Rozhovor s Jevgenijí Někrasovou vedla a z ruštiny přeložila Olga Pavlova

S Jevgenijí Někrasovou se v její knize Kůže, již do češtiny přeložila Alena Machoninová, vydáváme na cestu do světa ženské subjektivity a postsovětské literární krajiny. Někrasova reflektuje zkušenost své generace, která dospívala v chaosu devadesátých let, a zkoumá, jak se ženy v ruské literatuře dnes vyrovnávají s tématy tělesnosti, násilí a nesvobody. S komparatistkou a literární kritičkou Olgou Pavlovou hovoří autorka o přítomnosti ženských hlasů v současné ruskojazyčné próze, o složitém vztahu k folklóru i o současném literárním provozu v Rusku během probíhající války.

 

Ve vašich dílech se často objevují feministická témata a zkoumání ženské identity. Jak vnímáte roli ženského hlasu v ruské literatuře u autorek narozených v osmdesátých a devadesátých letech?

Vyrostla nová generace, především autorek, ale nejen jich. Objevily se i nové nakladatelky a redaktorky. Začalo být zjevné, že ženy mohou nejen psát literaturu, ale také utvářet literární provoz, že právě ženské hlasy tu zoufale chyběly. Do té doby byla téměř veškerá současná ruskojazyčná literatura tak či onak pod tlakem klasického kánonu, pod vahou „vousatých klasiků“. Ty samozřejmě respektuji a často se k nim i během vedení seminářů vracím, zejména k Čechovovi, Gogolovi nebo Platonovovi, ale teď přicházejí ženy, které začaly mluvit o vlastní zkušenosti a také o zkušenostech jiných žen. Nejdřív se to promítlo do poezie a během posledních pěti let i do prózy. Nejčastěji jde o příběhy dospívání v devadesátých a nultých letech. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli v Moskvě nebo někde jinde: devadesátky byly děsivým obdobím z mnoha důvodů, především ekonomických a morálních. Dospívali jsme v postapokalyptické realitě. Já třeba trávila dětství lezením po opuštěné, nedostavěné továrně hned vedle našeho paneláku. A nebylo to nic výjimečného. Takové dětství měla i spousta jiných.

V čem konkrétně spočívala specifika vašeho dětství?

Bylo relativně klidné: nikdy jsme netrpěli hladem. Moji prarodiče byli tehdy ještě poměrně mladí, pracovali a pomáhali mým rodičům. Přesto peníze neustále chyběly, dokonce i na jídlo. To byla důležitá položka, která se neobstarávala snadno. Na chatě nebo prostě na nevyužitých polích děda s babičkou a s rodiči sázeli brambory, v lesích jsme sbírali houby, šťovík, kopřivy. To byla naše realita, která na mně zanechala stopy.

Jak to ovlivnilo vnímání okolního světa?

Životní jistoty lidí se rozpadly. Byli jsme obklopeni lidmi, kteří se snažili žít podle starých nefunkčních schémat. Dřív existoval jasný scénář: dostudovat vysokou školu, založit rodinu, dostat byt, najít celoživotní zaměstnání. Tahle struktura se najednou zhroutila a do toho přišel obrovský nárůst násilí.

Nakolik se to promítlo do literatury? Jaké ženské hlasy se v poslední době objevily?

Vyrostli jsme v atmosféře neustálého násilí: kriminálního, verbálního, sociálního, domácího. To byla každodenní realita, ze které jsme se za každou cenu snažili dostat. Přežili jsme, dospěli a ukázalo se, že ženská zkušenost, pohled na svět skrze ženskou optiku, je v současné ruskojazyčné literatuře téměř nepřítomný. Výjimkou je Ljudmila Petruševská, slavná, důležitá avantgardní autorka, která je přitom srozumitelná širokému publiku. V Sovětském svazu ji téměř nevydávali, její texty kolovaly v podobě opisů. Psala ale o tom, co ženy skutečně prožívají, o jejich každodenním životě. Takové literatury je zoufale málo.

