Vratislav Kadlec
Janssonová, Tove. Kniha léta
Ze švédského originálu Sommarboken (1972, 2004) přeložila Helena Chvojková.
Odpovědná redaktorka Martina Mašínová. 1. vydání. Praha: Plus, 2011. 142 stran.
Pokud se ještě nechystáte napěchovat si žaludek jehličím a uložit se k zimnímu spánku, snad by vám podzimní a zimní dny mohla prosvětlit Kniha léta, jejíž autorka Tove Janssonová (1914–2001) je známa především díky sérii svých knih o skřítcích muminech. Kniha léta je zatím druhou autorčinou prózou pro dospělé čtenáře (po knize Dcera sochaře), která vyšla v českém překladu, a i když na jejích stránkách nenajdeme bambuly, ferky ani hatifnaty, jemná melancholie a humor typický pro knihy o muminech jsou zde stále přítomny.
Text je tvořen sledem drobných epizod a jednotlivé kapitoly lze číst i jako samostatné povídky. Ačkoliv Tove Janssonová sama v knize nevystupuje, její vyprávění nese určité autobiografické rysy – předobrazem dvou hlavních hrdinek, Sofie a babičky, byla autorčina neteř a matka a děj se odehrává v prostředí, které důvěrně znala a jež ji výrazně formovalo. Bylo by nejspíš chybou zcela ztotožňovat ostrov, kam se malá Sofie se svou babičkou a tatínkem pravidelně stěhuje během léta, s jediným konkrétním místem, jako předloha však jistě do značné míry posloužil ostrůvek Bredskär [1] v souostroví Pellinki ve Finském zálivu, kam rodina Janssonových dlouhé roky jezdila.
Pro čtenáře odkojené muminími příběhy může být zábavné a leckdy i překvapivé sledovat, nakolik se charaktery autorčiných příbuzných shodují s některými postavami z jejích pohádek. I topos ostrova občas připomene Muminí údolí – středem dění je dům na samotě, nechybí tajemný močál či čarodějný les, pláž, na které lze najít spoustu užitečných věcí vyvržených mořem, a dokonce ani mechem obrostlá jeskyně, na jejímž konci možná v plechové krabičce bydlí Bůh.
Je samozřejmě zajímavé tyto podobnosti pozorovat a zjišťovat, že mnohé z pohádkového světa, kterým se Tove Janssonová proslavila po celém světě, má nejspíš daleko reálnější a konkrétnější kořeny, než by se mohlo na první pohled zdát. To ale neznamená, že Kniha léta je jen jakýmsi komparačním nástrojem vhodným pro hloubavé milovníky knih o muminech. Mikropříběhy, v nichž Sofie s babičkou staví v bažině Benátky a osidlují je příběhy, hledají ztracené zuby nebo vedou lehce absurdní, ale zároveň velmi trefné a dojemné filosofické hovory o Bohu či o smrti, okouzlí i toho, kdo o muminech v životě neslyšel.
Někomu by snad mohly připomenout povídky Geralda Durrella, který se rovněž inspiroval životem své svérázné rodiny na ostrově. Oba autory spojuje humor, jeho povaha a poetika příběhů jsou si však stejně vzdálené jako slunečné Středomoří a vody větrného Baltu. Knize léta je vlastní jistá zádumčivost, prosluněná pláž je stále vyvažována těžkými mraky, kdykoliv se může přihnat bouře a odnést Dóžecí palác z balzového dřeva. Vyprávění je prostoupeno stejnou měrou dětským pohledem malé Sofie, který kolísá mezi naivitou a neúprosnou upřímností, i perspektivou její babičky, která si v imaginaci se svou vnučkou v ničem nezadá, často ji však již zmáhá únava a spousta věcí ji rozčiluje víc, než by sama chtěla. Přátelství malé holčičky a staré ženy je stěžejním tématem – mají mnoho společného, ale jejich světy jsou v některých okamžicích naopak až bolestně vzdálené.
Dalším tématem, které se v jednotlivých epizodách stále vrací, je svoboda. Není tematizována v žádných vzletných slovech a obrazech, prostupuje však všedním jednáním postav, zvláště pak babičky, která jakoby mimoděk trousí svérázné výchovné lekce, z nichž občas není jasné, zda svou vnučku učí, nebo jí spíš motá hlavu. Při povrchním pohledu by se snad dokonce mohlo zdát, že často vnučka vychovává babičku – to by však byl hluboký omyl. Dvojice například přistane na ostrůvku označeném velkou tabulí s černými písmeny: Soukromý majetek. Zákaz přistávání. Když překvapená vnučka sleduje babičku, která se rázně hrne na břeh, ta jí vysvětlí: Žádný dobře vychovaný člověk nepřistane na ostrově, který patří někomu jinému, když tam majitel zrovna není. Ale když si tam dají takovouhle ceduli, tak to samozřejmě udělá, protože je to provokace. (72) Při četbě těchto řádků se nám vybaví tulák Pipla z muminovské knihy Tatínek píše paměti: z lenosti ho dokázala vytrhnout jen cedule, která něco zakazovala, či zamčené dveře.
