Je možné překládání vyučovat, učit, naučit? A jakým způsobem? Pedagogové a překladatelé z Filozofické fakulty MU v Brně – Miluše Juříčková, Renata Kamenická, Jiří Rambousek, Marta Nováková, Martina Loučková a Alexandra Andreasová – se v následujícím rozhovoru snaží na tyto otázky najít odpověď.

Alexandra Andreasová: Říká se, že překládat literaturu je vlastně téměř nemožné. Literární překladatelé musí totiž respektovat výchozí text se vší jeho poetickou silou a mnohostranností, se všemi nuancemi a konotacemi, a to všechno „přetavit“ do nového textu. Když už je ale samotné překládání literatury takové riskantní podnikání, o kolik riskantnější tedy musí být didaktika překládání?

Rozhovor Dagmar Markové a Blanky Knotkové-Čapkové

Překlad literárního díla otvírá lidem okno do života lidí v jiné části světa i jiné kulturní oblasti. Z okna obvykle nevidíme celý širý kraj. Může vést do úzké uličky, na volné prostranství, do krajiny romantické nebo jednotvárné. Z každého okna bývá pohled trochu jiný. A někdy se to okénko otvírá trochu ztuha.

Co bylo přeloženo z moderní hindské prózy?

Dagmar Marková: První byla Déobála, kterou napsal Ajódhjásinh Upádhjáj Hariaudh a v roce 1911 přeložil Vincenc Lesný. Lesný zachoval autorův styl, který se nám dnes jeví hodně starobylý. Déobála je na tehdejší Indii velmi odvážná novela o lásce dvou mladých lidí,

Rozhovor, tentokrát s bývalým českým velvyslancem v Zimbabwe Jaroslavem Olšou, jr., o česko-českých, česko-afrických a africko-africko vztazích.

Lukáš Novosad: Na začátek mi prosím povězte, jaký je Váš africký osud. Jak jste se k Africe dostal a jak se Váš vztah k ní proměňoval?

Jaroslav Olša, jr.: Můj otec je specialista na Indonésii, takže vztah k třetímu světu, abych tedy použil tento nevhodný koloniální termín, jsem měl od dětství. Spíš ale čirou náhodou jsem na začátku 80. let začal studovat arabistiku a chvilku také afrikanistiku, ale ta mě nikdy nezajímala tolik jako třetí svět jako celek.