Rozhovor s Ng. AnhAnh vedl a z vietnamštiny přeložil Ondřej Slówik
Vietnamská umělkyně Ng. AnhAnh popisuje život v současném Vietnamu, kde vládne diktatura komunistické strany ruku v ruce s kapitalismem. Mluví o svém dospívání v prorežimní rodině a o manželství s umělcem a disidentem Bùi Chátem, jehož nedávná výstava byla zakázána a on byl přinucen zničit vlastní díla. AnhAnh je považována za vůdčí osobnost ženské disidentské poezie, třebaže svou tvorbu odmítá řadit pod genderové kategorie. Mluví však také o pomalém zlepšování situace vietnamských žen, k němuž většinovou společnost dovedla, podobně jako v Evropě, paradoxně teprve válka.
Ondřej Slówik: Sama se občas nazýváte „černou ovcí rodiny“, jelikož vaši rodiče i další příbuzní strávili život ve službách socialistického establishmentu, avšak vy jste se rozhodla postavit na opačnou stranu pomyslné barikády. Mohla byste popsat období svého dospívání a své vztahy s příbuznými?
Ng. AnhAnh: Většina příbuzných ze strany matky i otce se účastnila revolučního hnutí a téměř všichni jsou členy Komunistické strany Vietnamu. [1] Až do začátku nového tisíciletí většina vietnamských rodin navíc viděla práci ve státní správě jako takřka jedinou cestu k pohodlnému životu v dostatku pro sebe i své děti. Státní zaměstnanci jsou dodnes jediní, kterým je automaticky vyplácen starobní důchod. Je tedy možné říci, že výběr kariéry ve státní správě byl otázkou vidiny ekonomického blahobytu spíše než ideologie či politického přesvědčení. Jednalo se tehdy o bezpečnou a stabilní kariérní dráhu.
Osobně jsem však možná kvůli svému uměleckému vnímání světa nikdy netíhla k práci v kolektivu na úřadě a vlastně ani v soukromé firmě. Musím přiznat, že v útlém mládí jsem pociťovala pýchu, jelikož jsem pocházela z „příkladné“ rodiny plné „hrdinů socialistické vlasti“. Ještě v době před rokem 2000, kdy ve Vietnamu neexistovalo uživatelské připojení k internetu, a přístup k informacím byl proto ještě mnohem více omezený a cenzurovaný než dnes, jsem však začala mít určité pochybnosti o stavu a fungování společnosti, v níž jsem žila. Náhodou se mi dostaly do rukou samizdatové výtisky básní od neoficiálních vietnamských tvůrců, které mi učarovaly, protože se zásadně lišily od často velmi ideologicky zabarvené poezie, kterou jsem znala z učebnic literatury. S příchodem internetu se pak možnosti přístupu k alternativní próze i poezii mnohonásobně zvětšily, naučila jsem se také číst anglicky a aktivně jsem se snažila získávat informace z necenzurovaných zdrojů. Od té doby pro mě začaly být pojmy jako lidská práva, občanská společnost a svoboda projevu velmi důležité.
OS: Jednoho takového svobodného básníka, který krátce po roce 2000 mimo jiné založil hnutí pro nezávislou poezii Mở miệng (Otevřít ústa), jste si i vzala. V roce 2011 dokonce obdržel Cenu nakladatelské svobody od Asociace nakladatelů, po jejímž převzetí v Argentině byl cestou zpět na letišti v Ho Či Minově městě zadržen, prožil čtyři noci ve vyšetřovací vazbě a nakonec mu byl zabaven cestovní pas. Jak se po uzavření tohoto svazku změnil váš život a jaká byla reakce vašich příbuzných?
NA: Svatbu jsme měli v roce 2013, kdy ve vietnamské společnosti začalo docházet k postupnému uvolňování poměrů. Navíc běžní Vietnamci se o alternativní směry v literatuře nezajímají. Znají pouze oficiálně povolený mainstream, ale řekla bych, že i o něm mají jen okrajové povědomí. Vietnamci jsou velmi pragmatický národ a realita života, který jim umožní zlepšit jejich životní, a zejména pak ekonomické podmínky, přitahuje jejich pozornost mnohem víc než abstraktní literární svět.
Moje rodina na tom byla podobně, netušili a možná ani vědět nechtěli, že můj manžel je autorem neoficiální poezie. Na druhé straně jsme se po svatbě začali potýkat s potížemi ze strany úřadů. Házeli nám klacky pod nohy v pracovních i administrativních záležitostech. Dnes už jsme si částečně zvykli, částečně se situace zlepšila a snad i úředníci začínají v sobě poslední dobou nacházet víc respektu a lidskosti. V uplynulých deseti letech jsme se s manželem snažili žít ve větší anonymitě ve snaze ulehčit si od politického tlaku a vést poklidný rodinný život. Nicméně já ani můj manžel například stále nesmíme obdržet cestovní doklady.
OS: Mezitím jste se stali rodiči. V socialistickém Československu nebylo nezvyklé, že úřady vyhrožovaly rodinám občanských aktivistů kupříkladu odebráním pracovní pozice, případně znemožněním studia jejich dětí, nebo dokonce jejich umístěním do dětského domova. Je situace ve Vietnamu v něčem podobná? Jaké výzvy přináší rodičovství vietnamských aktivistů?
