Barbora Vacková
Al-Mabchūt, Šukrī et al. Slova psaná do písku: antologie současného arabského románu na počest Františka Ondráše.
Z arabských originálů přeložil kolektiv překladatelů a překladatelek.
1. vydání. Praha: Argo, 2024. 218 stran.
Jaké příběhy vznikají v arabsky mluvících zemích zmítaných neprůhlednými politickými bouřemi podobajícími se těm písečným? Co mohou přinést českému čtenáři a co nás s takto vzdálenými kulturami spojuje? Slova psaná do písku (Argo, 2024), vydaná u příležitosti životního jubilea arabisty, překladatele a pedagoga doc. PhDr. Františka Ondráše, Ph.D., nám nabízejí jedenáct úryvků z románů od oceňovaných autorů a autorek současné arabské literatury, jedenáct nečekaných příběhů o lidském putování a prožívání v době válek, nucených migrací a revolucí. Název odkazuje jak na nestálost terénu, na jakém se v případě arabské literatury od Maroka po Irák pohybujeme, tak na pomíjivost slov, která – pokud je včas nezachytíme – může navždy odnést vítr.
Široká škála žánrů a námětů zdaleka nereflektuje jen aktuální společenskou situaci. V textech napříč arabskými státy se často objevuje téma mládí v turbulentní době či v silně patriarchálních strukturách. Chleba na stole strýce Míláda od Muhammada an-Na’áse, který přeložil Petr Felčer, vypráví o Míládovi, zamilovaném do pečení a mladé Zajnab. Mílád v úryvku vzpomíná na dospívání v rodině, kde rovnost mezi mužem a ženou znamenala potupu a60;kde největší mužskou výhrou byl násilný sex s prostitutkou. On sám do machistické struktury nemohl zapadat méně, a zažíval tak neustálé ponižování a porovnávání se svým mužským okolím. Podobné téma prvních vztahů obtížených společenskou nerovností sleduje například Alá al-Aswání v úryvku z románu Rádoby republika, přeloženém Jitkou Jeníkovou. Dva mladí studující, Dánija a Chálid, navážou vztah na pozadí sílících nepokojů proti Mubárakově režimu v Egyptě. Dánija představuje vrstvu privilegovanou; její otec je vysoce postaveným přívržencem aktuálního režimu. Oproti tomu Chálid pochází z chudé rodiny a věří, že díky aktivismu dokáže egyptský lid získat spravedlnost.
Formálně neobvyklý palestinský příběh přináší jiný pohled na problematiku nezapadání a odlišného přístupu k lidem podle jejich původu. Román Koncert pro holokaust a Nakbu jeho autor Rab’í al-Madhún rozdělil podle formy klasické symfonie do čtyř „vět“. V úryvku (přel. Viktor Bielický a Adam Pospíšil) sledujeme děj „věty“ druhé, jež v hudbě bývá v pomalém tempu, někdy s až tesknou náladou. Manželský pár Džinín a Básim se rozhodl vrátit z exilu ve Spojených státech do Jaffy v Izraeli, kde se Džinín narodila. Vlivem tohoto rozhodnutí jejich vztah čelí nekonečným zkouškám spojeným se soustavným zamítáním žádostí o izraelské občanství pro Palestince Básima. Stát, vytvářející rozdíl mezi palestinskými a izraelskými obyvateli, mezi manželi postupně staví zeď a uměle vyvolává nerovnosti. Postupná ztráta naděje na opravdový život, a nikoli ten závislý pouze na dokumentech, „virtuální“, jak ho Básim nazývá, oba manžele vyčerpává a stejně jako druhá věta většiny symfonií i příběh Džinín a Básima vyznívá jako melancholický povzdech nad celkem díla.
Jak už jsme zmínili, antologie svým čtivým a neotřelým výběrem úryvků dost možná dokáže pozměnit „západní“ představu o arabských románech, podle níž „pouze“ reagují na aktuální politické dění. Nabízí nám i příběhy, které s klasickým vyprávěním či běžnou politickou satirou nemají nic společného. Uveďme dva příklady: Sinalkohol spisovatele Iljáse Chúrího v překladu Lukáše Koutského je učebnicovým příkladem narativní strategie nekončící expozice, kde každá nově představená postava otevírá dveře k příběhu někoho dalšího. Vše je propojené a východisko je v nedohlednu. Román Merkur od Muhammada Rabí’ho přeložený Jakubem Koláčem nás zavádí do blízké dystopické budoucnosti, v níž se proti násilí bojuje větším násilím, a hlavně karbonem – nově objevenou drogou. Vyprávění bez příkras místy až nahání strach a vyvolává pocity nevolnosti. Děsivě reálné situace nás však oprávněně nutí hledat paralely k aktuálnímu dění v našem regionu, geograficky natolik vzdálenému tomu arabskému. „Máš pravdu, že ztratil věčný život, ale přišel opravdu o život zdejší? Dá se vůbec říct, že o ty sračky, ve kterých tady jsme, můžeme přijít?“ (115)
Slova psaná do písku jsou zásadním (nejen) překladatelským počinem na českém knižním trhu. Antologie slouží jako hozená rukavice nakladatelům, kteří, na rozdíl od například těch slovenských, soustavně přehlížejí arabské romány vhodné k překladu do češtiny. Připomeňme si, že například z regionu Blízkého východu se u nás systematicky překládají pouze díla turecká a izraelská. Čtenář by si přitom leckterý zařazený román jistě raději přečetl v jeho plném rozsahu. Kniha názorně ukazuje, jak nás literatura dokáže přiblížit „jinému“ a zbavit nás propasti, jež se mezi námi vlivem politických tlaků nadále rozevírá.