Michaela Melichová
Lumberg, Kiba. Potrhaná křídla.
Z finského originálu Repaleiset siivet (2011) přeložila Viola Parente-Čapková.
1. vydání. Praha: Kher, 2025. 248 stran.
Na loňský Tabook jsem jela s jediným konkrétním cílem: odvézt si od stánku nakladatelství Kher, jež vydává v nádherných grafických provedeních romskou literaturu, knihu Potrhaná křídla. Český překlad druhého dílu trilogie Memesa od finské autorky Kiby Lumberg se na festivalu prodával vůbec poprvé. První díl této série jsem si před rokem pořídila docela náhodou také u stánku – zaujal mě tehdy čtyřbarevný papír, na němž je kniha vytištěná, a už po několika přečtených stránkách jsem pochopila, že se jedná – nejen v kontextu romské literatury – o výjimečný román, a to jak z hlediska grafického zpracování, tak obsahu.
Černý motýl představil vypravěčku Memesu jako šestiletou romskou dívku, která se nachází na nejnižším stupni tradiční hierarchie, ale zároveň prostřednictvím své intelektuální převahy vede zápas o sebevyjádření. Její hlas osciluje mezi dětskou bezprostředností vyjadřovanou nespisovnou finskou romštinou a poetikou spisovné finštiny plné básnických obrazů – na stylovou rozkolísanost, která výstižně odráží vypravěččinu pozici na pomezí dvou světů, upozornila i sama překladatelka v eseji pro Plav 3/2025. Lumberg prostřednictvím Memesy komplexně odkrývá realitu života ve vyloučené lokalitě, kde se tradiční romské hodnoty jako úcta k rodině a starším lidem prolínají s brutální každodenností plnou patriarchálního násilí, chudoby a ilegální dětské práce. Vypravěčka, bystrá dívka se zvýšeným citem pro spravedlnost, dospívá a dostává se do rostoucího konfliktu s očekáváními od tradiční romské ženy. Mimo jiné si totiž uvědomuje svou homosexuální orientaci. Zkušenost s neromským světem a stupňující se sexuální násilí ji pak donutí až k útěku z domova, čímž končí první díl.
Druhý na něj navazuje i grafickou podobou, která opět využívá původní malby Kiby Lumberg a barevnou paletu papírů, tentokrát ve vybledlejších odstínech. Vypravěčka Memesa se v druhém díle ocitá dobrovolně mimo síť vztahů (sama vyslovuje, že odmítnutí sexu s Romem by znamenalo vyhoštění z celé komunity nebo krevní mstu mezi rodinami) – je na útěku před svou rodinou a hodnotovým systémem, který v sobě nese. Postupně prochází dětským domovem, „pasťákem“ a internátní školou a dává nahlédnout za jejich dveře. Doufala, že se v těchto výchovných zařízeních zabraňuje bezpráví, ukazuje se ale, že násilí a sexualizované násilí v těchto strukturách naopak bují, stejně jako v romské komunitě, odkud Memesa utekla. Oproti prvnímu dílu se tak v Potrhaných křídlech rozmývá hranice mezi Romy a Neromy, mezi systémem rodinných tradic a oficiálních institucí – situace obou je žalostně neměnná.
