Michaela Otterová
Kehlmann, Daniel. Tyll.
Z německého originálu Tyll (2017) přeložil Michael Půček.
1. vydání. Praha: Argo, 2019. 365 stran.
V době, kdy si nejedna útlá próza osobuje označení „román“, člověka vyloženě potěší, když mu nějaká kniha už svým objemem nabízí možnost dlouhodeché četby. Samozřejmě by bylo pošetilé tvrdit, že kvalita díla je přímo úměrná jeho délce, na druhou stranu nám tlustospis předem napoví, že se jeho autor pustil do většího a nejistějšího podniku. Daniel Kehlmann každopádně není v literatuře žádným nováčkem a jeho sázky na nejistotu mu už leckdy vyšly. Jedním příkladem za všechny budiž jeho Vyměřování světa, románová biografie dvou německých přírodních vědců z 18. století, napsaná bez použití přímé řeči. Anotace vyloženě odrazující, a přece – globální úspěch! Šest milionů prodaných exemplářů, nemluvě o rozebraném nákladu v Česku! Minimálně od té doby není radno Kehlmanna podceňovat, zvlášť když se pustí do něčeho většího. Což je právě případ jeho nejnovějšího opusu…
Lakonický název Tyll jako by ohlašoval, že půjde o další autorův biografický počin. Zvlášť když nejslavnější nositel tohoto jména Ulenspiegel (jinak Eulenspiegel či Enšpígl) nebyl za celá staletí v kulturní paměti nikým překryt. O to překvapivější může být autorský koncept, který pololegendární postavu čtveráka z počátku 14. století využívá pro zvláštní cíl: zpřítomnit jeho prostřednictvím apokalyptické období třicetileté války (sic!). A když už Tyll takto směle přeskočil dvě století, proč by se tento šprýmař nemohl stát rovnou provazochodcem a potulným komediantem? Přežil-li až do současnosti díky svým anekdotickým kouskům, legráckám a mystifikacím, proč tohoto principu nevyužít a nenechat ho v knize střídavě objevovat a mizet? Hned je dítětem na útěku, hned slavným akrobatem, šaškem zimního krále, vojákem v minérské četě, vrahem, průvodcem, zpovědníkem i přízrakem umírajících. Už kvůli svému živobytí neustále musí měnit prostředí – jak výhodné pro Kehlmanna, který zatoužil zobrazit nezobrazitelné, první evropskou válku všech proti všem. Právě Ulenspiegelova unikavost umožňuje Kehlmannovi elegantně střídat kulisy vyprávění: s Tyllem anebo po jeho stopách se střihově přenášíme tu z Bavorska do Haagu, tu z Holštýnska do Brna – nebo snad naopak?
Text odmítá být chronologickým vyprávěním, podávaným z jediné perspektivy. Úvodní příhodu dokonce vypráví kolektivní vesnické „my“ – diváci, kteří se nepozorovaně stali aktéry Tyllovy zlomyslné show. Tyll je tu vykreslen jako fascináns – jeho akrobacie, a především manipulátorství jsou vesničany vnímány jako magické počínání, jeho inscenace rvačky jako předzvěst blížící se války. Už jen za toto brilantní dvacetistránkové entrée by si autor zasloužil Man Bookerovu cenu, na kterou je letos nominován. Druhá část, v níž se vracíme do Tyllova dětství, je naoko tradičnější. Hlavní prostor zde dostává Tyllův otec, jurodivý uhlíř Claus, který se střetne s dvojicí inkvizitorů a nepřekvapivě skončí na mučidlech a vzápětí na šibenici. Tak se to ostatně traduje i v původní enšpíglovské legendě. Avšak pouze Kehlmannovým přičiněním a zásluhou se v roli inkvizitorů objevují historické postavy prominentních jezuitů: Oswald Tesimond, který se později v Anglii zaplete do tzv. spiknutí střelného prachu, a spolu s ním Athanasius Kircher, muž mnoha vědeckých zájmů a zakladatel egyptologie.
