Stanislav Cincibuch, Markéta Novotná
V lednu 2024 oslovilo Marianu Machovou Velvyslanectví Irska se zakázkou na překlad villanelly Beacons at Bealtaine (Ohně o Bealtainu) z pera Seamuse Heaneyho. Báseň byla na zakázku i složena, a to v roce 2004 u příležitosti rozšíření Evropské unie o deset nových států včetně České republiky (Heaneyho rodné Irsko tehdy EU předsedalo). K 20. výročí této události měla za přispění všech dotyčných států vzniknout malá sbírka překladů zmíněné villanelly. Společensky angažovaný charakter básně, jež pojednává o spolupráci mezi národy, vybízel k poněkud netradičnímu postupu kolektivního překladu. Mariana Machová tedy studentům svého semináře překladu poezie nabídla, jestli by s ní na tomto projektu nechtěli spolupracovat, a my dva a Max Petr Filip jsme nadšeně souhlasili.
Ohňům o Bealtainu předchází stručné úvodní slovo, kde Heaney vysvětluje kontext vzniku básně. Nechal se inspirovat svátkem Bealtaine – v tento den keltské národy vyháněly stáda na pastvu a shodou okolností v roce 2004 Bealtaine připadl na den, kdy „stáda“ evropských národů slavila zmiňovaný vstup. Báseň zároveň ovlivnilo místo těchto oslav – dublinský Phoenix Park, jehož „antický“ název je podle některých paradoxně odvozen od irského slovního spojení fionn uisce, totiž „čirá voda“. V celé básni tedy rezonuje téma příchodu, kontrast mezi vodou a ohněm a lingvisticko-historický střet mezi antickou (tj. tou cizí) a keltskou kulturou. Heaneyho předmluva, jejíž překlad si vzala na starost Mariana Machová, byla pro překládání mimořádně užitečná; sloužila nám jako jednotící interpretační rámec a často jsme se k ní při práci obraceli.
V souladu s českou překladatelskou tradicí jsme se rozhodli držet původní formy básně co možná nejvěrněji. Začali jsme tedy vytvořením mřížky, která schematicky zachycovala metrum a počty slabik. V básni jsme také zvýraznili figury a rýmová zakončení, což zásadně urychlilo orientaci v textu. Přísná struktura villanelly vyžaduje nalezení jedné šestičlenné a jedné sedmičlenné sady rýmových slov, jejichž výběr byl trošku oříšek. (Rýmové schéma villanelly lze zapsat jako A1bA₂-abA₁-abA₂-abA₁-abA₂-abA₁A₂, přičemž A₁ a A₂ označují dvojici refrénů, rýmujících se mezi sebou i se všemi ostatními verši označenými a. Oproti většině villanell mají Ohně o Bealtainu strukturu o něco volnější – „refrény“ se zde shodují pouze v posledním slově.)
Pokaždé jsme sepsali množství (leckdy i značně pochybných) návrhů, z nichž jsme se poté snažili vybrat ty, které by sémanticky i syntakticky nejlépe zapadly do struktury básně. Po pár hodinách jsme se shodli na obou, nakonec vcelku volných, rýmových zakončeních (-ane/-ame a -ali/-ary) a zároveň i refrénech: (vz)plane a (v)stane. Volili jsme tak, abychom mohli využít pravidelnosti českých slovesných zakončení, ač jsme se pak gramatickým rýmům snažili vyhýbat; jinak bychom totiž jen stěží měli prostor zachovat a přirozeně vyjádřit význam jednotlivých veršů. Vše potom bylo potřeba zapasovat do pravidelného metra – po počátečních experimentech s trochejem jsme je ve shodě s originálem ponechali jambické. Většinu času jsme ve výsledku strávili cizelováním několika problematických veršů.
Budeme-li porovnávat kolektivní překlad s obvyklejší prací překladatele coby „vlka samotáře“, zjistíme paradoxně, že i v rámci týmového projektu člověk tráví s textem spoustu času individuálně. Výhodou je, že v této fázi práce některé méně povedené nápady sám zavrhne a nemusí se s nimi při společných setkáních ztrácet čas. Kolektivní část procesu navíc výrazně usnadňovaly pevná forma básně a fakt, že interpretace byla leckde předem daná Heaneyho úvodním slovem – jakmile jsme se shodli na řešení těchto aspektů, získali jsme společný základ pro tvůrčí práci. Kolektivní překlad všichni považujeme za pozitivní zkušenost a příležitost k příjemnému vybalancování osamělého charakteru překladové činnosti. Marianu Machovou také inspiroval k dalšímu kolektivnímu překladovému projektu, o kterém se třeba dočtete někdy v budoucnu.