V desetiletí po roce 2010 se v Rusku objevila řada překladů feministické literatury, a i to sehrálo roli. Ženské hlasy jsou různé: pracují s osobní zkušeností, se zkušeností země, lidí, s rodinnou pamětí, ženskou tělesností, s emocio­nálním světem dospívající dívky, s mateřstvím. Mnohé píší o životě v regionech, což je nesmírně cenné, protože až donedávna byly v literatuře a umění přítomné téměř výhradně Moskva a Petrohrad. Někdo píše fikci, někdo autofikci, další se věnuje magickému psaní, jiné autorky tvoří antiutopie v žánru young adult.

Jak vaše práce s folklórem souvisí s tímto přístupem?

Často se k němu obracím, i když si pro sebe žádné žánrové škatulky nestanovuji. Někteří označují můj žánr za magický pesimismus, možná to tak je, proč ne. Někdy o sobě říkám, že se věnuji magickému psaní, ale myslím, že moje tvorba je mnohem širší. Pracuji s aktuální realitou, s tématy, která v ní nějak rezonují. Právě folklór mi často pomáhá podívat se na skutečnost přímo a bez příkras.

Co lze říct o generaci mileniálů v Rusku?

Dnes, navzdory všemu, máme jádro rusko­jazyčné „literatury mileniálů“. Pojem literární generace v Rusku vlastně neexistoval od šedesátých let, kdy byli známí takzvaní „šedesátníci“ A teď přicházejí mileniálové. K té generaci částečně patřím. Přibližně 85 % autorů a autorek, kteří do ní spadají, tvoří ženy, například Oksana Vasjakina, Marina Kočan, Věra Bogdanova, Jekatěrina Manojlo, Jegana Džabbarova, Anna Šipilova – a ten výčet by mohl být ještě mnohem delší. Z mužů bych zmínila třeba Ilju Mamajeva nebo Alexeje Poljarinova. Každý z nich píše v jiném žánru, ale spojuje je snaha zpracovat zkušenost dospívání v Rusku, témata násilí a sociálního tlaku.

V předmluvě k románu Kůže zmiňujete osobní zkušenost s ruskou kůží a její symboliku. Co pro vás tato symbolika znamená?

Vždycky mě zajímala otázka subjektivity: jak osobní, tak celých společenství. Týká se to všeho: můžu se stěhovat? Můžu nakládat se svými penězi, se svým hlasem a koneckonců i se svým tělem? Pokud jde o dnešek: můžu mít kritickou a politickou subjektivitu?

Často přemýšlím o subjektivitě a o nesvobodě, snažím se pochopit, odkud to všechno pochází. Uvědomuji si, že otroctví bylo v Rusku zrušeno relativně nedávno, v roce 1861, a u rolníků dokonce až v šedesátých letech minulého století, kdy se v sovětských vesnicích začaly vydávat občanky. Moje rodina z obou stran pochází z vesnice. Rodiče byli první, kdo vyrůstali ve městě. Nejčastěji odcházeli muži, protože odborná učiliště nebo armáda byly jednou z mála cest, jak z vesnice uniknout. Pro ženy to bylo mnohem složitější. Většinou zůstávaly tam, kde se narodily, nebo se provdaly do vedlejší vesnice.

Co vás na tématu subjektivity tolik zaujalo?

Vždycky mě zajímala otázka možnosti a nemožnosti dělat to, co člověk chce, a žít podle vlastních představ. Ty nejpřesnější, nejděsivější a zároveň nejsilnější knihy o zkušenosti afroamerických otroků jsou většinou napsané černošskými ženami, třeba mou oblíbenou Toni Morrison. Došlo mi, že v současné ruské literatuře knihy o nevolnictví vůbec nejsou, zvlášť ne z pohledu ženy či samotných nevolníků. Téměř celý klasický kánon 19. století se sice nevolnictvím zabývá, ale ty texty většinou napsali bohatí vzdělaní muži, kteří sami nevolníky vlastnili. Tehdy jsem si řekla, že takovou knihu napíšu.