Zdá se, že tato výchova libující si v paradoxech byla do značné míry úspěšná, jak se ukazuje například v kapitole, kde se Sofie ujme zatoulaného kotěte. Z kotěte vyroste hrdá a samostatná kočka, která se toulá po ostrově a chytá malé ptáčky, což je samozřejmě rána pro Sofiin útlocit. Rozhodne se tedy vražedkyni Mappe vyměnit za přítulnou Svante, která jí spořádaně z misky a celé hodiny se vyhřívá na slunci. Ale ouha! Najednou se zdá, že s takovou kočkou vůbec není zábava. Lov! Dělej něco! Buď pravá kočka! (50) křičí Sofie. A nakonec se rozhodne vzít si zpět divokou a svobodomyslnou Mappe.
Z kombinace lásky ke svobodě – která se odráží i v okolní nespoutané krajině, v moři a větrem ošlehaných ostrovech – a starosti o drobné tvorečky se rodí jistý druh osobního morálně-ekologického myšlení, které se jako v onom případě dravé kočky nevyhne paradoxům, zároveň je však velmi čisté a upřímné.
V některých momentech, jako kupříkladu v kapitole Žížaly a spol., přerůstají dětské úvahy o strastech drobné havěti až do jakési existenciální tísně. Když Sofie s hrůzou zjistí, že lopatkou nedopatřením přesekla žížalu, rozhodne se napsat o těchto stvořeních, která zdá se ve svých starostech zůstávají trestuhodně opomenuta, traktát. Co prožívají oba oddělené konce? ptá se sama sebe s dětskou úporností. Co si počne ocásek, který má být náhle hlavou? A co tiplice, kterým člověk nemůže pomoct, aniž by jim nezlomil dvě nožičky? (119)
Malé ryby umírají pomaleji než velké ryby, ale přesto lidé víc zanedbávají malé ryby, (119) žaluje ve svém spise, který diktuje babičce. Čtenář čte její úvahy s úsměvem a přitom ho lehce mrazí.
Krajina a příroda hrají rovněž zcela zásadní roli, v níž je ovšem svoboda mořských obzorů jen jednou rovinou složitějšího vztahu k okolnímu světu. Když babička na sklonku léta uklízí před návratem do města, v jejích pocitech se mísí lítost s určitým zadostiučiněním, s nímž vrací ostrov přírodě: Měla pocit, že čím bude ostrov čistší, tím bude cizejší a vzdálenější. Osvobodí se od nás, myslela si, brzy bude pustý. Skoro pustý. (138) V jiné kapitole se rodina plaví na jeden z okolních ostrovů a vypravěčka to popisuje slovy: Šedivý ostrov působil hlubokým dojmem rozkladu a melancholie, ale nemohli si pomoci, museli se sem vracet. (122)
Tento vztah ke krajině se ovšem odráží i ve vztahu k osobním věcem – jako kupříkladu v tatínkově zalíbení ve starém smradlavém županu, který je nasáklý pachy moře (vzpomeňme mimochodem na muminkova kamaráda Šňupálka, kterému vadí, že kalhoty, které prodávají v obchodě, jsou příliš nové), a v tom, s jakým potěšením babička i Sofie nacházejí harampádí vyvržené mořem. Nedůvěřivý vztah k novému se však nepodobá opiové zakalenosti Země snivců – je v něm cosi z thoreauovské lásky k pustině (to abych lehce navázal na recenzi, kterou jsem pro Plav psal zhruba před rokem), v níž divokost znamená především čistotu.
Je dost dobře možné, že na Durrellově Korfu by se Sofie nudila. To je divné, poznamenává právě v kapitole o kočce, zdá se mi, že když je pořád hezky, je to časem pěkná otrava. (50) V kapitole Sofiina bouře se holčička dokonce nudí natolik, že se modlí k Bohu, aby seslal bouři. Bouře, která přijde, předčí všechna její očekávání a uvězní ústřední trojici na odlehlém ostrůvku. To je zvláštní, říká Sofie, vždycky si připadám tak hodná, když je bouře. (126) Pohroma je vítaným dobrodružstvím, ale zároveň morální lekcí. Když si dívenka uvědomí následky, začnou ji sužovat i výčitky svědomí. Babička musí vnučce vysvětlovat, že si bouři ve skutečnosti přála dříve než Sofie, a je to tedy její vina.
