Rozhovor s Mílou Janišovou vedla Silvie Mitlenerová

Příprava a pojídání kuskusu v zemích Maghrebu to dotáhly až na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. V rozhovoru s Mílou Janišovou se ale posouváme od chytlavého názvu čísla hlouběji do jazykového vývoje „západního poloostrova“ a k otázkám, které přináší jazyková a kulturní mnohotvárnost.
 

Silvie Mitlenerová: Začněme úplně od píky. Co znamená slovo Maghreb?

Míla Janišová: Maghreb znamená západní, dokonce to znamená „západní poloostrov“. Jedná se o část světa ohraničenou Libyjskou pouští, Saharou, Středozemním mořem a na západě Atlantským oceánem. Tradičně se tam řadily Tunisko, Alžírsko a Maroko jakožto země spojené francouzskou kolonizací, ale v roce 1989 vznikl Svaz arabského Maghrebu, kam patří ještě Libye a Mauritánie. Šestá země, jaksi vlající ve vzduchu, je Západní Sahara. Ta reklamuje nezávislost, ale od konce sedmdesátých let ji okupuje Maroko a přetahuje se o ni s Mauritánií.

Opozici Maghrebu v arabském světě tvoří takzvaný Mašrek, východní část, kam patří všechny země Blízkého východu a tradičně přiřazovaný Egypt.

SM: Jakou roli v tom hrají španělské enklávy Ceuta a Melilla v Maroku?

MJ: Španělé je považují za svoje a Maročané to respektují, ale z označení Maghreb se nijak nevydělují. Teď se tam dějí dost hrozné věci v souvislosti s uprchlíky. Což do našeho tématu vlastně také patří, literatura o migraci vzniká, viz román Poušť nebo moře Ahmeda Tiaba o příběhu migrantů z Nigeru.

SM: Na migraci měla mířit moje další otázka, v kontextu čísla mě ale zajímá spíš migrace z Maghrebu do Francie. Z vlastní zkušenosti znám příběh rodiny přesídlené z Alžírska do Paříže – otec rodiny velmi silně trval na tom, aby měly děti perfektní francouzštinu, co nejvíce francouzsky znějící jméno, aby se prostě maximálně začlenili a vytrhli se z původních kořenů. Je to obvyklé?

MJ: To je docela klasický model. Naopak ženy víc touží po tom se vracet. Často nezačnou hned chodit do práce, případně začnou pracovat až ve chvíli, kdy jeden mužův plat nestačí. Mají větší vazby na ženské příbuzné v původních zemích, kdežto muži trpí jakousi nostalgií po „zlatém věku“ a zároveň obrovskou potřebou uspět ve francouzské společnosti.

Obecně se emigranti vracejí hrozně málo. Není to vůbec jednoduché. Pokud se člověk ve Francii nějak prosadí, vrací se zřídka. Ani spisovatelů, kteří nějakou dobu žili ve Francii a pak se vrátili, není tolik. Třeba Amin Zaoui, současný alžírský spisovatel, se vrátil ve chvíli, kdy mohl. Odešel z politických důvodů, a jakmile se politická garnitura změnila a přestali ho pronásledovat, okamžitě putoval zpátky. Ale je to dost minoritní případ.

SM: Když už se z Maghrebu odchází, odchází se do Francie, nebo i jinam?

MJ: Paradoxně se často odchází do Kanady, do Québecu. Silná komunita existuje i ve Spojených státech, kde si imigranti z Maghrebu vedou docela dobře. Až bych řekla, že intelektuální elita se lépe prosazuje v USA a v Québecu než ve Francii, protože vztah mezi periferií a centrem je přece jen jiný a mezi Francií a Maghrebem jasně definovaný, kdežto v Québecu – vůči Francii svým způsobem periferii a vůči Spojeným státům také – se etablují snáz.

SM: Periferie snadněji přijímá lidi z jiné periferie. Můžeme to tedy shrnout tak, že se lidé chtějí spíš přesunout na Západ a nemají zájem „dobudovat nové Maroko“, nové, demokratické, rozvinuté domovy?