A kůže se v tomto kontextu stává důležitým prvkem…

Ano, jedním z prvních prvků těla, zvlášť ženského těla. Život se na ni „zapisuje“. Je to plátno dějin. Je to orgán, který všechno nasává: práci, bolest, čas. Kůže vždycky byla zároveň hranicí i znakem sociálních rozdílů. U rolníků bývala špinavá, hrubá, spálená od slunce. U šlechty naopak bílá, jemná, opečovávaná. V afroamerické zkušenosti se tmavá kůže sama o sobě stává znakem nesvobody, ztráty subjektivity.

Jak to souvisí s ruskou historií?

V Rusku měli lidé většinou stejnou barvu kůže, jedni bílí lidé vlastnili jiné bílé lidi. Lišili se pouze kulturou: ruští šlechtici měli často víc společného s britskou nebo francouzskou aristokracií než s 99 % obyvatel vlastní země. V první čtvrtině 19. století byl vydán carský dekret, podle něhož se každý otrok tmavé pleti, který vstoupí na ruské území, automaticky stává svobodným. To je vrchol pokrytectví, vezmeme-li v úvahu, že v Ruském impériu otroctví stále existovalo. Šlechtici, vlastnící nevolníky, je mohli prodávat, prohrávat v kartách nebo směňovat.

V Kůži se objevuje mnoho folklórních postav, jako například Dlouhoruká, mluvící medvědi, lišky, veverky. V jednom rozhovoru říkáte, že nesvobodná společnost má tendenci obracet se k folklóru. Je to vaše osobní tvůrčí strategie, nebo existuje takových autorů víc?

Když přicházejí těžké časy, máme pocit, že situaci nemůžeme mít pod kontrolou. V Rusku dnes mnoho lidí hledá oporu v magickém myšlení, snaží se nějak vysvětlit, co se děje. To pomáhá realitu zvládnout a pokračovat dál v životě v tomhle podivném, surreálném světě. Navíc teď vrcholí velký boom takzvaného „ruského stylu“: prvky folklóru a pohádek se objevují v módě, designu, gastronomii, na výstavách. Stalo se to skutečným trendem, ale často velmi povrchním. V literatuře se objevuje velmi málo autorů, kteří píší vážné, nežánrové texty založené na folklóru. Dnes je také populární žánr slovanské fantasy nebo young adult literatura s folklórními prvky, ale ty jsou často jen dekorativní. Nejčastěji je čtou lidé mladší dvaceti let.

Když jsem v roce 2016 začala psát Kalečinu-Malečinu, román pro dospělé, kde v současné realitě vystupuje kikimora, dívali se na mě jako na podivína. S folklórem se tehdy v žádné oblasti umění téměř nepracovalo. Považovalo se to za něco nepřijatelného, nemoderního, zastaralého, nebo naopak příliš dětského a pohádkového. Nakladatelé nevěděli, co si s tím počít.

Existuje něco jako ruský folklór? Nebo je to spíš bezpočet regionálních „folklórů“?

Podle mého názoru ne. Rusko je tak obrovské, že v různých jeho regionech, i v rámci takzvané „ruské kultury“, se tradice a folklór mohou velmi lišit. Například obřady spojené s loučením se zimou se ve dvou sousedních vesnicích často různí. Každý region má vlastní jedinečné tradice, rituály, pohádky, kostýmy, zkrátka svůj folklór. Všechno, co dnes víme o lidové kultuře, o takzvané „ruské lidové tradici“, je sovětský konstrukt, uměle vytvořený soubor dekorativních prvků, které byly poskládány dohromady a s reálným kulturním dědictvím nemají nic společného. Tento proces „zpracovávání“ venkovské lidové kultury začal po revoluci a byl dokončen v padesátých letech. Ten konstrukt přežívá dodnes. V posledních patnácti letech začali antropologové, umělci a spisovatelé s reálným kulturním dědictvím pracovat. To umožňuje znovu objevit a prozkoumat skutečný rozsah venkovské kultury a pravdivou rozmanitost kultur v zemi. Mnohým začalo docházet, že Rusko není jednotná kultura, ale teritorium, kde existují různé mnohonárodnostní systémy s navzájem odlišnými folklórními tradicemi či rituály.

