Jiří Hnilica
Africká a antilská literatura postkoloniálního období je těsně spjata s komplexními
a bolestnými historickými událostmi, jež si v tomto čísle
nemůžeme dovolit opominout. Do náležitých souvislostí nás uvede historik Jiří Hnilica.
Paříž je synonymem Francie, Eiffelova věž je symbolem Paříže. Nýtovaný kovový monument se vztyčil nad Seinou v roce 1889 přesně ve chvíli, kdy se jen o několik stovek metrů dál otevíraly dveře první koloniální výstavy v dějinách Francie. Následovaly další – především ty v letech 1907 a 1931. „Lidská zoo“, jak jsou dnes tyto univerzální expozice v literatuře označovány, přilákala do Paříže miliony návštěvníků. [1] Koloniální panství se pro moderní Francii stalo „výkladní skříní“, národní chloubou, na rozkvětu těchto území se dokazovala francouzská civilizační mise, kolonie tvořily základ velmocenského postavení Francie ve světě. Každé světlo má však svůj stín.
Dějiny francouzského kolonialismu se tradičně dělí na dvě základní etapy. Tzv. první francouzská koloniální říše byla budována od 16. století ruku v ruce s evropským objevováním světových moří a kontinentů, jež omílají. Nová Francie (Québec), Louisiana (New Orleans), Martinik, Senegal, Haiti, Réunion, Francouzská Indie, to všechno jsou místa, nad nimiž postupně zavlála francouzská královská standarta. Toto první koloniální impérium se rozpadlo v polovině 18. století pod tlakem Velké Británie, jež se tehdy stala definitivním hegemonem oceánu. Jako drobnou historickou souvislost můžeme uvést, že Novou Francii (na území dnešní Kanady) ztrácí kontinentální Francie v průběhu sedmileté války (1756–1763), to jest ve stejném konfliktu, během nějž musela habsburská monarchie definitivně oželet ztrátu Slezska na úkor Pruska. V Americe proti Francii tehdy bojoval i „Poslední Mohykán“. [2]
Pro naše téma je však zásadní proces budování tzv. druhé francouzské koloniální říše, postupně vytvářené od roku 1830. Tímto datem bylo k Francii připojeno Alžírsko, jeho vymanění ze svazku s mateřskou zemí v roce 1962 je naopak považováno za konec této etapy moderních francouzských dějin. Na budování a rozšiřování svého světového impéria se po roce 1871 soustředila francouzská Třetí republika. Byla to politika záměrná, neboť kvůli úspěchům německého kancléře Bismarcka musela Francie vyklidit své pozice v Evropě. Proslulé jsou francouzské trestanecké kolonie v oceánské Nové Kaledonii (známé internací účastníků Pařížské komuny) či Ďábelský ostrov u Francouzské Guyany, jež se stal „nesmrtelným“ díky filmu Motýlek.
Připojování, obsazování nových území bylo vedeno několika směry. V roce 1880 vznikla francouzská kolonie na Tahiti. Roku 1883 byl obsazen Madagaskar. O čtyři roky později byla ustavena Francouzská Indočína, zabírající území dnešního Vietnamu a Kambodži; o málo později k ní přibyl Laos. V následující dekádě se dotvořila tzv. Francouzská západní Afrika (Senegal, Mali, Mauritánie, Benin, Niger, Burkina-Faso, Pobřeží slonoviny). A konečně v roce 1912 získala Francie protektorát nad Marokem. Po první světové válce tato evropská země rozšířila vliv na některé bývalé německé kolonie (Kamerun, Togo) a francouzským mandátním územím se staly Sýrie a Libanon. Všeobecně lze říci, že třicátá léta 20. století byla dobou největší slávy francouzské koloniální říše. Následoval pád – stejně jako u jiných evropských států. Francie však na změnu nebyla vůbec připravena.
Druhá světová válka otřásla postavením Francie jako politické velmoci. Záchvěvy byly přirozeně cítit v celém impériu. Vlády v Paříži věnovaly emancipačním hnutím jen minimální pozornost, zdálo se, že události v jejich vlastních koloniích je neustále předbíhají. 8. května 1945 (paradoxně v den konce druhé světové války na evropském kontinentě) bylo francouzskou armádou krvavě potlačeno povstání v alžírském Sétifu, jež můžeme vnímat jako počátek boje za nové uspořádání Alžírska. V roce 1947 sice Francouzi zmasakrovali povstání na Madagaskaru, prohraná válka v Indočíně (1946–1954) však zasadila vážnou ránu francouzskému sebevědomí. [3] Poté, co se neosvědčil koncept Francouzského společenství, se v letech 1958–1960 postupně osamostatnila většina francouzských kolonií v Africe. [4] Cesta k novému uspořádání severní Afriky však byla komplikovanější. Velice krvavá alžírská válka, jež zuřila dlouhých osm let (1954–1962), byla ukončena až dohodou z Évianu v březnu 1962. Nezávislost Alžírska byla potvrzena referendem, současně do kontinentální Francie kvůli strachu z represí uprchlo téměř milion francouzských osídlenců, tzv. pieds-noirs.