Nerad bych však, aby vznikl dojem, že text je plný etických a teologických úvah. Mezi poetickými popisy krajiny a mikrodramaty ostrovního života jsou tyto úvahy roztroušeny jakoby mimochodem, s nadhledem a odlehčujícím humorem, který je činí zábavnými, aniž by popřel jejich vnitřní závažnost.
Vážně myslíš, že se dá myslet na oranžádu, když se mluví o Bohu a o ďáblu?! (31) rozčiluje se Sofie, která zjevně ještě nedosáhla míry tolerance, k níž se ji snaží vychovat babička. Nicméně když se spolu baví o tom, zda andělé nosí kalhoty a jestli mohou chodit do pekla na návštěvu, nemělo by nám uniknout, že mezi vtipkováním prosvítá jasně formulovaný babiččin světonázor. Určitým klíčem k jejímu liberálnímu a přitom velmi osobnímu přístupu k bohu nám může být fakt, že autorčina matka Signe, jinak též úspěšná výtvarnice, byla dcerou pastora – hovory o Bohu tedy nevede náhodou.
A náhodné jistě nejsou ani hovory o smrti – Signe Hammarstenová-Janssonová totiž zemřela dva roky před tím, než kniha roku 1972 poprvé vyšla, a pouhé dva roky po své snaše. Když se v jedné z úvodních kapitol Sofie v noci probudí a jakoby mimochodem se dozvídáme, že její maminka nedávno zemřela – jinde v knize už tato informace nezazní –, je v tu chvíli i autorčiným alter egem.
Text by se mohl snad při letmém čtení jevit jako útržky vzpomínek nahozených lehkým perem – lehkost si skutečně uchovávají, přitom je však zároveň zřejmé, že jde o velmi promyšlený celek. Janssonová důkladně vybírá, který útržek do své mozaiky zasadí a který ponechá stranou. Zvídavý čtenář se například může v mimoliterárních pramenech lehce dopátrat, jaké že bylo povolání autorčina bratra Larse, který byl předobrazem Sofiina tatínka, jenž stále na něčem záhadném pracuje. Podle všeho však není náhodou, že jeho povolání je v povídkách jakoby zahaleno v mlze – práce je cosi, co do tohoto světa nepatří.
I zde autorka promyšleně uplatňuje estetiku nevyřčeného, o které hovoří Boel Westinová v úvodní eseji tohoto čísla Plavu. Smrti Sofiiny maminky se vyprávění neurčitě dotkne jen v jedné větě, která pak po zbytek knihy jen lehce podsvěcuje ostatní dění. Možná si na ni čtenář podvědomě vzpomene, když v poslední kapitole unavená babička přemítá v podzimní noci o nočníku jakožto symbolu slabosti.
Pokud čtenář neplánuje psát obsáhlou recenzi, není samozřejmě potřeba, aby si tohle všechno uvědomoval, aby analyzoval motivy a hledal souvislosti. Stačí, když se nechá nést a vše vstřebá a nasákne podobně, jako starý župan nasává pachy moře a vůně slaného větru. Vůně radostných a teskných letních dní, vůně svobody.
Poznámky:
1. Na záložce českého vydání je poněkud zmatečná informace, že „Janssonová zpracovala své dětské vzpomínky na dlouhé měsíce, které spolu s rodinou trávila na pustém ostrůvku Klovharun ve Finském zálivu“, a také na nepříliš zdařilé obálce je podle všeho použita fotografie tohoto skalnatého ostrůvku s autorčinou chatkou. Je sice pravda, že léto trávila Tove s rodiči v souostroví Pellinki už jako dítě ve 20. letech – chatu na ostrově Klovharun si však spolu se svou životní partnerkou, grafičkou Tuulikki Pietiläovou, postavila až v polovině 60. let. Přes léto zde poté pobývala téměř tři desetiletí a právě zde nejspíš napsala i velkou část Knihy léta. Ostrov z této knihy je patrně jakousi esencí celé řady ostrovů, které si autorka zamilovala, a v textu jistě zúročila i vzpomínky na vlastní dětství. Jak jsem však již napsal výše, bezprostřední inspirací bylo spíše dětství autorčiny neteře, a pokud bychom tedy chtěli knižní ostrov ztotožnit s nějakým konkrétním místem, byl by to právě ostrov Bredskär, kam Tove se svým bratrem Larsem jezdila od roku 1947 a jejž Lars – předobraz Sofiina tatínka z knihy – obýval i později. [Zpět]