Štítek: 2007 Stránka 4 z 6

Setkání s Afrikou…Jedna kultura rozezvučí druhou…

Pokud bychom chtěli stručně shrnout, co zásadního se u nás v posledních letech událo ve spojení s africkou kulturou, není možné opomenout – vedle titulů představených v čísle již dříve – vydání série knih v nakladatelství BB art. V roce 2003 (u příležitosti veletrhu Svět knihy věnovanému v tom roce právě Africe) vyšly následující tituly: Zrnko pšenice od Ngũgĩ wa Thiong’o, Svět se rozpadá od Chinuy Achebeho, Aké: Léta dětství od Wole Soyinky (všechny tři tituly přeložil z angličtiny Vladimír Klíma), Ptačí skála: příběh ze starého Zimbabwe; Statečný zachránce od Meshacka Asare (z angličtiny Blažena Kukulišová), Náměsíčná země Mia Couto (z angličtiny Lada Weisová) a Tak dlouhý dopis Mariama Bâ (z francouzštiny Věra Šťovíčková-Heroldová).

Baťovy africké boty

Rozhovor, tentokrát s bývalým českým velvyslancem v Zimbabwe Jaroslavem Olšou, jr., o česko-českých, česko-afrických a africko-africko vztazích.

Lukáš Novosad: Na začátek mi prosím povězte, jaký je Váš africký osud. Jak jste se k Africe dostal a jak se Váš vztah k ní proměňoval?

Jaroslav Olša, jr.: Můj otec je specialista na Indonésii, takže vztah k třetímu světu, abych tedy použil tento nevhodný koloniální termín, jsem měl od dětství. Spíš ale čirou náhodou jsem na začátku 80. let začal studovat arabistiku a chvilku také afrikanistiku, ale ta mě nikdy nezajímala tolik jako třetí svět jako celek.

5/2007 – Africké literatury



Vzpomínky na Afriku

Kateřina Kolářová

Africká dramatika – před pár lety by to možná leckdo považoval za absurdní spojení. Navykli jsme si předpokládat, že africký kontinent není zemí s literární, natožpak dramatickou tradicí. Civilizovaný Evropan obyčejně žije s představami pomalovaných domorodců křepčících kolem ohně. Africké divadlo skutečně využívá i tyto okázalé rysy, třebaže častokrát jde jen o vyprázdněnou podívanou pro turisty. Divadlo ve smyslu dramatického textu je na černém kontinentu stále poměrně nová záležitost existující několik desítek let. Afričtí dramatici se v celosvětovém kontextu prosazují od osmdesátých let minulého století. Pro „unavený“ západ tito autoři často představují senzaci a oživení. Jsou noví, neotřelí,

Francisko Skaryna(1486? 1490? – 1539? 1552?)

Františka Sokolová

Nejslavnější Bělorus, velká postava běloruské kultury, dodnes inspirující a v dobách příznivých i nepříznivých sjednocující Bělorusy (Skarynův „lid pospolitý“ byli „Rusové“, obyvatelé Velkoknížectví litevského)… Renesanční všestranný člověk, učenec, který spojoval ve svém životě a díle náboženskou a kulturní tradici evropského západu i východu… Lékař pruského arcivévody Albrechta (v Královci 1530); úředník na dvoře dánského krále (secretarius regis Datiae, 1512) a později vilenského biskupa Jana z rodu Jagellonců; překladatel řady starozákonních i novozákonních knih Bible a bohoslužebných zpěvů východního ritu; spisovatel – autor předmluv a doslovů k Bibli v jazyce lidu; básník veršů rýmovaných i bezrozměrných,

4/2007 – Bělorusko a literatura



Ad Viktor Janiš: „Beyond the pale“

Ondřej Vimr

Viktor Janiš se nedávno (Plav 2007/2) ohradil vůči mému nástinu otevřené kritiky překladu (Plav 2007/1). Jsem tomu rád, neboť to pomůže vyjasnit si některé body. Připadá mi totiž, že došlo k několika nedorozuměním.

Předně je politováníhodné, že Viktor Janiš vztáhl kritiku na svou osobu, ač bylo důrazně zmiňováno, že nejde o kritiku kritiků, nýbrž metody, metody, která je rozšířená i v rámci „slušné translatologické společnosti“, abych použil Janišova ironického označení. Nejde o to, je-li někdo „translatolog“ nebo „ne-translatolog“, patří-li do té či oné společnosti, jde o samotnou kritiku překladu. Přitom je z Janišova článku zřejmé,

Praktičtější kamarádi se už přizpůsobili

Rozhovor Plavu s Tacjanou Prockou.

Plav: Dlouhá léta předsedáte Běloruskému helsinskému výboru. Můžete nám přiblížit, čím se tento výbor zabývá a jaké má možnosti působení?

Tacjana Procka: Naše organizace se jmenuje Republikové občanské sdružení na ochranu lidských práv, „Běloruský helsinský výbor“. Toto je náš oficiální název, který musíme podle běloruských zákonů všude používat. Jednou jsme napsali název bez uvozovek a dostali jsme oficiální varování z ministerstva spravedlnosti. Když dostanete dvě varování během roku, organizace může být zrušena. Organizaci mohou zrušit i bez varování za jakýkoliv prohřešek, který určí státní orgány jako daňová inspekce, místní samospráva atd.,

Lynčování jazyka

Běloruský spisovatel Vasil Bykau hovoří s redaktorkou Transitions Online (TOL) o krizi svého rodného jazyka. Rozhovor z angličtiny přeložil Pavel Tic.

Díky výsledkům referenda, které v květnu 1995 vyhlásil prezident Alexandr Lukašenko, se z ruštiny i běloruštiny staly oficiální státní jazyky – předtím se v Bělorusku oběma jazyky hovořilo, ale oficiální nebyl žádný z nich. Tato událost vymezila začátek nekompromisní kampaně za poruštění všech oblastí běloruské společnosti. Lukašenkova vláda náhle přerušila úsilí let 1991–1994 o oživení běloruské kultury, která byla dlouhou dobu utlačována komunismem: zavřela prakticky všechny běloruské školy, přiškrtila činnost soukromých běloruských vydavatelů, čímž se jejich počet značně snížil (některé tak donutila publikovat v zahraničí),

Polistopadová trpělivost dona Quijota

Josef Forbelský, překladatel, publicista a vysokoškolský pedagog, je jistě jednou z nejvýraznějších osobností současné české hispanistiky. Korespondenční rozhovor s ním vedl hispanista a historik překladu Miloslav Uličný.

Miloslav Uličný: Pane docente, patříte k několika nejvýznamnějším českým hispanistům a překladatelům druhé poloviny 20. století a počátku třetího tisíciletí. Studoval jste na univerzitě v padesátých letech a zažil všechny peripetie doby po druhé světové válce. Během svého působení na středních a vysokých školách a při své překladatelské práci jste nepochybně poznal mnoho zajímavých osobností. Mohl byste připomenout ty, které Vás ovlivnily, i další, na které nevzpomínáte rád?

Josef Forbelský: Svou profesí nejsem překladatel,