Kdo jsou v románu mluvící medvědi?

Ve své knize jsem do tohoto obrazu nevkládala konkrétní význam. Když Kůže vyšla, začali mi lidé psát, jestli to nejsou Romové. Pomyslela jsem si, že pokud to tak někdo vnímá, může to být zajímavé čtení. Podle mě je zvlášť dnes důležité dál pracovat s obrazy a stereotypy, které jsou spjaté s národy a regiony. To je důležité nejen pro literaturu, ale i pro překonání objektivizace a exotizace východní Evropy. Dnes to má zvláštní význam, protože znovu vidím snahu házet všechny, hlavně na území Ruska, do jednoho pytle. Ale lidé jsou různí. Mají různé názory, profese, osudy. Mluvící medvědi vznikli jako jeden z těch stereotypních symbolů divokého, exotického Ruska, kde je pořád zima a medvědi se procházejí po ulicích. Jenže oni se tam neprocházejí. Rusko je velmi urbanizovaná země.

Proč jste si zvolila právě zvířata?

Obecně hodně píšu o zvířatech: mám povídky, kde vystupují jako plnohodnotní hrdinové. Pro mě jsou to jednoduše další postavy, další národ. Když si vzpomenu na Platonovovu Jámu, tam byl jedním z pracovníků medvěd. Bratr Platonova, který byl inženýr, viděl, jak někde ve výrobě pracoval medvěd. Byla místa, kde medvědy využívali jako pracovní sílu pro těžkou práci.

V románu se ne úplně lichotivě vyjadřujete o literární ceně Lyceum. S jakým konkrétním problémem jste se potýkala? Řeší spisovatelé v Rusku, odkud pocházejí finanční odměny literárních cen a kdo za nimi stojí?

Lyceum se udílelo první rok, předtím cena pro mladé spisovatele neexistovala. Udílela se ještě cena Debut, ale právě když jsem vydávala svou první knihu, skončila. Ukázalo se, že Lyceum, stejně jako mnoho jiných počinů v Rusku, je podporované jihokorejským byznysem. Lyceum organizoval tým, který dělal polostátní cenu Velká kniha. Organizátor těchto cen teď mimochodem založil významné samizdatové nakladatelství, které vydává autory, již z různých důvodů nemohou publikovat v Rusku. Znepokojilo mě tehdy, že jsme ocenění dostávali přímo na Rudém náměstí. Měla jsem z toho šok. Na Rudém náměstí, které je pro mnoho lidí místem poprav a ceremoniálního patosu. Tehdy jsem si napůl v žertu pomyslela: teď nás tu všechny prostě posekají. Všechno bylo příliš pompézní, příliš oficiální. I když, jak se ukázalo, porota byla v pořádku.

Přesto cena pokračuje?

A co je překvapivé, i po roce 2022 stále občas oceňuje opravdu talentované mladé autorky a autory avantgardní literatury. Předtím v roce 2019 získala Oksana Vasjakina první místo za báseň Kogda my žili v Sibiri (Když jsme žili na Sibiři). To byla neuvěřitelná spravedlnost, že někdo napsal opravdu velkou báseň a dostal za to hodně peněz.

V čem, podle vašeho názoru, byla hlavní role ceny?

O peníze tolik nešlo, Lyceum se stalo takovým skautským institutem. Ti, kdo se dostali alespoň do užšího výběru, často skončili v dobrých nakladatelstvích. Nakladatelé tuto cenu sledovali a stále sledují. Nevím jak teď, ale tehdy měla vliv na formování jiné, nové literatury.

Které ceny považujete za skutečně významné?

Nejdůležitější pro mě je NOS, kterou financoval Fond Michaila Prochorova a organizovala Irina Prochorova. To byla pravděpodobně jediná nezávislá cena. Nejvíc si vážím toho, že se udělovala za novou slovesnost a novou sociálnost (NOS). Tedy za to, co v současné literatuře považuji za hodnotné. Třikrát jsem se dostala do užšího výběru a jednou jsem obdržela cenu Straník/NOS právě za Kůži. Je to pravděpodobně mé nejdůležitější dosavadní literární ocenění.