NA: Neřekla bych, že se považujeme za občanské aktivisty, jsme spíš básníci nebo zkrátka umělci. Vietnamská fráze „umělci, kteří nenásledují oficiální linii vietnamské vlády“ může být chápána tak, že se jedná o lidi, již nejsou placeni ze státního rozpočtu, pracují nezávisle a mají tvůrčí svobodu. Takových je v současném Vietnamu s výjimkou některých divadelních a operních souborů většina. Literaturu používáme jako prostředek k vyjádření nespokojenosti či výhrad vůči vietnamské společnosti či politickému klimatu. Nemyslím si, že bychom pro vietnamskou vládu představovali jakoukoliv hrozbu. Stejně tak jsme se zatím nesetkali s výhrůžkami mířícími na naši budoucnost nebo na budoucnost našeho syna. Na druhé straně poměrně pravidelně musíme řešit dílčí problémy, kdy cenzor nechce povolit vydání některé knihy v našem nakladatelství Domino Books, které je jinak plně registrované a legální. V poslední době jsme se s manželem začali věnovat též vizuální tvorbě, a kvůli naší minulosti míváme problémy s registrací výstav a prodejem obrazů.
OS: Zde jsem chtěl uvést, že poslední dobou se aktivity vašeho manžela odsunuly poněkud do pozadí a do pomyslné záře reflektorů jste se svými básněmi a nově zejména obrazy vstoupila vy. Nicméně v průběhu srpna váš manžel uspořádal výstavu svých nových obrazů, které byly nakonec zkonfiskovány a soud rozhodl o jejich zničení. Mohla byste čtenářům tuto záležitost osvětlit?
NA: Bùi Chát se umělecké činnosti stále aktivně věnuje, řekla bych, že aktivněji než já. Pravda je, že v posledních letech nikde příliš veřejně nevystupoval, neboť se snažil budovat nakladatelství Domino Books, které si dalo za cíl vydávat knihy, jež sice nejsou nijak kontroverzní z pohledu cenzurního úřadu, ale zároveň nebývají v hledáčku velkých komerčních nakladatelství. Jedná se zejména o filozoficky zaměřené texty, v nichž si však pozorný čtenář může najít různé paralely s realitou, nebo knihy zabývající se alternativní pedagogikou jako například montessori, což je z hlediska Vietnamu moderní a nepříliš známý výukový směr.
V poslední době jsme se s manželem oba začali věnovat vizuální tvorbě, zejména pak abstraktní olejomalbě. Nejdřív jsem na jaře letošního roku uspořádala výstavu já a manžel zahájil svoji výstavu letos v srpnu. Moje výstava proběhla bez potíží, avšak manžela obvinili, že vystavuje obrazy bez náležitých povolení, a odsoudili ho k pokutě 25 milionů dongů (asi 25 tisíc korun) a také ke zničení všech vystavovaných děl. [2] Je pravda, že výstava byla otevřena i přes to, že chyběla některá oficiální povolení, nicméně v minulých deseti letech v Ho Či Minově městě proběhlo množství neregistrovaných výstav obrazů, a přesto se to vždy obešlo bez konfliktu s úřady. Situace působí o to nespravedlivěji, že ani na základě vietnamského práva nelze za jeden prohřešek udělit dvojí trest. Úřady by se tak měly rozhodnout, zda zničit obrazy, nebo pokutovat, obojí najednou je protizákonné. Navíc obrazy jsou pro malíře jako děti, přece je nemůže jen tak zničit.
OS: V čem vidíte příčinu tohoto chování úřadů vůči vašemu manželovi?
NA: Možnosti jsou dvě: buď skutečně politicky přituhuje, což může být i důvod, proč v posledních měsících došlo k nárůstu soudních procesů s politickými aktivisty, nebo se jedná o problém v osobní rovině, kdy úředník, který o věci rozhodoval, třeba četl manželovy básně, případně se takovým rozhodnutím chtěl zalíbit někomu ve vedení. Manžel vystavoval dvacet devět pláten, a vzhledem k tomu, že je v určitých kruzích – zejména mezinárodních – poměrně známý, měl určitou naději, že se mu plátna podaří prodat. Třeba mezi úředníky zavládla obyčejná závist a chtěli nám pouze ekonomicky uškodit.
OS: V dnešní době hýbou světem témata jako práva žen a feminismus. Na Západě se čím dál víc žen dostává do vedoucích funkcí ve společnosti, politice i byznysu. Jaká je podle vás v tomto ohledu situace ve Vietnamu?
