Lidia Ginzburgová

Z ruštiny přeložili studenti překladatelského semináře ÚVES pod vedením Jany Kitzlerové
 

Před dvěma týdny zavolal v jednu v noci Borisu Michajloviči Euchenbaumovi [1] Mandelštam, aby mu oznámil, že:

„Objevil se básník!“

„?“

„Konstantin Vaginov!“ [2]

B. M. se nesměle zeptal: „Snad si doopravdy nemyslíte, že je lepší než Tichonov [3]?“

Mandelštam se rozesmál ďábelským smíchem a pohrdavě odpověděl: „Ještě že vás neslyší spojovatelka!“

Tady ji máme, živou historii literatury, historii literatury i s obrázky.

Pasternak trpí nouzí, neumí melouchařit. Netisknou ho. Jednou se Pasternak objevil u redaktora patnáctikopějkové série žurnálu Ohníček. [4] Redaktor mu říká, že ho otisknout nemůže, protože mu tam leží z minulého roku 800 rukopisů a on je vydává pěkně popořadě.

„Poslyšte. Vždyť vy máte různé rubriky. Máte prózu, kritické stati, dobré verše, špatné verše… Cožpak se ani do jedné z nich nehodím?“

 

Pro nás je vrcholně důležitý kontakt se spisovatelem: ne proto, aby nám pomohl vyjasnit otázky současné literatury, ale proto, abychom mohli lépe postihnout osudovou tíži živého autorského slova, lépe porozumět mechanismu teoretického vyjadřování. Je to úhel pohledu, ze kterého se nejlépe oceňuje materiál dopisů, deníků, vzpomínek, materiál, kterého tak dychtivě užíváme. Je jasné, že praktický význam má především kontakt se spisovatelem aktivně píšícím. Chaotické, upovídané a překotné krasořečnění Tichonova – to je výchozí, živý, hmatatelný historický materiál. Jeho slova sleduješ s pocitem lovce, ne, přesněji, s vytrvalostí rybáře: a hle, vzácná čárka.

 

O Pasternakovi mluví složitě, zasvěceně a nepřátelsky; mluví jako hluboce a osobně dotčený člověk. Přiznává, že se Pasternakem těžce prokousával. „Na Pasternaka jsem obětoval okolo dvanácti básní. Potom jsem pochopil, jak se to dělá, a nechal toho.“ S potěšením se odvolával na Majakovského (kterého považuje za velikého člověka). Ptá se Majakovského, jak se mu líbí Pasternakův Spektorskij. Majakovský pokrčil rameny: Spektor-skij? … Psát pětistopým jambem… A za tohle jsme bojovali?… A Tichonov doplňuje: Skutečně, za tohle jsme bojovali? Spektorskij se podobá Fetovým poemám. Ne básním, ale právě poemám.

Zvláštní myšlenka, je třeba ji prověřit.

Jeho druhá myšlenka mne rozzlobila. Říká, že jedinou skutečnou Pasternakovou knihou je Sestra má život, že v Tématech a variacích posbíral zbytky, náhodný materiál, který se v Sestře nevyužil, že Sestra má život je neobyčejná, nevšedně vystavěná kniha. To všechno se sice zdá být pravdivé, ale bohužel: mně se vždycky líbila zejména Témata a variace. Nicméně je možné, že na děj zaměřeného Tichonova subjektivně přitahuje Sestra má život – lyrická kompozice, včetně dělení na kapitolky, z nichž každá je uvozena mottem.

Proto je pro něj takový Pasternak přijatelnější – Pasternak, který vnější uspořádaností svých veršů zakrývá jejich neuspořádanost vnitřní.

Skutečně nelze připustit, abychom četli takové věci jako „Tak začínají. Jsou jim dva…“, [5] verše s Wertherem a smrtí nebo se schovankou – „čížci, migréna, učebnice“ – všechny ty zbytečné verše, které si nenašly své místo v předchozím sborníku – kacířství!

Tyňanov říká, že pro něj existují jenom ty básně, které ho nutí vydávat se na nové sémantické cesty. Takto se vydává s Mandelštamem a Pasternakem. Někdy se mu to nedaří u Majakovského, stejně jako u Tichonova.