Dnes už se do cen nepřihlašujete?

Po únoru 2022 jsem to dělat přestala. Formálně přihlášky podává nakladatelství, ale vždy se na to ptají autora. Dokud se ovšem válčí, nepřipadá mi správné se o ceny ucházet. To je můj osobní postoj. Uvědomuji si, že se o ně přesto spousta lidí uchází dál, je to důležité jak pro autory, tak pro nakladatele a čtenáře. Ocenění, první místa, užší výběry pomáhají informovat o knihách širší publikum. Pokud vaše kniha vypovídá o něčem jiném, s jiným významem, pokud je to nějaká nová literatura, vyjadřující jiný, neoficiální postoj, vypovídající o realitě, v níž se všichni nacházíme, proč ne? Osobně se toho ale nechci účastnit.

Co si myslíte o zavedení nových ocenění?

Čas od času se mluví o vytvoření nové ceny. Dokonce jsem dostala nabídku, abych zorganizovala nezávislou cenu pro spisovatelky, ale to vyžaduje čas, peníze a zázemí. Teď, jak jsem již řekla, je spousta mladých skvělých spisovatelů, především spisovatelek píšících rusky, přišla další generace lidí narozených v osmdesátých, devadesátých, a dokonce i v nultých letech. Ale žádné ceny pro ně neexistují, ty stávající se zaměřují na zavedené autory. Já se o ceny neucházím, ale mladé autorky a mladí autoři, kteří jen tak mimochodem píší pravdivé, společensky relevantní knihy, by podporu potřebovali. Po roce 2022, kdy některá ocenění prostě přestala existovat, se ta zbývající sotva zapojí do skutečného současného literárního provozu. Tak tomu bylo vždy, ale nyní je to obzvlášť patrné.

Proč se mezi generacemi spisovatelů vytvořilo takové napětí?

To je obrovský problém. I přes společné názory na válku a další důležité otázky generační antagonismus přetrvává. Nová literatura se píše jinak, z nových etických pozic, zatímco ta stará se stále drží tradičních hodnot. A jejich součástí je také sexismus. Mnoho lidí z branže a jistě i mnoho čtenářů se stále domnívá, že žena nemůže být skutečnou spisovatelkou, ale pouze posluhovačkou spisovatelů. To znamená, že si raději nevšímají skutečného rozmachu mladé literatury, který mají pod nosem. Možná je tomu tak i leckde jinde ve světě. Jen v Rusku tento proces nabývá surreálných podob. Vzniká tak poněkud kurió­zní situace, kdy stará a nová literatura existují v jakémsi antagonismu a starý literární systém – částečně oficiální, to jest velmi tendenční – kontroluje zdroje, včetně peněz a médií. No a co. Literární svět se stejně utváří, navzdory všemu.

Kůže vyšla v nakladatelství Popcorn Books, které se kvůli zákonu o „LGBT propagandě“ stalo terčem státního útlaku. Můžete říct, jak se to odrazilo na vaší práci?

Spolupracuji s různými nakladatelstvími. Popcorn Books se zaměřuje na žánrovou literaturu, a právě díky tomuto nakladatelství si Kůže našla své čtenáře. Měla jsem z její obliby radost, protože se k ní tak dostali především mladí, kteří si tak přečetli dost náročný a avantgardní text o snaze najít subjektivitu a svobodu. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak knihu vnímali – někteří ji četli jako dobrodružný román, brali ji jako žánrovku, a byli pak docela překvapení, ale knihu přijali. Kůže je moje poslední práce z toho minulého, jiného, vzdáleného a, jak teď vidím, šťastného života. Vyšla ve druhé polovině roku 2021.

