Rozhovor s Ladislavem Šenkyříkem
S předsedou poroty Soutěže Jiřího Levého, překladatelem a fejetonistou Ladislavem Šenkyříkem, o Obci překladatelů, záhadných trvalkách a puči proti sobě samému.
Kateřina Veselovská: Toto číslo Plavu přináší překlady autorů, kteří byli oceněni v 19. ročníku Soutěže Jiřího Levého, soutěže zaměřené na začínající překladatele. Za jakých okolností, z čího podnětu, případně z jaké potřeby tato soutěž vznikla? Kdo vlastně stál u jejího zrodu?
Ladislav Šenkyřík: Pro přesnou odpověď na tuto otázku jsem asi příliš mladý. Literární soutěž pro mladé a začínající překladatele má své kořeny v dobách nejtužší normalizace, kdy překladatelé nesměli mít samostatnou organizaci, ale při tehdejším Svazu spisovatelů existovala takzvaná „překladatelská sekce“ a při ní dokonce vznikl jakýsi Aktiv mladých překladatelů, či jak se to jmenovalo, vedený jedním aktivním svazákem. Nejsem si ale jistý, jestli tehdejší překladatelskou soutěž organizoval tento „Aktiv“ nebo překladatelská sekce sama. A kdy přesně, za jakých okolností a na čí popud soutěž vznikla (a vydobyla si existenci navzdory vládnoucí moci), na internetu nedohledáte. Navzdory této komplikované genezi byla soutěž velice otevřená a svobodomyslná (podobně jako dnes byla volba soutěžní práce plně na rozhodnutí soutěžícího), sám jsem se asi tří ročníků zúčastnil a dodnes si pamatuju, jak nám po jednom vyhlášení vítězů tehdejší „oficiální“ překladatel Jaroslav Kořán do rána na večírku u jedné kamarádky vysvětloval, jak kvalita našich budoucích překladů bude do značné míry záviset mimo jiné i na míře naší vnitřní svobody. No, formuloval to samozřejmě poněkud jadrnějšími výrazy.
Je to pěkný příklad toho, že na hnoji může vyrašit pěkná kytička, neboť když se v roce 1990 ustavila Obec překladatelů, po jistém váhání a pochopitelném ostychu, zda navázat na takto založenou tradici, rozhodla se v roce 1992 vyhlásit první ročník Překladatelské soutěže Jiřího Levého za dost podobných podmínek, jaké měla soutěž původní. Názvem se pak tato nová mutace soutěže přihlásila k odkazu jednoho z našich nejlepších a mezinárodně nejuznávanějších teoretiků překladu, Jiřího Levého (1926–1967). Z lidí, kteří se o vznik soutěže zasloužili, bych jmenoval především našeho předního anglistu Miroslava Jindru, několikaletého předsedu poroty.
KV: Koho dnes sdružuje Obec překladatelů a jaké je její poslání?
LŠ: Obec překladatelů sdružuje překladatele beletrie a poezie, tedy tzv. krásné literatury, jak se říkávalo. Neklade si za cíl odborářsky bojovat za sociální postavení překladatelů, byť je toto povážlivě bídné. Nicméně soudíme, že na takový boj nemáme dostatečnou sílu. I přesto se snažíme na tyto věci alespoň upozorňovat, především srovnáváním se standardem v jiných evropských zemích (nejen těch západních), kde překladatelé kvalitní literatury také nemají na růžích ustláno, ale české poměry začínají být bezkonkurenčně nejhorší, jak vyplynulo z podrobného mezinárodního srovnání, které proběhlo v rámci celé Evropské unie přede dvěma lety.
Ideou spolku je mimo jiné též nabízet možnosti setkávání (při různých odborných i neodborných příležitostech) lidí, kteří propadli tomuto poněkud samotářskému povolání. Pořádáme odborné semináře a konference, snažíme se ve veřejnosti upevňovat povědomí o překladu jako o autorské a umělecké činnosti. Jiří Levý přirovnával překladatelskou profesi k herectví. Vlajkovou lodí Obce je bezesporu každoroční Cena Josefa Jungmanna, zdejší nejprestižnější ocenění nejlepších publikovaných literárních překladů.
KV: Je soutěž Jiřího Levého omezena nějakým věkovým limitem? Případně proč je limit právě takový?
LŠ: Soutěž Jiřího Levého je omezena věkem 35 let a především podmínkou, že soutěžící dosud nepublikoval více než dva knižní tituly svých překladů (naopak se dvěma publikovanými překlady se můžete stát členem Obce překladatelů, srdečně zveme). Proč zrovna třicet pět, vám neřeknu, prostě to tak vzniklo. Možná bychom s prodlužující se dobou „mládí“ měli uvažovat i o posunutí této hranice.
