karlovu Univerzitu, kde byl obor tamilština znovu otevřen.

Díky Kamilu Zvelebilovi se tamilština či drávidistika stala samostatným oborem nejen tady v Čechách, ale dá se říci na celosvětové úrovni. Jeho četné studie přispěly k bližšímu poznání gramatické struktury tamilštiny, jejích dialektů či vztahu k ostatním drávidským jazykům. Kamil Zvelebil se věnoval také tamilské literatuře. Publikoval přehled historie tamilské literatury, přeložil velkou část nejstarší tamilské gramatiky a mnoho děl moderních autorů. Vedle tamilštiny překládal také z malajálamštiny a kannadštiny.

Nebyla to ale pouze tamilština jako taková, která mu učarovala. Kamil Zvelebil se zajímal prakticky o vše, co souviselo s tamilskou historií a kulturou. Zabýval se ranými tamilskými nápisy, vztahem drávidských jazyků k ostatním jazykovým rodinám (zejména elamštině a jazykům uralo-altajským), intenzivně sledoval a komentoval pokusy rozluštit nápisy tzv. protoindické civilizace (která byla pokládána za drávidskou). Za velmi významné jsou považovány jeho práce vzniklé za pobytu v Modrých horách (jižní Indie), kde objevil a popsal irulštinu. Věnoval se i jiným aspektům života tamních kmenů, zejména jejich mýtům. Je nutno zmínit také jeho práce o šaiva-siddhántě, systému indické filosofie. V posledních dvaceti letech se aktivně věnuje zenovému buddhismu.

Jeho bibliografie čítá již přes 500 položek. Za svou práci dostal několik ocenění, jmenujme například cenu ČSAV (1964), Čestnou plaketu Collège de France (1970) či Zlatou pamětní medaili Josefa Dobrovského (1992). Kamil Zvelebil také působil ve významných mezinárodních organizacích: viceprezident Akademie tamilské kultury v Madráse, tajemník Mezinárodní asociace tamilského bádání v Madráse, čestný člen Sahitja Akademie v Novém Dillí, člen American Oriental Society a další.

Z jeho četných odborných děl publikovaných v angličtině uveďme alespoň ta nejdůležitější:

Comparative Dravidian Phonology, Mouton, The Hague, Paris 1970.

The Smile of Murugan. On Tamil Literature of South India. E. J. Brill, Leiden 1973.

Tamil Literature. A History of Indian Literature, Vol. X, 1, Wiesbaden 1974.

The Irulas of the Blue Mountains, Syracuse University 1988.

Dravidian Linguistics – An Introduction, Pondicherry 1990.

Čeští čtenáři budou patrně znát dvě cestopisně-naučné knihy Země posvátných řek (Mladá fronta, Praha 1959) a Indie zblízka (Orbis, Praha 1960), které vydal jako spoluautor s I. Fišerem, respektive s E. Heroldem a D. Zbavitelem.

Z jeho překladů z tamilštiny jmenujme Černý květ (Praha 1955); Květy jasmínu (SNKLHU, Praha 1957) a Pohár slasti (Triton, Praha 2005). Jedná se o výbory ze starotamilské poezie pocházející z počátku našeho letopočtu. Píseň o klenotu – Silappadigáram (SNKLHU, Praha 1965) je básnickým překladem starotamilského eposu.

Kamil Zvelebil publikoval také mnoho překladů děl od moderních autorů. Byly to zejména krátké povídky či básně, které vycházely v časopisech, především v Novém Orientu. V knižní podobě vyšel například překlad Ragunádanovy knihy Paňčum pasijum pod názvem Mlčení pod Madurou (Práce, Praha 1957) nebo Žertovné příběhy mistra Paramárty (Praha 1954), což byla vůbec první tamilská kniha přeložená do češtiny.

Z malajálamštiny přeložil dvě díla T. Š. Pillaje Červená ryba (SNKLHU, Praha 1960) a Zametačov syn (ve slovenštině, SVKL, Bratislava 1961) a román Jedovatá kráska od S. K. Pottekkáta (Lidová demokracie, Praha 1963).

Ve své nedávno publikované knize Podivuhodné příběhy a písně z Modrých hor (Triton, Praha 2002) vylíčil své zážitky z objevování domorodého kmene v jižní Indii, ke kterým přidal mnoho informací ze života kmenů.

Zvelebilova záliba v literatuře a široké znalosti historické nakonec vyústily ve vlastní literární počin, kterým byl historický román o objevu pravidelnosti monzunů mezi jižní Arábií a východní Afrikou a Indií s názvem Hippalos (Triton, Praha 2003).

Z díla Kamila Zvelebila, který letos oslaví 80. narozeniny, budou nepochybně ještě dlouho čerpat četné generace našich i světových tamilistů.



Zpět na číslo