Po přijetí nového zákona o „LGBT propagandě“ před dvěma nebo třemi lety nastaly vážné problémy s cenzurou. Pro Popcorn byly přímo katastrofální. Vydal obrovské množství dobrých knih, jak původních ruských, tak i překladových, a těch queer mezi nimi zas tak moc nebylo. To nakladatelství bylo prostě příliš výrazné, příliš současné, mělo příliš silný vliv na literární scénu a dokázalo udělat z čtení módní záležitost. A právě v souvislosti s Popcornem se pak odehrál takzvaný „Případ vydavatelů“. [1] Doufám, že celý ten horor jednou skončí. Možná si to opakuji proto, abych vůbec měla sílu dál psát.

Pamatuji si, jak mi jedno z nakladatelství, se kterými spolupracuji, poslalo z právního oddělení dopis s žádostí, abych z nového vydání sbírky vyřadila jednu povídku. Prý text podle nových zákonů neprojde. A tohle se neděje poprvé. V Rusku je potřeba žít dlouho, tak to myslím říkala Achmatova. Je potřeba to všechno přežít. Celou současnou knižní scénu v Rusku táhnou nejvíc ženy mezi dvaadvaceti a šedesáti lety. Působíme svěže, vypadáme hezky, někdy se dokonce usmíváme. Ale za tím vším, za kaž­dou knihou, za skoro každou literární událostí stojí obrovské úsilí, rizika a neustálé „navzdory“.

V jakém nákladu Kůže vyšla?

Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že celkový náklad byl okolo dvanácti tisíc výtisků. Pro mě je to dobrý výsledek, nejsem mainstreamová autorka. Ve srovnání s jinými knihami Popcorn Books Kůže není bestseller. Ale v mém hodnotovém systému ano.

Jak hodnotíte současnou situaci na ruském knižním trhu?

V Rusku nyní, navzdory všemu, pozorujeme opravdový boom nové literatury. Cítím se být tohoto procesu součástí, někdy mám pocit, jako bych byla přímo v centru tornáda. Objevili se nejen noví autoři, ale, což je mnohem důležitější, i vydavatelé – respektive vydavatelky. Vzniklo několik významných, úspěšných a dobře a fungujících literárních škol, které jsou nyní naštěstí téměř všechny online. To je velmi důležité vzhledem k tomu, kolik učitelů a současných i potenciálních studentů po roce 2022 opustilo zemi. Vzniklo mnoho knižních klubů ve velkých i malých městech a stejně tak i online. Lidé různých profesí diskutují celé hodiny o nejrůznějších knihách. Jak o klasických dílech, tak o obskurních zahraničních detektivkách či sci-fi, mnoho lidí čte také aktuální rusky psanou prózu. Objevilo se mnoho skvělých literárních blogerů a blogerek, recenzentů, kteří spravují telegramové kanály a pravidelně píšou o knihách. V Rusku také zažíváme boom literárních festivalů, některé z nich jsou nezávislé. Cestovat po Rusku je pro mě velmi důležité, zvláště po roce 2022, abych mohla potkávat lidi a „neházet všechny do jednoho pytle“. Festivaly jsou pro spisovatele jedinou příležitostí cestovat. Oficiální festivaly nenavštěvuji, ale na nezávislé jezdím.

Ruský knižní trh má své zvláštnosti. Je velmi technologicky vyspělý. Technologie a služby jsou tu na vysoké úrovni. Čtenářské platformy jsou velmi populární. Jsme zvyklí, že nám knihy přicházejí v různých formátech a téměř okamžitě se objevují na našich tabletech, telefonech a audio aplikacích. Audioknihy jsou neuvěřitelně kvalitní, načítají je ti nejlepší divadelní herci a jejich součástí jsou profesionální hudební podklady od nejlepších zvukařů a hudebníků. Velmi populární se staly romány na pokračování, které vycházejí jako e-knihy i jako audio, takový literární Netflix. Lidé teď dokonce knihy víc poslouchají než čtou.

