Štítek: 11 Stránka 5 z 6

Překlady Miroslava Jindry

Výběrová bibliografie. Řazeno chronologicky.

Goldsmith, Oliver. Farář wakefieldský (The Vicar of Wakefield). Společně s Alenou Jindrovou-Špilarovou. Praha: SNKLHU, 1954.

Dreiser, Theodore. Sestřička Carrie (Sister Carrie). Společně s Alenou Jindrovou-Špilarovou. Praha: SNKLHU, 1957. (2. vyd. Praha: Odeon, 1979)

Aldridge, James. Kéž by nezemřel (I Wish He Wouldn’t Die). Společně s Alenou Jindrovou-Špilarovou. Praha: SNKLHU, 1959. (2. vyd. Praha: Odeon, 1975)

Corbett, Jim. Chrámový tygr (The Temple Tiger). Praha: Mladá fronta, 1964.

Byrd, Richard E. Sám a sám (Alone). Praha: Mladá fronta,

Není nad zvládnuté řemeslo

Rozhovor s Michelem Faberem

V patrně nejrozsáhlejším rozhovoru, jaký kdy poskytl, hovoří Michel Faber o předpokladech literární tvorby, pýše anglické literární kritiky či svém vztahu k překladatelům. 

Viktor Janiš: Toto číslo Plavu je věnováno hororu. Jaký máš vztah k tomuto žánru?

Michel Faber: Horor je všude kolem nás. V každých novinách člověk najde příšerné příběhy, ze kterých vám jde mráz po zádech nebo se vám z nich chce zvracet. Já tenhle materiál umocním a proměním v beletrii, a jestli tomu někdo chce říkat horor, vzpouzet se nebudu. Je mi protivné, když si seriózní literární autoři střihnou žánrovou beletrii a pak tvrdí,

Archivy hrůz: jeden hororový překlad

Jan Vaněk jr.

Stross, Charles. Archivy hrůz. Z anglického originálu The Atrocity Archives (2004) přeložili Hana a Martin Sichingerovi. Odpovědná redaktorka Květa Svárovská.

1. vydání. Praha: Talpress, 2007. 448 s.  

Fanoušci hororu si právem stěžují, že se tomuto angloamerickému žánru u nás moc nedaří. Přesto nebo právě proto by se pro hororové číslo Plavu dal najít tematický materiál i do rubriky kritiky překladu: když nic jiného, třeba o českých vydáních Stephena Kinga by bylo lze sestavit celý seriál (proslulý případ O psaní tvoří jen špičku ledovce;

Souzvuky ve Ztrátách

Kateřina Veselovská

Pětice mladých, nikoliv však začínajících básníků ve složení Jonáš Hájek, Eva Košinská, Ondřej Lipár, Olga Richterová a Jonáš Zbořil se původně setkávala na internetových fórech určených autorům nejrůznějšího stáří a poetiky, jakými jsou třeba stránky LiTerra či literární online almanach Wagon. Postupem času se ale všichni částečně vzdali svých virtuálních identit a začali vystupovat také veřejně. Jejich poslední autorské čtení se uskutečnilo třetího listopadu v kavárně Krásný ztráty za doprovodu indie-folkového dua Sundays on Clarendon Road Jonáše Zbořila a Jana Tůmy.

Většina zmíněných autorů má vlastní blog, na kterém pravidelně publikuje,

Takřka dokonalý

Lukáš Novosad

Faber, Michel. Fahrenheitova dvojčata. Z anglického originálu The Fahrenheit Twins (2005) přeložil Viktor Janiš. 1. vydání. Zlín: Kniha Zlín, 2008. 282 s.

Stejně tak ten Michel Faber je kandidátem na příští Nobelovy ceny, protože má velice pestrý život. Jan Rejžek 

Málokdy si lze dopřát takovou radost: Fahrenheitova dvojčata je kniha příliš dobrá, než aby při jejím hodnocení recenzent nepocítil ostych ze svého selhání. V Rejžkově případě se zjevně promítl do trapného nepochopení, jak funguje umění a čím je vzácné. Vyjma vytčeného citátu, v němž aby kauzalitu jeden pohledal,

11/2008 – Horror, it’s horror



11/2007 – Levého překladatelská soutěž 2007



Výběrová bibliografie:Dílo T. S. Eliota v českých překladech

Je smutnou skutečností, že čeští překladatelé mají vůči T. S. Eliotovi poměrně značný dluh, zejména pokud jde o jeho básnická dramata a esejistickou tvorbu. Na samý závěr vám přinášíme skromný, byť úplný výčet dosud vydaných překladů z díla T. S. Eliota do češtiny.

Tam domov náš. Přel. Libuše Pánková. Londýn: Evergreen, 1941.

Nyní v Anglii. Přel. Libuše Pánková. Londýn: Faber and Faber, 1944.

Pustá země. Přel. Jiřina Hauková a Jindřich Chalupecký. Praha: B. Stýblo, 1947.

Rodinné shromáždění. Přel.

Státní cena za překlad 2007

Lukáš Novosad

V neděli 28. října byly uděleny výroční státní ceny za literaturu a překlad, literární byla udělena Milanu Kunderovi, překladatelská profesorovi brněnské JAMU, letos dvaasedmdesátiletému Antonínu Přidalovi. (V tomto čísle podotkněme, že u Přidalových překladatelských začátků stál Jiří Levý: „Mezi ty, kteří mě ovlivnili nejvíc, patřil jeden z našich nejlepších anglistů Jiří Levý, tenkrát přednášel ještě v Olomouci, ale věnoval mnoho sobotních odpolední hovorům se mnou, nad mými texty a překlady. To on mě podnítil, abych se dal do překladu španělské středověké Knihy pravé lásky, ačkoli se mohlo zdát, že se svými studentskými zkušenostmi tak nesnadnou práci nezvládnu.

Kdo to neví, myslí si, že je novátor

Rozhovor s Janem Vladislavem 

Josef Šlerka: Překládáte z osmi jazyků. Za překládání jste dostal v roce 2001 státní cenu. Jak se člověk stane takovou překladatelskou legendou?

Jan Vladislav: Legendou se dnes označuje kdekdo a kdeco. Jsem-li znám jako překladatel, je to spíš paradox, moje volba to nebyla. Ne že bych toho snad litoval, ale původně jsem chtěl být matematikem, astrofyzikem. Překazila to válka, okupace a zavření vysokých škol. Matematika totiž chce člověka celého a co nejdřív. Sám, bez řádného studia, jsem na to nemohl stačit, nebyl jsem génius. Přesto jsem se jí jeden čas zabýval s velikou vášní a jsem jí dodnes vděčný.