Olga Pavlova
Villaró, Albert. Pruská modř.
Z katalánského originálu Blau de Prússia (2006) přeložil Michal Brabec.
1. vydání. Praha: Filip Tomáš – Akropolis, 2024. 336 stran.
Spisovatel a novinář Albert Villaró (* 1964), jehož tvorba zůstává v České republice stále poměrně neznámá, patří mezi významné andorrské autory a přední představitele současné katalánsky psané prózy. Velký ohlas získala knižní série případů policejního vyšetřovatele Andreua Boixe, do níž patří i Blau de Prússia (Pruská modř, 2006, č. 2024). Podobně jako v jiných svých textech zde Villaró propojuje detektivní žánr, filosofické otázky a společenskou problematiku. Pracuje s atmosférou uzavřených komunit a klade důraz na postavy, které nejsou nijak heroické, a přesto v sobě nesou velké osobní tragédie.
Na první pohled jde o klasickou hádanku v próze: objeví se mrtvola restaurátorky, probíhá policejní vyšetřování, na povrch vyplývá dávná záhada s relikvií zmizelou při požáru. Tato zkáza svatyně v Meritxellu, k níž došlo roku 1972, není jen kulisou, ale funguje jako narativní paralela – připomínka historického traumatu. Pro Andreua Boixe totiž představuje osobní vzpomínku, která je zároveň součástí kolektivní identity a stínem minulosti města. Současně ji můžeme chápat jako symbolický ozvuk doby, kdy Andorra čelila politickému napětí, vyplývajícímu z blízkosti frankistickému Španělsku – byť sama oficiálně zůstávala neutrální.
Se zvolenými žánrovými klišé pracuje Villaró podobně jako Umberto Eco ve Jménu růže: odkazuje na ně, používá je, ale především je obchází. Pachatel sice existuje, avšak pointa nespočívá v jeho odhalení – spíš ve vrstvení motivů, v detailech, v tom, co se děje „mimo případ“. Současně tu platí, co kdysi o detektivce poznamenal George Orwell: že může sloužit coby utěšující prostředek, podobně jako aspirin, cigarety nebo čaj. Dobrý detektivní román ale podle něj nestojí jen na zápletce nebo honbě za viníkem, nýbrž na přesahu, který čtenáře drží i bez napětí z odhalení. Villaró k tomu přistupuje přesně takto. Jeho próza se nesnaží šokovat zvratem, ale pracuje s jazykem, atmosférou, rytmem i „odchylkami“ – tedy s tím, co dělá z příběhu víc než jen mechaniku zločinu a trestu.
Detektiv Andreu Boix je vdovec a spíš než nějaký vzor představuje člověka, který se potýká s vlastní minulostí, žalem i profesní rutinou. Jako vystudovaný biolog skončil u policie; melancholicky i groteskně utíká z reality do představ. „Vystudoval jsem – a tím to také haslo – biologii, jenže mi chyběl potřebný talent, abych se stal stipendistou na fakultě anebo abych se – v případě návratu do Andorry – zahrabal v laboratoři obecní správy, kde bych v pitné vodě počítal množství případných fekálních bakterií způsobujících běhavku. Policie byla rozumná volba: ta andorrská byla ještě mladá, nezatížená represivním počínáním a lidé na ni nepohlíželi skrz prsty – v jejich očích se zračila spíš lehce rozmrzelá lhostejnost.“ (16) Vzpomínky se mu vracejí ve vlnách a podobně se odehrává samotný příběh – neubírá se přímočaře, ale oklikami, odbočkami a sarkastickými pozastaveními. I sám vypravěč má své mezery, přešlapy, vnitřní zmatky. Není to žádný geniální analytik – jen člověk, který se snaží pochopit, co ho obklopuje a co ho formovalo.
Právě tato nejednoznačnost, včetně občasných vyprávěcích „vsuvek“, pozastavení a digresí, dává knize její základní rozměr, v němž je zločin pouhou součástí širší mozaiky osobních ztrát a veřejných tajemství. Každá postava má svůj vlastní hlas, jazyk, tón. Nejde o žádná charakterová vykreslení, ale o suverénní styl, který se projevuje i ve vedlejších větách, nebo vnitřních monolozích, o samotě i v hovorech u karet.
„Představte si holku, co se vydá za prací do Andorry. Je to restaurátorka, mladá a hezká. Nikdo zatím neví, kdo si ji najal. Pár týdnů po příjezdu ji uškrtí, hodí ji na korbu náklaďáku se sutí a chtějí ji nechat pohřbít na skládce s výhledem na řeku Castellbò. Pak vycídí její apartmán, aby to vypadalo, že odjela, anebo aby zametli jakékoli stopy, které by ji pomohly identifikovat. Jako by tam nikdy ani nebyla.“
„Zprznili ji?“ zeptal se Elies.
„Ne. Ke znásilnění nedošlo.“
„A k dobrovolnému sexu?“
Tím mě zaskočil. (89)
Překlad Michala Brabce výborně zachovává rytmus dialogů a nebojí se osobitých jazykových voleb, které propůjčují jednotlivým postavám výrazné hlasové odstíny. Vystihuje posuny ironie a tempa vyprávění a celkově podtrhuje jazykovou pestrost – místy vynalézavě, jindy jemně, ale vždy funkčně. Třeba výraz jako „natrapírovat“ by možná jinému textu uškodil, tady naopak sedí jako přesně padnoucí rekvizita. Podobné netradiční výrazy se objevují především ve scénách, kde se láme tón: od ironického k hořkému, od banálního ke znepokojivému. A právě takové přechody jsou na Pruské modři tím nejcennějším.
Pruská modř je detektivka, která nepodceňuje čtenáře. Zaměřuje se na to, co všechno během pátrání vyplave na povrch o lidech, o minulosti, o zatajování. Má v sobě kus eseje, kus poezie, hodně pozorování a ticha naplněného nevyřčenými historickými traumaty. V těch nejde o to, co se stalo, ale právě o to, proč se mlčí.