 

Tichonov vede přijímací pohovory na kurzy techniky řeči. Přicházejí dělníci. Jednoho se ptají:

„Co je to povídka?“

„?“

„Můžete nám říct, jaký je rozdíl mezi povídkou a románem?“

„V povídce není láska…“
„Ale jděte! Copak není dost povídek o lásce?!“

„To ano, ale v povídce je láska krátká.“

Tichonov na to: „Vynikající definice.“

 

Rozhovor Majakovského se slečnou:

„Na jednu stranu je mi líto odjet.“

„No, a…“

„Ale já jsem přijel z druhé strany.“

 

Aforismy Majakovského:

Nepište háček nad „p“ – nepotřebuje je.

Neplivejte do studny – slina se odrazí od hladiny a nestačíte uhnout.

 

Majakovskij nám (Kovarskému [6], Borjovi (Buchštabovi, pozn. ed. [7]) a mně) jednou povídá: „Pracujte se současnou literaturou. Na filologii se vykašlete.“

Později jsem zjistila, že to schvaloval i sám Pasternak.

 

Leningradská situace

Nejzajímavější ve světle té chvíle je vznik vnitřního souladu, těžký, oddalovaný, rozporuplný, ale neodvratný. Jak důležité je takový moment nepropásnout! K němu a ke svědectví o jeho existenci vedou různé, částečně protichůdné procesy. To všechno svědčí o faktu vytvoření morální hranice, která neurčuje způsob chování celkově, ale k níž se snažíme svým chováním přiblížit a podle které se tvoří žebříček hodnot. Přitom si morální návyky i vzorce chování do určité míry neseme již z dřívějška. Zároveň však probíhá jakési vnitřní přelévání šťáv, pod kdysi prázdnou slupkou se postupně tvoří živé jádro. V tomto procesu hraje významnou a v mnohém určující roli rozpor mezi pohnutkou a činem samotným. Prvotní pohnutky lidí jsou ve většině případů egoistické. Nemění se příliš rychle, nestačí k tomu jen náhlý podnět – na to je příliš tíží a svazuje zavedený pořádek. Lidé se vyhýbali obětem všude, kde mohli – ve prospěch svých egoistických pohnutek. Ale činy, které konali z donucení, se shodovaly s onou morální hranicí, kterou jejich vědomí vytvořilo nezávisle na egoistických pohnutkách. Tyto činy jsou v souladu s jejich rozumovým chápáním nezbytného a zpětně se jim zdají být dobrovolnými, svobodně zvolenými, mravně plnohodnotnými a rozumově ospravedlnitelnými. V každém případě jsou lidé zbaveni nejkrutějšího utrpení egoistů, kterým je uvědomění si zbytečné oběti.

Odchylka je možná především proto, že si lidé nezvykli zamýšlet se nad významem individuálního morálního aktu, že ho neumějí uchopit, rozeznávat ho a zabývat se jím. Přistupují k sobě tak, jak k nim přistupuje okolní svět, tj. skrze konečné výsledky, vykonané činy, na základě vnějšího dojmu. Z tohoto hlediska se ukazuje, že dělali především to, co bylo třeba. Že jejich chování lze oprávněně nazvat nekompromisním, statečným, dokonce hrdinským. Lidé zpětně odstraňují a vytěsňují ze svého chování vše, co bylo způsobeno malomyslností, váháním, chybami a podrážděním a ponechávají jen schéma svých činů – souhrn výsledků, které se dostávají do tisku, na seznamy vyznamenaných atp. A je to zcela správné schéma. V člověku se vytváří jakási sociální, skupinová autokoncepce (kromě té osobní), abstraktní, ale přesto skutečná. Ideální představa sebe samého jakožto součásti kolektivu. A tato představa zavazuje. Od ní se, jakoby v opačném pořadí, odvíjejí souběžně pohnutky přesahující rámec jeho osobnosti. Toto je hodnota získaná navždy.