KV: Jaký je průměrný počet účastníků na jeden ročník? Lze říci, že počet účastníků narůstá?
LŠ: Stabilně rostoucí počet účastníků (od někdejší třiceti až čtyřiceti po současných přibližně osmdesát) i s jistými výkyvy stoupající úroveň soutěže patří k radostem, s nimiž se člověk každoročně po jarní dřině s organizací a vyhodnocením výsledků znovu utvrzuje v přesvědčení, že to má smysl. V posledních letech se na rozdíl od devadesátých let nestává, že bychom v próze neměli kandidáta na první cenu, naopak většinou jich bývá několik.
KV: Jak vlastně funguje Soutěž Jiřího Levého z hlediska propagace? Má soutěž nějaké sponzory?
LŠ: Skromnou propagaci zajišťujeme pouze přes spřátelené literární týdeníky a přes univerzitní katedry. Pochopitelně též přes náš web (www.obecprekladatelu.cz). Přesto se soutěže nezřídka účastní i lidé, kteří nestudují nebo nevystudovali daný jazyk, neřkuli přímo obor překladatelství. Například loňská vítězka Ivana Kinská, z jejíhož skvělého překladu z němčiny přinášíte ukázku, vůbec nestudovala germanistiku, jejím oborem jsou přírodní vědy. Organizaci soutěže skromným grantem podporuje Ministerstvo kultury ČR, hlavním sponzorem cen je nakladatelství Reader’s Digest.
KV: Začínající překladatelé mohou soutěžit ve třech kategoriích – umělecká próza, poezie a kritika a teorie překladu. Bývají tyto kategorie každoročně rovnoměrně zastoupeny?
LŠ: Skladba příspěvků bývá víceméně obdobná, ale jednotlivé kategorie jsou zastoupené velmi nerovnoměrně. Umělecká próza, do níž zahrnujeme dnes i dramatický text (pokud se jich sejde více, porota má právo vyhodnotit překlady divadelních her jako zvláštní kategorii) bývá pochopitelně zastoupena nejpočetněji. Je to dáno jednak zřejmě celospolečenským odklonem od poezie a jednak také tím, že překlad poezie je pro začátečníka nesmírně náročný, což si mnozí uvědomují. Úplnou popelkou pak bývá kategorie kritiky a teorie překladu, což je zase obor nevděčný a pracný. Většinou tak často dostáváme práce (pokud vůbec nějaké přijdou), které nějak souvisejí s diplomovou prací soutěžících.
KV: Mění se nějak zásadně skladba původních textů vzhledem k jejich provenienci? Ze kterých jazyků se překládá nejčastěji?
LŠ: V posledních dvou třech letech vidíme příklon k „velkým“ jazykům (angličtina, němčina, francouzština, španělština, případně ruština), ale tento pocit jsme měli už i koncem devadesátých let a pak zase přišla vlna zájmu o „menší“ literatury, takže bych v tom nehledal nějaký trend a už vůbec ne zlověstný. Zatímco angličtina asi sotva kdy bude sesazena z prvního místa co do počtu příspěvků, loni třeba přišel úctyhodný počet příspěvků z polštiny, čemuž jsem byl rád, protože polská literatura, zdá se, zažívá rozkvět.
KV: Dávají autoři přednost současným textům, nebo jsou v oblibě i starší či kanonická díla?
LŠ: Vkus soutěžících je proměnlivý a někdy záhadný. Například jednou ze záhadných trvalek ve výběru soutěžních příspěvků je krásná klasická povídka americké spisovatelky konce devatenáctého a začátku dvacátého století Charlotty Gilmanové Žlutá tapeta, která byla za těch devatenáct let zastoupena už asi pětkrát (vždy jiným překladatelem, pochopitelně) a dvakrát z toho byla i oceněna. Na druhou stranu se poslední dobou množí překlady děl, u nichž máme silný dojem, že je překladatel objevil na internetu jakousi náhodou, bez jasné vnitřní motivace k překladu právě takového díla. V této souvislosti je třeba říct, že výběr předlohy hraje v takovéto na první pohled „dovednostní“ soutěži důležitou roli. Sebelépe přeložené paměti krasobruslařky, sepsané anglicky autorkou ruského původu v holých větách a na hranici trapnosti, nemohou pochopitelně na ocenění v literární soutěži aspirovat.
KV: V porotě zasedají zkušení překladatelé. Kdo je vlastně zodpovědný za její složení – a jak jste se do jejího čela dostal vy sám?