Větší prostor v Potrhaných křídlech dostává homoerotická linka. Memesina lesbická orientace se zprvu projevuje jako fascinace krásou té či oné dívky, později se rozvíjí v popisech prvních erotických zážitků, které se pro vypravěčku stávají ostrůvky něhy, lásky a krásy v jinak odpudivém a bezohledném světě, přestože i tyto vztahy mohou být v posledku zraňující. Mužské postavy románu jsou oproti tomu často původci agrese, a to bez ohledu na rasu či sociální postavení. Autorka se ovšem vyhýbá černobílému schematismu: v dětském domově se Memesa stává svědkem sexuálního násilí páchaného ženou na muži, mezi chlapci si naproti tomu nachází přátele. Nespravedlnost, kterou zakouší od domnělých autorit, podtrhuje surově otevřený popis událostí a hovorový jazyk plný vulgarismů:
„Kroutí divně nohama a působí neklidně. Rty se mu roztahují do slizkého úsměvu. Upřu pohled na silnici a mlčím. On taky. Úkosem vidím, že si rozepíná poklopec. ‚Nemohla by ses dívat?‘ říká zadýchaně. ‚To teda nemohla!‘ odseknu a odvrátím pohled z okna ven. Chlap heká a já si říkám, kam jsem to hergot vlezla. Vraž si ho do chřtánu, hubo volezlá! Dědek syčí jako prase hozený do kotle i s pinďourem.“ (12)
Sexuální násilí na dětech se v trilogii objevuje na několika místech, je konstatované jako fakt a jeho oběti se nikdy nedočkají zastání: „nechci říkat poldům o tom honibrkovi. Vždyť mají stejný brko sami. Kdybych jim to začala vyprávět, nejspíš by mi nevěřili.“ (13) Surovost navíc představuje již známou konstantu vypravěččina světa. S vyrůstáním ve výchovných zařízeních se často pojí také návykové látky. Ty nevystupují nijak do popředí – vypravěčka sama se k nim staví rezervovaně; tento odstup jako jednu z mála věcí sdílí se svou rodinou. Vnímá ale, jak drogy působí na její okolí, jak rozkládají těla i charaktery jejích přátel. Téma drog přispívá k dojmu špíny, úpadku a celkové bídy, z níž Memesa sama sebe ve svých očích vyděluje: „Pomyslela jsem si, že tak hluboko nechci nikdy klesnout. Byly to ještě děti a dospělí je už takhle zkazili. Další zastávka pro tyhle holky bude nejspíš vězení nebo hrob.“ (141)
V Potrhaných křídlech se navíc oproti prvnímu dílu rozvíjí duchařská linie, v níž lze mimo jiné vnímat spisovatelčino romství. Projevuje se v postavě ducha zesnulé babičky Emilie – ta se hlavní hrdince zjevuje ve snech, když se Memesa ocitá na rozcestí nebo se cítí mizerně. Pomáhá jí v emancipaci od všech, kteří by jí chtěli ublížit, ale zároveň představuje silnou ženskou postavu udržující rodovou tradici. Dá se interpretovat zároveň jako vypravěččin vnitřní hlas – hlas jejího romství a také jejího ženství: „Poslyš, Memeso, neutápěj se ve smutku. (…) Pamatuj si, že tvoje životní cesta je ta, po který budeš kurážně vykračovat. K moudrosti dospěješ jenom utrpením. (…) Ty budeš mít jednou takovej život, že se nebudeš muset nikoho doprošovat. Najdeš si člověka, kterej je ti souzenej. A pamatuj si, Memeso, že ten člověk musí mít charakter a temperament, něco jako mají romský ženský.“ (239) Výstupy ducha babičky Emilie rámují druhý díl – jejich kompoziční umístění naznačuje interpretační význam tohoto motivu. Duchařská linie by se dala rozvinout i podrobněji, zároveň lze tušit autorčinu opatrnost: příliš exponovaný motiv by mohl svádět k orientalizujícímu čtení romské tradice jako exotického folklóru, čímž by narušil univerzální vyznění románu.
Potrhaná křídla vyprávějí v konkrétních drsných konturách emancipační příběh, pokračují ve vypravěčském projektu započatém v Černém motýlu a postupně rozvíjejí jeho strukturní prvky – Lumberg zachovává stylovou rozrůzněnost oscilující mezi nespisovným až vulgárním jazykem postav pohybujících se na okraji společnosti a poetickou vypravěčskou linkou plnou metafor. Vybledlejší odstíny barevných listů lze interpretovat jako symbol pro postupnou ztrátu iluzí hlavní hrdinky, ale také vzdálení se romské komunitě. Důležitý kompoziční posun druhého dílu spočívá v dekonstrukci opozice Romové–Neromové: zatímco Černý motýl situoval zdroj násilí primárně do romské komunity, zde se systematicky ukazuje, že totéž – včetně sexualizovaného násilí na dětech – prostupuje i institucemi neromské většinové společnosti. Román tedy nepracuje s utopickou linkou útěku a vysvobození, ale s opakováním patologických jevů napříč různými prostředími, z nichž jediným východiskem je najít pevnost sama v sobě, naučit se znát svou hodnotu a neustále svádět boj za to, aby ji okolí respektovalo. Kiba Lumberg zaujímá v rámci romské literatury vydané v češtině výjimečné místo tím, že znemožňuje čtenáři udělat snadný závěr o té či oné skupině jako celku.