Tento proces se samozřejmě v první řadě projevuje v kolektivu spolubojovníků. Například i v takovém kolektivu, jaký tvoří obyvatelé Leningradu. Vnitřně je těžké cítit se hrdinou (to není vlastní ruské povaze), dokud člověku nevysvětlili, že hrdinou je, a neutvrdili ho v tom. V letech 1941–1942 nebyl prostor k tomu, aby lidé přesvědčování naslouchali. Nyní je, a oni uvěřili. Již vytěsňují z vědomí, že váhali, že mnozí z nich ve městě zůstali z vnějších – náhodných nebo osobních – příčin, že se báli a že si zoufali, že se celé měsíce zajímali jen o jídlo, že byli zlí, nemilosrdní nebo lhostejní, že si prošli těmi nejnedůstojnějšími a nejtemnějšími duševními stavy.

Člověk tedy přesně zná celý řetězec pohnutek a činů pramenících z každé emoce. Aby obnova tohoto řetězce nebyla falešná, nýbrž upřímná (v jeho případě zcela upřímná), jsou třeba jisté základy. A ty on přece má. Jsou to jakési matné odlesky emocí v jeho vědomí, jakoby stíny vrhané emocemi, které se v něm vznášejí.

 

Stěží je v něm ještě více citových impulzů. V podstatě v něm zůstala pouze vůle tvořit. Vůle natolik silná, že se uskutečňuje i v těch nejnepředstavitelnějších podmínkách. Pokud by byla oslabena, pak bychom si jen těžko dokázali představit, jak by byl člověk schopen nadále existovat.

Setkání na ulici s Antoninou (Izerginovou [8], pozn. aut. ). Vypráví o tom, jak nedávno s Achmatovovou v budově TJUZu [9] dostaly vyznamenání.

„Je stále hrozně oblíbená. Umí se ovládat. Jaký měla výraz – hrdý, přísný, hloubavý…“

„Oduševnělý…“

„A na co tak v tu chvíli mohla myslet – pouze na jedno… Že mě akorát předtím viděla a přemýšlela, jak se se mnou domluvit, abychom u nás uspořádaly večírek…“

 

Staříci, blázniví a veselí

NN říká:

„Když se někdy dívám kolem sebe, napadá mě, ano, i mě čeká jen osamělé stáří. Jestlipak já se také za 15 let (pokud budu živ…) budu nudit, a v důsledku toho se budu po večerech v temnu a mokru drát na návštěvu.“

Utěšuji se tím, že s přibývajícími léty u mě bude narůstat fyzická lenost, nevrlost a potřeba setrvávat na jednom místě. Obecně od jistého věku je pro člověka přirozené být doma (pokud si opustit byt nežádá práce nebo zájmy).

Samozřejmě, s postupem času mi hrozí, že zapadnu do kategorie bláznivých staříků končících v úplné izolaci. Nicméně je to mnohem lepší než zapadnout do kategorie staříků tesknících i veselících se.

 

Originál: Ginzburgová, Lidia. „Poety.” Zapisnyje knižki. Vospominanija. Esse. Zapisi 1920–1930ch godov. Sankt-Petěrburg: Iskusstvo-SPB, 2002. Dostupné na <http://uni-persona.srcc.msu.ru/site/authors/ginzburg/ginzburg.htm> (30. 9. 2013).

 

Poznámky:

1. Euchenbaum, B. M., ruský literární vědec (1886–1959). [Zpět]
2. Vaginov, K. K., ruský spisovatel (1899–1934). [Zpět]
3. Tichonov, N. S., ruský básník (1896–1979). [Zpět]
4. Ohníček, politicko-společenský a literární týdeník vycházející v Moskvě od roku 1923. [Zpět]
5. Citováno dle překladu Jiřího Šotoly, Pasternak, B., Hvězdný déšť, Praha 1989, str. 73. [Zpět]
6. Kovarský, N. A., ruský literární vědec, scénárista a pedagog (1904–1974). [Zpět]
7. Buchštab, B. J., ruský literární vědec a kritik (1904–1985). [Zpět]
8. Izerginová, A., N., význačná ruská kunsthistorička a kustodka (1906–1969). [Zpět]
9. Театр юного зрителя, divadlo v Leningradě, založeno v roce 1922. [Zpět]

 

Zpět na číslo