LŠ: Porotu jmenuje výbor Obce překladatelů, její složení se snažíme obměňovat tak, aby zastoupení poroty každý rok co nejvíc odpovídalo nejpočetněji zastoupeným jazykovým oblastem. Já jsem vedení poroty přebral po zmíněném Miroslavu Jindrovi, který si mě pro tu docela náročnou roli předem připravil. Chystám teď k dvacátému ročníku podobný puč proti sobě samému, protože už pár let cítím, že přesluhuji a že by se toho měl zase chopit někdo jiný. Pevně doufám, že ochotnou duši, které budu moct vedení soutěže předat, v řadách Obce najdu.
KV: Jak probíhá samotné hodnocení zaslaných textů?
LŠ: Vyhodnocení soutěžních příspěvků (soutěží se anonymně) probíhá dvoukolově, v prvním kole napíší na příspěvky posudky renomovaní překladatelé většinou z řad OP, nejen členové poroty. Snažím se, aby posudky psali lidé, kteří mají blízko k původnímu autorovi nebo alespoň ke zvolenému žánru. V druhém kole rozhoduje porota o příspěvcích, které prošly sítem prvního kola, přičemž má možnost v případě potřeby konzultovat i odborné posudky překladu.
KV: Poznáte talent na první přečtení?
LŠ: Talent i přístup k práci poznáte nejen na první přečtení, ale většinou už po pár odstavcích nebo stránkách. I tak bývá rozhodování často obtížné, neboť nezřídka se stává, že míra talentu i píle bývá u více soutěžících podobná.
KV: Jak se vlastně pozná dobrý překladatel?
LŠ: Dobrý překladatel kromě výše zmíněné definice Jaroslava Kořána musí být především dobrý a pilný čtenář a musí ovládat svůj hlavní pracovní nástroj – tedy český jazyk. V tom se často lidé pletou: znalost výchozího jazyka je jistě samozřejmým předpokladem dobře odvedené práce, ale k dobrému překladatelskému výkonu zdaleka nestačí. A potřebné reálie si lze v době internetu často relativně snadno doplnit. Za důležité vlastnosti považuji trpělivost a pečlivost, bez nich překladatel ponechá hodně práce na redaktorovi, což si nakladatel málokdy uvědomuje. Jedno osvícené nakladatelství údajně začalo do smluv překladatelům nabízet odměnu v rozpětí závisejícím na kvalitě dodaného překladu, což mi připadá fér: Neznám horší práci než přepracovávat špatný překlad. Ani při nejlepší snaze tak nevznikne dobrý text, a přitom je to nepředstavitelná dřina. Redaktoři by se měli proti špatným překladům víc bouřit.
KV: Dostáváte k hodnocení i podprůměrné překlady? Stává se, že se rozhodnete některé ceny neudělit?
LŠ: Vyloženě podprůměrných, tedy netalentovaných překladů, kdy člověk musí při psaní posudku vynaložit diplomatické úsilí, jak se s předloženým textem se ctí vyrovnat, naštěstí nepřichází mnoho. Víc mě ale rozčilují práce odbyté, nepečlivé, když mám pocit, že soutěžící plýtvá mým časem.
V udělování cen v soutěži to bývá pestré především v kategorii poezie, protože tam bývá největší kvalitativní rozptyl. Výjimečně přicházejí hotové perly, často překlady, které hodně kulhají. Někdy tak bývá udělena třeba jen první cena a nějaké čestné uznání, jindy třeba dvě třetí ceny a žádná první nebo druhá. V próze jen výjimečně neudělíme první cenu, když nepřijde žádný výrazně kvalitní příspěvek, většinou ale míváme problém opačný, vybrat mezi několika texty soupeřícími o nejvyšší ocenění.
KV: Sledujete kariéru oceněných autorů i dále? Máte pocit, že se ve svém oboru prosazují?
LŠ: Už jsem uvedl, že v překladatelství beletrie najdete mezi účastníky soutěže mnohé výrazné překladatelské osobnosti, stačí nahlédnout na zmíněnou webovou stránku OP, kde jsou laureáti všech ročníků soutěže uvedeni. Mnohá jména vám jistě nebudou neznámá, vítězem jednoho z ročníků v kategorii prózy se stal například tehdy začínající Viktor Janiš. Jako překladatel poezie a vynikající básník se prosadil Radek Malý, držitel 1. ceny v kategorii poezie z roku 2000. Mezi laureáty najdete i výrazné osobnosti, které nakonec daly před překladatelstvím bohužel přednost jiné životní dráze, například Robina Heřmana, současného výkonného ředitele Česko-japonské společnosti, který se stal se svým zralým a precizním překladem filosofického eseje Džuničiró Tanizakiho suverénním vítězem v roce 1995.
Za ještě důležitější považuji skutečnost, že ocenění v soutěži pomohlo některým soutěžícím u kvalitnějších nakladatelů ke vstupu na profesionální překladatelskou dráhu.