V dalších kapitolách se v centru vyprávění ocitají ještě jiné historické osoby – zejména česká zimní královna Betty s manželem Fridrichem, a to v tomto pořadí. Pro Kehlmanna je totiž mnohem zajímavější osobou než sám Fridrich Falcký jeho žena, praneteř královny Alžběty, dcera vládnoucího anglického krále Jakuba a milovnice Shakespearových her. Ke slovu se ovšem dostávají i fiktivní protagonisté – „tlustý hrabě“ von Wolkenstein nebo Tyllova kamarádka Nele. Kehlmannovo mixování historických a smyšlených figur výborně funguje: osud historických postav ve zběsilé době totiž beztak působí jako fikce. Sesazená královna s jednou služkou, která přijede vyjednávat na mírovou konferenci? Inkvizitor luštící hieroglyfy? Největší učenec své doby pátrající po drakovi? Drak umírající po sedmnácti tisících let únavného skrývání? Proč ne v době vymknuté z kloubů? Všichni střídající se aktéři románu jsou spolu propojeni právě historickou situací a také tím, že se při nějaké příležitosti setkali s Ulenspiegelem, což na ně trvale zapůsobilo.
Celek působí velmi teatrálně – je plný dramatických momentů a dialogů. Inkvizitor odehraje svůj part se zmučenými „čaroději“, Fridrich Falcký přetrpí své extempore s Gustavem Adolfem, Betty se pustí do diplomatického šermování s císařským vyslancem. Postavy neobyčejně často přemítají o tom, co řeknou, co řekly nebo co mohly říci. Svou roli v tom pochopitelně hraje i dvorská etiketa a nepsaná pravidla politiky: samotný příchod české „královny“ před vyjednavače v Osnabrücku je jeden velký, pečlivě naplánovaný divadelní výstup: Bez zaváhání kráčela ke dveřím. Teď nesměla zaváhat. Nejmenší nádech nejistoty by stačil, aby dvěma lokajům, stojícím vlevo a vpravo ode dveří, připomněla, že je rovněž docela dobře myslitelné jí neotevřít. Kdyby se to mělo stát, byl její postup vpřed odražen. Poté by se musela posadit na jednu z plyšových židlí a objevil by se někdo, aby jí sdělil, že vyslanec bohužel nemá čas, že by ji však mohl za dvě hodiny přijmout sekretář, a ona by protestovala a lokaj by chladně prohlásil, že je mu to líto, a ona by zvýšila hlas a lokaj by to nezúčastněně zopakoval a ona by ještě víc zvýšila hlas a seběhlo by se ještě víc lokajů a rázem by tak už nebyla královnou, nýbrž stěžující si starou dámou v předpokoji. Proto se to musí podařit. Druhý pokus nebude.
Kehlmannovo theatrum mundi čtenáře bez ustání vábí a vtahuje. Autor chce čtenáře evidentně obloudit a zbavit odstupu. Ne nadarmo je nazýván magickým realistou. Ostentativně se nezajímá o žádné ratio (náboženské či politické příčiny konfliktu), naopak škodolibě líčí, jak žoldnéři bojují střídavě za tu i onu stranu. Všechny postavy jsou směšné nebo ubohé nebo oboje. Dalo by se říci, že má stejný přístup jako jeho románový Tyll, který se nijak nesnaží zmírňovat lidské trápení, naopak je ve srovnání s jinými literárními adaptacemi vyloženě drsný a bezohledný. A platí to i naopak: Tyllova životní pouť má společné rysy s osudem nejednoho umělce, který je „srdečně přijat – každým odmítán“. Je slavný, ale přitom jeho živobytí visí na vlásku, je svobodný, ale nechráněný, bez morálních zábran, zato s divokou touhou nezemřít: „Já teď jdu. Tak jsem to dělal vždycky. Když se dostanu do úzkých, odejdu. Já tady neumřu. Dneska neumřu. Neumřu.“