MJ: Zrovna Maroko je specifický stát. Když vezmeme v potaz zmíněné tři země – Maroko, Alžírsko a Tunisko –, Maroko je vůči Francii v podobné pozici jako Češi vůči Němcům. Stalo se montovnou a pěstírnou. Produkuje se tam enormní množství marihuany na vývoz do Evropy, enormní množství rajčat na vývoz do Evropy. Ale to se netýká jen Maroka. Místní tuší, že i když dosáhnou na vysokoškolský diplom, je jim to vlastně k ničemu, protože mají téměř nulovou perspektivu. Zároveň ještě nevědí, že i když s tím diplomem odejdou do Evropy, perspektiva téměř nulová zůstane, protože takových už tam přišla hromada a prosadit se v cizí zemi je mnohem těžší. Živí je ovšem zvláštní sen, že Evropa je místem úspěchu a seberealizace. Trefný popis této situace najdeme v románu Maïssy Beyové – Hizya je překladatelka s vysokoškolským diplomem, ovšem pracuje v kadeřnictví a ví, že to takhle prostě bude i dál.

SM: Dostáváme se k otázce jazykové. Kolik jazyků zní na ulicích maghrebských měst?

MJ: Maghrebský spisovatel i Maghreban vůbec se nachází v jakémsi jazykovém čtverci. Celý život se konfrontuje se dvěma jazyky psanými a svým způsobem cizími – klasickou arabštinou a francouzštinou –, a se dvěma živými, každodenními – konkrétním dialektem arabštiny a berberštinou nebo jejím dialektem. Většina lidí s maturitou tak či onak vládne aspoň třemi z nich.

Existuje totiž arabština klasická, literární, kodifikovaná Koránem. Ta se vlastně moc nemění. Každá arabská země pak používá vlastní dialekt. Dialekty jsou mezi sebou víceméně srozumitelné a rozhodně neplatí, že všichni ovládají i klasickou arabštinu. Měli by ji znát, protože by v ní měla probíhat školní výuka, nicméně šedivá je teorie… Navíc v Maroku i Alžírsku už je oficiálním národním jazykem také berberština, výuka tedy může probíhat i v berberštině.

Francouzština jednu dobu zcela ustupovala, koncem šedesátých let a v letech sedmdesátých vládla masivní tendence k arabizaci. Proto údajně opustil Maroko například Tahar Ben Jelloun. Odmítal učit filosofii v arabštině ve chvíli, kdy se zákonem nařídilo, že veškerá vysokoškolská výuka musí probíhat právě v tomto oficiálním jazyce. Na konci šedesátých let ovšem začala v Maroku vycházet revue Souffles, tedy „dechy“, a ta silně rehabilitovala francouzštinu jako jazyk modernosti a otevření se světu. Moderní člověk studoval francouzštinu, zajímal se o francouzskou kulturu, sledoval francouzské trendy. Arabština naopak představovala regresivní, archaický, svírající jazyk, který nastavuje přísná pravidla.

Po vyhlášení nezávislosti do Maroka dorazilo hodně učitelů ze Saúdské Arábie. Školství bylo vyhladovělé a do té doby téměř veškeré vzdělání probíhalo ve francouzštině. Aby se posílila pozice arabštiny a identita arabského národa, pozvali si učitele ze Saúdské Arábie, kteří s sebou ovšem zároveň přinesli poněkud nežádoucí náboženský fundamentalismus. I to poškodilo vnímání arabštiny a dodalo jí nádech jazyka zkostnatělých tradic.

SM: Jak se situace vyvíjela dál, na cestě do jednadvacátého století?

MJ: Čím delší doba uplynula od vyhlášení nezávislosti, tím víc se pozice francouzštiny mění. Tak například spisovatel Kateb Yacine říkával, že francouzština je válečná kořist, a často se cituje jeho věta Píšu francouzsky, abych ukázal Francouzům, že nejsem Francouz. Pokud o sobě oblast Maghrebu chtěla dát vědět, musela používat jazyk, kterému Evropané rozumějí. A tehdy nastupující spisovatelé prošli francouzským školstvím a neměli dost dobrou arabštinu na to, aby v ní mohli psát. Nebo ani nechtěli – třeba alžírský básník Mohamed El-Kacimi říká, že arabština je pro něj jazyk náboženství, a když chce vyjadřovat sám sebe a svůj poměr ke světu, arabsky psát nemůže. Pořád se mu tam totiž vtírá ten Bůh.

Francouzština není pro žádného maghrebského autora mateřským jazykem. Všechny jazykové vrstvy se jim prolínají a vzniká silně poetický jazyk literární. Francouzi potvrzují, že i pro ně je někdy trochu problém tyto hybridní texty číst, například proto, že tato francouzština se vyznačuje arabskou syntaxí. Hodně nepřímého vyjadřování, potíž s mluvením o sobě. Francouzština rozhodně umožňuje lépe vyjádřit sebe sama, pojednat o intimních tématech. Opisné vyjadřování samozřejmě souvisí s kulturní tradicí, ale také s arabštinou.