V roce 1962 tedy z francouzské koloniální říše v Africe, Americe a Oceánii zbyly jen drobky, označované dnes souhrnně jako zámořské departementy a území (DOM-TOM); ani v těchto oblastech však emancipační hnutí rozhodně neutichá a periodicky se vrací na titulní stránky francouzského tisku.
Koloniální minulost je ve Francii dodnes přítomná. Projevuje se na ulicích, v pestrosti veřejného prostoru. Přistěhovalectví z bývalých francouzských kolonií téma aktualizuje na politické scéně. Události posledních měsíců ukazují zájem francouzské vlády vojensky se angažovat v oblasti subsaharské Afriky, Francie je označována za „četníka Afriky“. Jedním z dědictví kolonizace je tzv. frankofonie. Současnou Francii stále rozděluje především pohled na alžírskou válku, názor na užívání mučení v tomto konfliktu, hovoří se o „rivalitě pamětí“.
Kritickým médiem se stává například komiks, který je ve Francii znám svou výbornou kvalitou; upozornit lze na Malé dějiny francouzských kolonií (Petite Histoire des colonies françaises) z let 2006 až 2011. Autory tohoto ironického čtyřdílného pásma z dějin francouzského kolonialismu a následné dekolonizace jsou Otta T. a Grégory Jarry. Velkou pozornost vzbudil v roce 2006 také film Indigènes. Ten ukázal na opomíjenou skutečnost, že na známou výzvu generála de Gaulla z června roku 1940 odpověděli masově především obyvatelé francouzských kolonií. Jejich role na osvobození mateřské země byla však dlouhodobě opomíjena a sami vojáci nikdy nezískali ve francouzské armádě postavení, jež by jim příslušelo.
Jak tyto debaty ukazují, kolonialismus a postkolonialismus v dnešní Francii rozhodně nejsou mrtvými pojmy.
Výběr literatury
Brunschwig, Henri. French Colonialism, 1871–1914. Myth and Realities. New York: Frederick A. Praeger, 1966.
Ferro, Marc. Dějiny kolonizací. Od dobývání po nezávislost. 13.–20. století. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007.
Nálevka, Vladimír. Čas soumraku. Rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce. Praha: Triton, 2004.
Sitek, Pavel. „Civilizovat a vychovávat. Francouzská třetí republika a kolonialismus“. Dějiny a současnost. 31.5. (2009): 16–19.
Poznámky:
1. „Lidská zoo“, či neutrálnějším termínem
„etnologické výstavy“, nabízela „pestrou“ podívanou. Za kovovou mříží
bylo hned vedle zvířat možno spatřit také „exotické“ obyvatele kolonií.
Dobový tisk lákal například na „autentickou negerskou vesnici“,
prezentováni byli všichni ti, kdo se mohli zdát bílému obyvateli
evropského kontinentu „divošští“ a „barbarští“. Obdobné počiny, jež je
možno nalézt nejen ve Francii, měly ukázat na hierarchii ras,
profanována zde byla fyzická antropologie, sociální darwinismus. Tyto
„výstavy“ byly dobově nesmírně populární! [Zpět]
2. Záměrně odkazuji na všeobecně známou
Cooperovu knihu. Tento důležitý konflikt 18. století neprobíhal totiž
pouze v Evropě, ale měl i klíčový význam pro sjednocení evropských
kolonií v Severní Americe pod britským praporem. Původní obyvatelé
Ameriky nebyli tradičně jednotní. Indiánské kmeny bojovaly na obou
stranách. Nejznámějším spojencem Francouzů byl náčelník kmene Ottawů
Pontiac. [Zpět]
3. Pro představu uveďme, že malgašské povstání stálo
život na 100 000 obyvatel Madagaskaru. Válka v Indočíně si vyžádala
kolem půl milionu obětí. V Alžírsku padlo 25 000 francouzských vojáků.
Počty obětí na alžírské straně se velmi rozcházejí, odhady přesahující
milion mrtvých je nutno zařadit do mytologie francouzsko-alžírských
dějin, přesto střízlivější autoři hovoří o 300 000 mrtvých! Největší
ztráty vždy utrpěli civilisté. [Zpět]
4. Francouzské společenství je – se zřejmým odkazem na britský
Commonwealth – označením posledního pokusu o udržení francouzské
světové říše. Společenství, jež zakotvovala ústava ze 4. října 1958,
navázalo na Francouzskou unii a v jeho čele stál francouzský prezident.
Zaniklo vyhlášením samostatnosti zúčastněných států. [Zpět]