Lukáš Novosad

V neděli 28. října byly uděleny výroční státní ceny za literaturu a překlad, literární byla udělena Milanu Kunderovi, překladatelská profesorovi brněnské JAMU, letos dvaasedmdesátiletému Antonínu Přidalovi. (V tomto čísle podotkněme, že u Přidalových překladatelských začátků stál Jiří Levý: „Mezi ty, kteří mě ovlivnili nejvíc, patřil jeden z našich nejlepších anglistů Jiří Levý, tenkrát přednášel ještě v Olomouci, ale věnoval mnoho sobotních odpolední hovorům se mnou, nad mými texty a překlady. To on mě podnítil, abych se dal do překladu španělské středověké Knihy pravé lásky, ačkoli se mohlo zdát, že se svými studentskými zkušenostmi tak nesnadnou práci nezvládnu.

Anna Vondřichová

Básnířka a překladatelka Jiřina Hauková (1919–2005) studovala od roku 1938 v Brně tři semestry anglistiku a bohemistiku, po uzavření vysokých škol se vrátila do Přerova, kde působila v redakci Obzoru. Později redigovala ženskou rubriku Lidových novin a pracovala v knižním oddělení Ministerstva lidové osvěty, po roce 1943 se natrvalo přestěhovala do Prahy a po dvou letech se stala členkou Skupiny 42. Po válce byla zaměstnána v publikačním odboru a později v zahraniční sekci ministerstva informací. Do roku 1948, kdy ji jako mnohé další postihl zákaz publikace, vyšla ještě válečná sbírka Cizí pokoj (1946), první přeložené básně v časopisech Kvart (1945/46) a 

Jan Hon

V úterý 2. října byla předána Cena Josefa Jungmanna za nejlepší překladatelský výkon roku 2006 a další překladatelská ocenění s ní spojená. Ač tomu neodpovídalo ani omšelé prostředí sálu Pálffyho paláce, ani chabý zájem novinářů, ani prodlení, s jakým o výsledcích informovala Obec překladatelů na svých webových stránkách, přece je tato událost právem označována za prestižní. A to i přes to, že některá z kritérií poroty, o nichž mluvila její předsedkyně Božena Koseková, mohla budit jisté rozpaky. Že překlad má být adekvátní i tvůrčí, to dá rozum. Co si však představit pod kritériem „hodnot, které překlad přenáší do našeho kulturního povědomí“,

Na následujících stránkách vám představíme méně známou část tvorby Jana Zahradníčka (1905–1960) – jeho dílo překladatelské. Naším cílem není kriticky je hodnotit, leč nastínit, jak se doplňovalo s jeho vlastní básnickou činností.

Překladům se Jan Zahradníček věnoval od počátku třicátých let. Překládal především z němčiny, ale také z angličtiny, francouzštiny a polštiny. (Některé překlady podepisoval pseudonymem Josef Hobza.) K překládání si vybíral básníky, kteří byli blízcí jeho naturelu (P. Claudel, F. Hölderlin), z prózy volil díla, která mu umožňovala uplatnit smysl pro kultivovaný výraz a cit pro jazyk (R. Billinger, G. von Le Fortová, T. Mann,