Mám-li uvést příklad autorů otištěných v tomto čísle, u Assii Djebarové se připojuje ještě berberština; její matka pocházela z velmi dobře situované, až téměř šlechtické berberské rodiny. Djebarová proto cítila jako velkou ztrátu, že se od této tradice odřízli, a ve své tvorbě se ji snaží rekonstituovat, navázat kontakt s orální tradicí a ženským světem.

Třeba Kamel Daoud zastává ještě jiný postoj. Na oblíbenou otázku, proč píše francouzsky, odpovídá: protože chci. Francouzština je pro něj prostě jazyk, který si vybral pro svoje vyjadřování, ačkoliv žije v Alžírsku.

SM: Jak se autoři ve francouzštině etablují?

MJ: Složitě – doma i ve Francii. A na každé straně moře z jiného důvodu. Méně v Alžírsku, více v Maroku platí, že etablovaný autor je ten, kterého nejdříve uznají v Evropě. Aktuálně se Maročané mohou zbláznit z Leïly Slimani, protože ona už je světová autorka. Organizuje besedy, přebírá marocké ceny – ovšem až poté, co obdržela ceny francouzské. Totéž platí o Taharu Ben Jellounovi. Podporovat autory nejprve uznané ve Francii je jakousi oficiální kulturní politikou. Když se ale člověk baví s lidmi, kteří literaturu čtou nebo studují, dozví se, že je to příšerné, že takovou kulturní politiku nepodporují, že ji považují za zaprodávání se Francii kvůli subvencím a podobně.

Amin Zaoui něco píše francouzsky, něco arabsky, a když je tázán, podle čeho se rozhoduje, odpovídá, že téma si samo řekne. Jiní vystřídají v životě několik fází: začínali francouzsky, pak přešli k arabštině, někteří dospěli až k dialektu nebo návratu k francouzštině. Pro starší autory, jako je například Assia Djebarová, je francouzština zároveň osvobozující a hodně bolestná. Což ona i celá její generace tematizují a problematizují.

Zmíněný Kamel Daoud si ovšem dává záležet na tom, aby jeho texty nejdříve vycházely v Alžírsku. A není jediný. Pak až mohou vyjít ve Francii. Stejně se ale pak upozorňuje na to, jakou dostal francouzskou cenu.

SM: Musím říct, že mě překvapilo, jak je většina textů v čísle náročná na čtení. Jsou hutné, metaforické, plné obrazů. Existují vůbec v Maghrebu lehké žánry?

MJ: Ve francouzštině ne. Proč by taky existovaly. Lehké žánry se píšou pro lidi, kteří nechtějí číst ty těžké. Předpokládat, že někdo bude číst lehčí žánr v jazyce, který není jeho mateřštinou, je trochu naivní. Ve zmíněném regionu navíc nemá tento druh literatury vůbec tradici, ať už červená knihovna, nebo young adult literatura.

Ostatně jestli se u nás hudruje, že nám vymývá mozek televize, tak v Maghrebu jede televize ještě stokrát víc. Všichni mají satelity a celé dny sledují egyptské a indické telenovely prokládané telenovelami francouzskými.

 

Míla Janišová

Míla Janišová (* 1973, Strakonice) vystudovala francouzskou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Život jí zásadním způsobem změnil rok strávený v Marseille, kde začala objevovat maghrebskou literaturu. Po několika letech učení francouzštiny a epizodě v mezinárodní humanitární organizaci Lékaři bez hranic znovu učí (francouzštinu a maghrebskou literaturu), překládá a píše literární recenze. V rámci doktorského studia se zabývá především autobiografií maghrebských autorů se zkušeností migrace.

 

Silvie Mitlenerová

Silvie Mitlenerová (* 1987, Mladá Boleslav) vystudovala anglistiku-amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Živí se jako literární překladatelka – přeložila například literární reportáž držitelky Pulitzerovy ceny Susan Faludiové In the Darkroom (2016, č. Temná komora, 2018) o autorčině otci maďarsko-židovského původu, jenž prošel změnou pohlaví. Na podzim vyjde její překlad románu Queenie od Candice Carty-Williamsové. Od listopadu 2008 působí v redakci měsíčníku Plav, patří rovněž k okruhu revue Pandora a je členkou Obce překladatelů.

 

Zpět na číslo