Štítek: 2007 Stránka 1 z 6

Česká knižní bibliografie k lotyšské literatuře

K dějinám lotyšské literatury a česko-lotyšských literárních vztahů:

Parolek, Radegast. Srovnávací dějiny baltických literatur. Od nejstarších dob do současnosti. Praha: Univerzita Karlova, 1978 (1982).

Parolek, Radegast. Lotyšská literatura. Vývoj a tvůrčí osobnosti. Praha: Bohemika, 2000.

Parolek, Radegast. Zlatý fond baltických literatur. Praha: FF UK a Bohemika, 2007 (v tisku).

Slabihoudová, Naděžda, Alena Vlčková a Pavel Štoll. Slovník pobaltských spisovatelů. Praha: Libri, 2003.

Štoll, Pavel. „Lotyšská kultura“. Švec, Luboš, Vladimír Macura a Pavel Štoll. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,

Zrcadlo rozjitřené paměti

Miluše Zadražilová

Psát o magickém románu nedávno zesnulé litevské autorky Jurgy Ivanauskaitė Čarodějnice a déšť (Ragana ir lietus, 1993) je pro mne nesmírně těžké. Nejenom proto, že je dnes Jurga Ivanauskaitė (1961–2007) považována za téměř sakrální tvář litevské kultury. To samo o sobě je nepochybně dobrým znamením. Značí to alespoň pro tuto chvíli volbu umění hledajícího duchovní jistoty, poztrácené a promrhané v chaosu znejistělého historického mezidobí mezi agonií starého, zevnitř odumřelého sovětského systému a utvářením nové budoucnosti nezávislé Litvy se všemi riziky, která s sebou nese kladení základních kamenů do dlouho nekypřené půdy. Všestranně umělecky nadaná Jurga Ivanauskaitė, která svým původem patřila ke staré,

Překladatel Alois Koudelka (O. S. Vetti)

Veronika Hesounová

Italský kardinál Mezzofanti vynikal tak neobyčejným talentem učit se cizím jazykům, že se jeho jméno stalo obecným označením výjimečného polyglota. „Český Mezzofanti“, venkovský farář Alois Koudelka, ovládl více než třicet jazyků a z téměř všech také překládal. Od jeho smrti tento měsíc uplyne šedesát pět let.

Narodil se 18. 11. 1861 v Kyjově a po maturitě na tamním gymnáziu začal v Brně studovat bohosloví. Po vysvěcení na kněze roku 1884 vystřídal řadu působišť (Bučovice, Kobylí, Rovečín, Nikolčice), až zakotvil v Praci u Slavkova (po první světové válce dostal nabídku na funkci sekretáře a tlumočníka v prezidentské kanceláři na Pražském hradě, avšak odmítl).

Dny poezie s Ingmārou Balode

Michal Škrabal

Zavítat na letošní Dny poezie a napsat tuto krátkou glosu bylo pro mne milou povinností. Jedním z pozvaných hostů totiž byla mladá lotyšská básnířka Ingmāra Balode, s níž jsem se loni seznámil v Mezinárodním spisovatelském a překladatelském domě ve Ventspilsu. Ingmāra Balode se narodila v roce 1981. Vystudovala Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Rize, nyní studuje polonistiku na Filologické fakultě Lotyšské univerzity. Je na volné noze: kromě překladů britské a americké současné i modernistické literatury se věnuje také překladům z polštiny. Mimo to působí jako redaktorka literárního internetového portálu ¼ Satori a podílí se na realizaci několika literárních projektů a grantů.

Do Prahy přijela,

12/2007 – Co jsou Lotyši?



Jiřina Hauková – překladatelka

Anna Vondřichová

Básnířka a překladatelka Jiřina Hauková (1919–2005) studovala od roku 1938 v Brně tři semestry anglistiku a bohemistiku, po uzavření vysokých škol se vrátila do Přerova, kde působila v redakci Obzoru. Později redigovala ženskou rubriku Lidových novin a pracovala v knižním oddělení Ministerstva lidové osvěty, po roce 1943 se natrvalo přestěhovala do Prahy a po dvou letech se stala členkou Skupiny 42. Po válce byla zaměstnána v publikačním odboru a později v zahraniční sekci ministerstva informací. Do roku 1948, kdy ji jako mnohé další postihl zákaz publikace, vyšla ještě válečná sbírka Cizí pokoj (1946), první přeložené básně v časopisech Kvart (1945/46) a 

Výběrová bibliografie:Dílo T. S. Eliota v českých překladech

Je smutnou skutečností, že čeští překladatelé mají vůči T. S. Eliotovi poměrně značný dluh, zejména pokud jde o jeho básnická dramata a esejistickou tvorbu. Na samý závěr vám přinášíme skromný, byť úplný výčet dosud vydaných překladů z díla T. S. Eliota do češtiny.

Tam domov náš. Přel. Libuše Pánková. Londýn: Evergreen, 1941.

Nyní v Anglii. Přel. Libuše Pánková. Londýn: Faber and Faber, 1944.

Pustá země. Přel. Jiřina Hauková a Jindřich Chalupecký. Praha: B. Stýblo, 1947.

Rodinné shromáždění. Přel.

Kdo to neví, myslí si, že je novátor

Rozhovor s Janem Vladislavem 

Josef Šlerka: Překládáte z osmi jazyků. Za překládání jste dostal v roce 2001 státní cenu. Jak se člověk stane takovou překladatelskou legendou?

Jan Vladislav: Legendou se dnes označuje kdekdo a kdeco. Jsem-li znám jako překladatel, je to spíš paradox, moje volba to nebyla. Ne že bych toho snad litoval, ale původně jsem chtěl být matematikem, astrofyzikem. Překazila to válka, okupace a zavření vysokých škol. Matematika totiž chce člověka celého a co nejdřív. Sám, bez řádného studia, jsem na to nemohl stačit, nebyl jsem génius. Přesto jsem se jí jeden čas zabýval s velikou vášní a jsem jí dodnes vděčný.

11/2007 – Levého překladatelská soutěž 2007



Pražský Schiller

Jan Hon

Karlova univerzita se vyznačuje jedním anomálním úkazem, totiž ústavem germánských studií na Filozofické fakultě. Již delší dobu vypadá, jako by se pohroužil do zimního spánku – o to pozoruhodnější jsou ovšem výkony, ke kterým se jednou za čas probere. Za tím posledním stojí ojedinělý spiritus agens české germanistiky Alice Stašková, díky níž se pražský germanistický ústav mohl na podzim roku 2005 prezentovat jako spoluorganizátor konference o Friedrichu Schillerovi pořádané v pražském Goethově institutu k dvoustému výročí jeho úmrtí. Letos na jaře se nám pod názvem Friedrich Schiller und Europa. Ästhetik, Politik, Geschichte (Friedrich Schiller a Evropa.