3/2007 – Španělsko po česku

Úvodník

Veronika Tupá

V úvodním rozhovoru přirovnává Josef Forbelský překladatele k okennímu sklu, které nám umožňuje rozhled do kraje – a čím lépe tuto funkci plní, tím méně ho vnímáme. Není tedy cílem tohoto čísla Plavu zmapovat rozsáhlý prostor španělské literatury – v tom ostatně mnohem lépe poslouží literárněhistorické práce právě J. Forbelského. Rozhodli jsme se, jak naznačuje podtitul, spíše poukázat na onu „neviditelnou“ roli, kterou sehráli a hrají překladatelé v prostředkování španělské literatury českému publiku.

Od třicátých let, kdy u nás španělská občanská válka vyvolala mohutnou vlnu zájmu o tamní kulturu, působil jako významný propagátor a tlumočník španělské literatury Václav Černý, jehož Kritický měsíčník mnohdy poprvé seznamoval čtenáře se jmény moderních španělských autorů – proto jsme v rubrice „Portrét překladatele“ věnovali pozornost právě jeho překladatelské práci.

V rubrice „Překládat přeložené?“ zkoumá Miloslav Uličný českou tradici překládání Lorcových romancí; tentýž autor pak rozebírá v rubrice „Kritika, teorie a dějiny překladu“ důvody, proč slavná Píseň o Cidovi čekala na svůj český převod tak nezvykle dlouho, a popisuje, jak se s tímto úkolem vyrovnal on sám. Podobnou introspekci, zaměřenou ovšem na úskalí, s nimiž se může setkat překladatel esejí, nám poskytla Anna Tkáčová. Díky bilingvní ukázce z eseje Ángela Ganiveta můžete sami posoudit, jak se jí podařilo tyto nesnáze zdolat.

Výrazná představitelka střední generace českých hispanistů Anežka Charvátová přeložila pro Plav ukázku z ironické novely Ignacia M. de Pisóna, její mladší kolegové Ondřej Nekola a Lukáš Mathé pak dali k dispozici texty, na jejichž převodu právě pracují.

V recenzi s ukázkou se věnuje Hynek Zykmund experimentální próze Vila-Matase Bartleby a spol., která si již získala u českých čtenářů značnou popularitu.

Příští měsíc se zaměříme na současnou literaturu běloruskou.