NA: Z globálního hlediska se postavení žen ve Vietnamu zlepšuje. V minulosti zde byla běžná polygamie, ženy nesměly nic vlastnit, domluvené sňatky byly běžnou záležitostí ještě poměrně nedávno. Zlepšení pozice žen ve společnosti paradoxně pomohly vleklé války napříč minulým stoletím. Muži byli často na frontě a ženy byly doma nuceny zastávat tradičně mužské činnosti. Mezi partyzány v Jižním Vietnamu bylo zapojení žen do bojové a záškodnické činnosti někdy i na úrovni mužů. Po roce 2000 se začala zejména ve městech měnit i tradiční mentalita a společenské stereotypy. Žena přestala být pouze matkou a pečovatelkou, s čímž ovšem také vzrostla míra rozvodovosti. Na vysokých školách dnes studuje podobné procento dívek jako chlapců. Nicméně na vesnici nebo v hlavách tradičně smýšlejících Vietnamců ženské stereotypy stále přetrvávají. Žena má hlavně umět vařit, mít kladný vztah k dětem, po studiu se co nejlépe vdát a obětovat kariéru manželovi a rodině. Změnit toto uvažování bude trvat ještě aspoň jednu generaci.
OS: Když píšete básně nebo malujete obrazy, reflektujete nějak ve své tvorbě feministická témata? Jsou práva žen jedním z důvodů, proč jste začala umělecky tvořit?
NA: Kdykoliv se věnuji umělecké tvorbě, nečiním tak z pozice ženy, ale obracím se do svého nitra, třídím si myšlenky a přemítám, co bude sdělovat dílo, které právě tvořím. Během mé výstavy za mnou dokonce chodili lidé s tím, že moje malby jsou příliš maskulinní a určité zdůraznění ženskosti by mohlo pomoci prodeji mých obrazů. Jenže já nerozlišuji mezi maskulinní a feminní tvorbou. Mně záleží na tom, zda je moje umění pravdivé a autentické, nebo ne.
OS: Kde čerpáte uměleckou inspiraci?
NA: Nejvíc mě inspiruje tvorba jiných umělců, ať již vietnamských, nebo zahraničních. Snažím se často navštěvovat galerie, nebo aspoň prohlížet obrazy na internetu. V případě poezie mě dost ovlivnil můj manžel, ale nápady sbírám různě. Napsala jsem například několik básní na základě učebnice vietnamštiny pro cizince. [3]
OS: Pokud bych se chtěl stát svobodným umělcem ve Vietnamu, jaké jsou současné podmínky z hlediska cenzury? Jaký je její vliv na současnou vietnamskou uměleckou tvorbu a jak se situace změnila za dobu, kdy se umění věnujete vy?
NA: Na tuto otázku bych vám ještě nedávno odpověděla stroze ve smyslu, že ve Vietnamu je možné tvořit umění na jakékoliv téma, pokud se to netýká politiky nebo pornografie. Obrazy mého manžela však nejsou ani jedno z toho, a stejně mu přikázali, aby je zničil. Na základě naší nakladatelské praxe mohu říct, že v minulosti cenzorské zásahy do obsahu námi vydávaných knih byly, ovšem ne nijak časté. Samozřejmě je otázka, do jaké míry mezi vietnamskými autory působí autocenzura, kdy si sami ve svých textech škrtají, protože se bojí, že tu či onu myšlenku by cenzor tak či onak do světa nepustil. Jak jsem uvedla dříve, v současné době se mi zdá, že ve Vietnamu pro svobodné umění a občanský aktivismus přituhuje, ale zatím je ještě brzy soudit, zda se jedná o nástup trendu, nebo jen o nějaký náhodný výkyv.
Poznámky:
1. Komunistická strana Vietnamu má v současné době přibližně tři miliony členů, což je však ve stomilionovém Vietnamu jen malá část populace, proto nelze mluvit o „násilných“ vstupech do strany, jako tomu bylo v ČSSR. (Pozn. O. S.)[Zpět]
2. V době dokončování tohoto rozhovoru padlo rozhodnutí, že obrazy nebudou zničeny.[Zpět]
3. S tímto motivem pracuje například také v tomto čísle zastoupená básnířka Hoa Nguyen, s. 34.[Zpět]
Ng. AnhAnh
Ng. AnhAnh (* 1984, Saigon), vlastním jménem Nguyễn Lan Anh, vyrůstala v prominentní komunistické rodině, jejíž mnozí členové jsou dlouhodobě aktivní ve vietnamské státní správě. Sama se označuje za černou ovci rodiny, protože se provdala za významného disidentského básníka Bùi Cháta (vlastním jménem Bùi Quang Viên). Po škole vystřídala několik kancelářských profesí, včetně psaní scénářů pro televizní programy. V posledních letech se věnuje převážně poezii a výtvarnému umění. AnhAnh se v poezii zaměřuje na jazykové hříčky a tematicky pak na témata společenské kritiky a feminismu. Její poslední sbírka vyšla těsně před covidem v roce 2019 pod názvem Đã là một phiền toái (Byla jsem potížistkou).
Ondřej Slówik
Ondřej Slówik (* 1985) prožil dětství v blízkosti pražské tržnice Sapa, aniž by tušil, že se kdy bude vietnamské kultuře a komunitě profesně věnovat. Vystudoval anglistiku a vietnamistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a poté ještě doktorské studium na fonetickém ústavu tamtéž. Pracuje jako překladatel, pedagog a turistický průvodce. Žije střídavě v Praze a v Saigonu.