Za poslední tři roky se toho samozřejmě hodně změnilo. Čtenářské platformy jsou nyní zaměřené na žánrovou literaturu, zejména na fantasy; přináší to peníze a je to bezpečnější. Když jsem v nyní vzdáleném roce 2021 psala román na pokračování, dostala jsem úplnou svobodu. Byl to poměrně unikátní zážitek, který bych už nechtěla opakovat, ale zanechal ve mně mnoho živých dojmů. Poslala jsem tři náměty a tým ze čtenářské platformy vybral ten nejnáročnější. Tak vznikla e-kniha na pokračování Kůže, ze které se později stal román. Musela jsem v krátké době nastudovat anglický folklór, dějiny otroctví v USA, ruských nevolníků, další dokumenty, vzpomínky a výzkumy v angličtině i ruštině. Psala jsem způsobem, jak bych to už nikdy dělat nechtěla: Kůže se dopisovala v reálném čase a zároveň začala vycházet. Paralelně s tím vycházelo i audio. Navíc mi nabídli vybrat herečku a hudbu; vybrala jsem svou oblíbenkyni, přední herečku nezávislé moskevské divadelní scény, a svou oblíbenou hudební skupinu, duo Aigel. O pár týdnů později mi od něj poslali hudbu. Musela jsem pracovat opravdu rychle. Ve verzi na platformě stále zůstalo pár faktických chyb – které už v knize nejsou –, představují vzpomínky na ten proces. Dnes by vydání Kůže v takovém formátu a s takovou produkční úrovní nebylo možné, je to složitý, ne-žánrový, neklidný příběh o touze po svobodě a nalezení subjektivity.

Jaké knihy a jací autoři vám připadají dnes pro Rusko i mimo něj obzvlášť důležití? Co může čtenáři pomoct pochopit, co se teď v hlavách lidí v Rusku děje?

Obyvatelstvo Ruska, když se podíváte pozorně, a to je znát i z literatury, se vlastně od zbytku světa až tak neliší. Ruští mileniálové jsou spíš než starším generacím tady v Rusku blíž mileniálům v jiných zemích, zoomeři zase zoomerům po celém světě. Určitě nás v mnohém formuje globální kultura: sledujeme seriály na Netflixu, HBO, HULU a jinde, přes VPN používáme messengery a sociální sítě, řídíme se stejnými trendy. Ženská literatura, ženský hlas, to je celosvětový fenomén. Studujeme na univerzitách, žijeme v různých městech, hledáme si práci, v kancelářích nebo na volné noze, vdáváme se nebo ženíme, bereme si hypotéky, povídáme si s přáteli, pijeme předraženou kávu, třídíme odpad, nějak se zapojujeme do charitativních aktivit. Všechno je to hodně podobné. Ať už se nás snaží jakkoli oddělit od zbytku světa.

Kdo je důležitý právě teď?

Určitě je potřeba číst Oksanu Vasjakinu. Román Rána a další knihy z její trilogie velmi dobře přibližují život v postsovětské společnosti nultých a desátých let, a to ne v hlavním městě, ale v zapomenutých regionech. Velmi důležité je všimnout si Jegany Džabbarovy a její knihy Ruki ženščin mojej semji byli ne dľa pisma (Ruce žen mé rodiny nebyly určeny k psaní). Píše o dospívání, o zkušenosti nebílé dívky z ázerbájdžánské rodiny ve velmi bílém postsovětském Jekatěrinburgu. Je to důležitá zkušenost „jiné“. Džabbarova je jedna z prvních skutečně významných dekoloniálních autorek současného Ruska. Za pozornost stojí také Vera Bogdanova a její Sezon otravlennych plodov (Sezóna otrávených plodů), dobře ji přijímají v zahraničí, zejména ve Francii. Věnuje se hlavně mileniálským traumatům dospívání. Alexej Poljarinov svými Kadavry (Kadavéry) představuje fikční shrnutí posledních třiceti let Ruska a předzvěst deseti let následujících, spíš symbolický než doslovný popis reality.

A můžete číst i mě, Kůži nebo povídky, některé z nich jsou přeložené do angličtiny. Doufám, že jednou vyjdou v češtině celé mé sbírky a další mé romány.

