Štítek: 12 Stránka 5 z 6

Orwell orwellovský a neorwellovský

Daniel Dolenský

Esejistika George Orwella se u nás, jako ostatně i jinde ve světě, nachází ve stínu románu 1984 a novely Farma zvířat. Část esejů slavného spisovatele se do našeho kulturního povědomí dostala zásluhou dvou českých knižních výborů z devadesátých let, některé texty však v českém překladu dosud nevyšly, natož abychom měli k dispozici jejich souborné vydání, které by mohlo poskytnout ucelenější obraz Orwellova myšlení a psaní. Jaké jsou méně známé polohy Orwellovy esejistiky? O některých z nich v úvodní studii pojednává Daniel Dolenský.  

Je to zvláštní označení,

George Orwell v českých překladech

Sestavila Anna Čmejrková

Orwell, George. Trosečníkem v Paříži a Londýně. Přel. Karel Kraus. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1935.

Orwell, George. Farma zvířat. Přel. Jiří Havelka. Praha: I. L. Kober, 1946.

Orwell, George. Zvířecí statek. Přel. Jiří Komárek. Köln: Index, 1981.

Orwell, George. 1984. Přel. Eva Šimečková. Köln: Index, 1984 (Praha: Naše vojsko, 1991).

Orwell, George. Farma zvířat. Přel. Gabriel Gössel. Praha: Práce, 1991 (Praha: Aurora, 2000, 2004).

Orwell, George.

Pachuť Rtuti

Daniel Dolenský

Stephenson, Neal. Rtuť Z anglického originálu Quicksilver (2003) přeložili Hana a Martin Sichingerovi. Odpovědná redaktorka Eva Hartová. 1. vydání. Praha: Talpress 2008. 1032 s. 

V minulém čísle Plavu Jan Vaněk jr. velmi kriticky rozebíral český, jak píše, „hororový“ překlad románu Charlese Strosse Archivy hrůz od Hany a Martina Sichingerových. Mým cílem v tomto článku je na jeho kritiku navázat a zaměřit se na poslední a nejambicióznější překlad stejné překladatelské dvojice, román Neala Stephensona Rtuť (Quicksilver), jenž vyšel v říjnu tohoto roku v nakladatelství Talpress, hrdě opásaný šerpou proklamující,

12/2008 – Say Yes to Essay



Vražedná lásko, něžná nenávisti: Martin Hilský v Kruhu

Kateřina Veselovská

Když byl Martin Hilský poprvé pozván Alexandrem Stichem na přednášku Kruhu přátel českého jazyka, netušil asi, že jednou věnuje svůj příspěvek Shakespeare a divadlo řeči právě jemu. Přednáška k poctě Alexandru Stichovi se uskutečnila 12. listopadu v prostorách Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Zde našel Kruh přátel českého jazyka po mnoha letech střídání nejrůznějších střechových organizací konečně zázemí, a zde se tedy od začátku letošního roku konají jeho pravidelné středeční přednášky, soustředěné již tradičně do dvou běhů (od února do května a od října do prosince).

Martin Hilský tematicky částečně navázal na svou poslední přednášku v Kruhu nazvanou Hříšné hříčky – překlad shakespearovské slovní hry z roku 2002.

Ironie, sarkasmus a hlubší význam

Josef Šlerka

Enzensberger, Hans Magnus. Eseje Z německých originálů přeložil Jiří Stromšík. 1. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008. 145 s.

Německý spisovatel, básník, dramatik, překladatel a esejista Hans Magnus Enzensberger (1929) je české veřejnosti doposud znám hlavně svým básnickým dílem. Zásluhu na tom má především Josef Hiršal, který přeložil výběr jeho básní již v roce 1966 pod názvem Zpěvy z potopy (druhého vydání se výbor dočkal jen o tři roky později). Řada dalších básní vyšla časopisecky a doposud posledním knižním překladem je bilingvní vydání sbírky básní Jed – Das Gift v překladu Tomáše Kafky z roku 2006.

Zrcadlo rozjitřené paměti

Miluše Zadražilová

Psát o magickém románu nedávno zesnulé litevské autorky Jurgy Ivanauskaitė Čarodějnice a déšť (Ragana ir lietus, 1993) je pro mne nesmírně těžké. Nejenom proto, že je dnes Jurga Ivanauskaitė (1961–2007) považována za téměř sakrální tvář litevské kultury. To samo o sobě je nepochybně dobrým znamením. Značí to alespoň pro tuto chvíli volbu umění hledajícího duchovní jistoty, poztrácené a promrhané v chaosu znejistělého historického mezidobí mezi agonií starého, zevnitř odumřelého sovětského systému a utvářením nové budoucnosti nezávislé Litvy se všemi riziky, která s sebou nese kladení základních kamenů do dlouho nekypřené půdy. Všestranně umělecky nadaná Jurga Ivanauskaitė, která svým původem patřila ke staré,

Dny poezie s Ingmārou Balode

Michal Škrabal

Zavítat na letošní Dny poezie a napsat tuto krátkou glosu bylo pro mne milou povinností. Jedním z pozvaných hostů totiž byla mladá lotyšská básnířka Ingmāra Balode, s níž jsem se loni seznámil v Mezinárodním spisovatelském a překladatelském domě ve Ventspilsu. Ingmāra Balode se narodila v roce 1981. Vystudovala Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Rize, nyní studuje polonistiku na Filologické fakultě Lotyšské univerzity. Je na volné noze: kromě překladů britské a americké současné i modernistické literatury se věnuje také překladům z polštiny. Mimo to působí jako redaktorka literárního internetového portálu ¼ Satori a podílí se na realizaci několika literárních projektů a grantů.

Do Prahy přijela,

Česká knižní bibliografie k lotyšské literatuře

K dějinám lotyšské literatury a česko-lotyšských literárních vztahů:

Parolek, Radegast. Srovnávací dějiny baltických literatur. Od nejstarších dob do současnosti. Praha: Univerzita Karlova, 1978 (1982).

Parolek, Radegast. Lotyšská literatura. Vývoj a tvůrčí osobnosti. Praha: Bohemika, 2000.

Parolek, Radegast. Zlatý fond baltických literatur. Praha: FF UK a Bohemika, 2007 (v tisku).

Slabihoudová, Naděžda, Alena Vlčková a Pavel Štoll. Slovník pobaltských spisovatelů. Praha: Libri, 2003.

Štoll, Pavel. „Lotyšská kultura“. Švec, Luboš, Vladimír Macura a Pavel Štoll. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,

Překladatel Alois Koudelka (O. S. Vetti)

Veronika Hesounová

Italský kardinál Mezzofanti vynikal tak neobyčejným talentem učit se cizím jazykům, že se jeho jméno stalo obecným označením výjimečného polyglota. „Český Mezzofanti“, venkovský farář Alois Koudelka, ovládl více než třicet jazyků a z téměř všech také překládal. Od jeho smrti tento měsíc uplyne šedesát pět let.

Narodil se 18. 11. 1861 v Kyjově a po maturitě na tamním gymnáziu začal v Brně studovat bohosloví. Po vysvěcení na kněze roku 1884 vystřídal řadu působišť (Bučovice, Kobylí, Rovečín, Nikolčice), až zakotvil v Praci u Slavkova (po první světové válce dostal nabídku na funkci sekretáře a tlumočníka v prezidentské kanceláři na Pražském hradě, avšak odmítl).