Ilja Mamajev a jeho román God porno (Rok porna) to je také velmi zajímavý text. Jde o příběh kluka, mileniála, z Joškar-Oly, hlavního města republiky Marijsko, která je součástí Ruské federace. Překládá porno z angličtiny do ruštiny, protože tam prostě žádná jiná práce není. Zároveň si buduje vztah ke světu a k lidem: k dívkám, kamarádům, rodičům. Snaží se porozumět vlastní identitě – je napůl Marijec, ale o marijské kultuře toho ví velmi málo. Velmi silná kniha je Disleksija (Dyslexie) Světlany Oloncevy. Vypráví o dívce, která opustila úspěšnou kariéru v moskevských médiích, absolvovala krátké školení a odjela učit do ruského bohem zapomenutého vnitrozemí. Je to jedna z nejdůležitějších knih, které ukazují, jak se lidé jako moji přátelé, známí nebo já sama snažíme něco změnit v chudých regionech, často těch, odkud jsme sami před lety odešli do Moskvy. I když tyhle pokusy nejsou vždycky úspěšné, a dnes už obzvlášť ne.

Choreja (Tanec svatého Víta) Mariny Kočan je autofikcí o tom, jak mladá spisovatelka během těhotenství zjistí, že její otec nezemřel na následky černobylské havárie, jak si rodina dlouho myslela, ale na velmi vzácné a děsivé genetické onemocnění s názvem tanec svatého Víta, a že tuto nemoc může zdědit i její nenarozený syn. V průběhu románu se hrdinka snaží pochopit svého nepřítomného otce, poznat svou rodinu, a nakonec si uvědomí, že její hlavní „nemocí“ není tanec svatého Víta, ale to, že si v rodině nedokážeme věci říct nahlas. Tato emocionální odpojenost mezi zdánlivě nejbližšími lidmi. Doufám, že jednou budou všechny tyto texty přeloženy do cizích jazyků. Jsou to knihy, které vytvářejí vnitřní mapu Ruska, tu lidskou.

 

Poznámky

1 V květnu 2025 proběhly prohlídky a zatýkání pracovníků nakladatelství Popcorn Books, Individuum a mateřské skupiny Eksmo, a to na základě obvinění z „extremismu“, konkrétně z „organizace extremistické činnosti“ (článek 282.2 trestního zákoníku RF). Maximální trest za tento trestný čin činí až dvanáct let vězení. Jde o zásadní moment pro ruský literární provoz. Je to nejen represivní útok na konkrétní knihy a autory, ale i pokus proměnit celý ekosystém knižního trhu, vytvořit „ideově bezpečný“ prostor, kde bude možné publikovat pouze státem schválené narativy. (Pozn. překl.) [Zpět]

 

Jevgenija Někrasova (* 1985, Kapustin Jar) je spisovatelka, básnířka, scenáristka a pedagožka. Vystudovala scenáristiku na Moskevské škole nového kina (MSNK). Je spoluzakladatelkou a kurátorkou Školy literárních praktik, kde vede prozaické dílny. Debutovala cyklem próz Něsčastlivaja Moskva (Nešťastná Moskva, 2017), oceněným druhým místem v literární soutěži Lyceum. Její dosud nejúspěšnější román Kalečina-Malečina (2018) se dostal do užšího výběru cen NOS, Velká kniha a Národní bestseller. Mezi další její významné tituly patří povídková sbírka Sestromam: O těch, kto budět majaťsja (Sestromam: O těch, kdo si neodpočinou, 2019). V roce 2021 vyšel na pokračování její román Koža (č. Kůže, 2024), další rok následovala jeho kompletní tištěná verze a téhož roku za něj obdržela cenu Strannik.

Olga Pavlova (* 1984) je publicistka, překladatelka a literární vědkyně. Vystudovala komparatistiku na Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jako spoluautorka (spolu s Adamem Borzičem a Ondřejem Slačálkem) se podílela na knize Proroci post-utopického radikalismu: Alexandr Dugin a Hakim Bey (2018). Je autorkou monografie 2 + 2 = 5: Světy antiutopické a dystopické literatury (2022), která je kompaktním teoretickým průvodcem žánry utopie, antiutopie a dystopie. Pravidelně publikuje například v časopisech Revue Prostor nebo A2.

Zpět na číslo