Běloruský spisovatel Vasil Bykau hovoří s redaktorkou Transitions Online (TOL) o krizi svého rodného jazyka. Rozhovor z angličtiny přeložil Pavel Tic.

Díky výsledkům referenda, které v květnu 1995 vyhlásil prezident Alexandr Lukašenko, se z ruštiny i běloruštiny staly oficiální státní jazyky – předtím se v Bělorusku oběma jazyky hovořilo, ale oficiální nebyl žádný z nich. Tato událost vymezila začátek nekompromisní kampaně za poruštění všech oblastí běloruské společnosti. Lukašenkova vláda náhle přerušila úsilí let 1991–1994 o oživení běloruské kultury, která byla dlouhou dobu utlačována komunismem: zavřela prakticky všechny běloruské školy, přiškrtila činnost soukromých běloruských vydavatelů, čímž se jejich počet značně snížil (některé tak donutila publikovat v zahraničí), úplně zakázala vydávání učebnic v běloruštině a začala trestně stíhat zobrazování národních symbolů. V často vysílaném prohlášení Lukašenko vysvětloval běloruskému lidu filozofii své jazykové politiky: ruština a angličtina jsou jediné jazyky na světě, ve kterých může člověk své myšlenky vyjádřit plně. Lukašenko již dříve hlasitě propagoval všestranné sjednocení s Ruskem a využíval pro to hlavně nostalgii po Sovětském svazu a takzvané slovanské bratrství.

Mluvčím běloruské opozice proti Lukašenkovu proruskému režimu se stal známý spisovatel Vasil Bykau, kontroverzní disident, který opakovaně popouzel politické vůdce během sovětské nadvlády. Jeho běloruští současníci ho vnímají jako symbol boje za běloruskou nezávislost, jazyk a kulturu, národní fenomén, pokládají ho v současné epoše za vůdce. Tato pozice Bykavovi vynesla v roce 1998 emigraci do Finska; ve stejném roce byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. V rozhovoru s Felice Wilsonovou z TOL hovoří Bykau o svém pohledu na útrapy svého národního jazyka a národní kultury a o tom, co se podle něj musí udělat, aby obojí bylo zachováno pro příští generace.

TOL: Proč jste se rozhodl psát bělorusky v situaci, kdy se psaní v ruštině považovalo za prestižnější a výhodnější?

Vasil Bykau: Narodil jsem se na běloruské půdě a běloruština je můj rodný jazyk, takže jsem přirozeně začal psát bělorusky a běloruskou literaturu v běloruském jazyce píši stále. Bylo to naprosto jasné a přirozené. Jiná otázka je, že za bolševického režimu nikdo nepodporoval rozvoj běloruského jazyka a kultury, i když oficiální státní politikou bylo rozvíjení a zachování kultur svazových republik. Ve skutečnosti ale byly potlačovány a pronásledovány. Bělorusové se nechali oklamat, stejně jako mnoho jiných lidí – nejen z bývalého Sovětského svazu, ale také z Evropy –, a neuvědomili si okamžitě, jak jsou komunistická ideologie a komunistická diktatura pro kulturu nebezpečné. Jasně se to projevilo se vznikem diktatury v Bělorusku. Prezident Lukašenko jednoduše zavrhl běloruštinu a vydal se cestou ničení běloruské národní kultury. Mnozí to neočekávali. Ale menší část obyvatelstva chápala, že to není nic jiného než logické pokračování komunistické politiky, i když v extrémnější, dokonalejší, a řekl bych i cyničtější podobě.

TOL: Ale souhlasil byste, že psát rusky bylo považováno za prestižnější?

VB: To samozřejmě ano, ovšem nešlo jen o prestiž. Publikovat v ruštině otevíralo dveře k velkému množství příležitostí, například k překladům do jiných jazyků. Ale já jsem nakonec původem a národností Bělorus. Celý život jsem svázán s Běloruskem a běloruskou historií. Tudíž jsem výhradně z vlasteneckých důvodů začal psát pouze v běloruštině.

TOL: Jak hodnotíte šance běloruského jazyka na přežití?

VB: Je jasné, že běloruský jazyk a národní kultura mohou existovat – a to hovořím o existenci, vůbec ne o rozvoji – pouze v rámci nezávislého běloruského státu. Jak víte, nepřátelé Běloruska, jeho národní ideologičtí odpůrci, tomu rozumějí dokonale, a právě proto se pokoušejí, vedle všeho ostatního, o likvidaci nezávislosti běloruského státu. S tímto cílem se Lukašenko otevřeně pokouší o politickou integraci s Ruskem. Vlastně se mu to už povedlo; zbývá jen provést administrativní spojení, aby se Bělorusko stalo částí Ruska, ruskou provincií, podobně jako jsou jimi Smolensk, Kalinin nebo další sousední Ruské oblasti.

TOL: Co soudíte o pokusech mladé městské inteligence, která se snaží pracovat na modernizování Běloruska? Například distancováním se od sovětských stereotypů a vytvořením jakési postmoderní běloruské kultury s využitím internetu, novin a časopisů pro mladé?

VB: Mladí lidé rovněž rozumějí nebezpečím souvisejícím s integrací. Národní demokratické síly usilují hlavně o obranu nezávislosti Běloruska. Pokud se toto nepovede, už nebude potřeba hovořit o běloruském jazyce a kultuře.

TOL: Myslíte si, že je mladá generace ve vytváření nové běloruské populární kultury úspěšná?

VB: Myslím, že do určité míry ano, i když je tato tvůrčí práce pod tlakem diktatury velmi obtížná. Ale něco se jim daří, hlavně proto, že se nechtějí podvolit diktatuře. A objevují vlastní metody boje – jakkoliv omezené a obtížné –, které jim dávají pocit nezávislosti. Vytvářejí svou vlastní subkulturu – samozřejmě, že národní –, která je nezávislá nejenom na režimu, ale také na dřívější tradiční kultuře. To je dobré a je to pozitivní proces.

TOL: Nemyslíte si, že pokud se běloruské kultuře podaří uniknout rusifikaci, bude téměř nevyhnutelně amerikanizována?

VB: Amerikanizace v Bělorusku probíhá, stejně jako rusifikace. Ale na rozdíl od jiných evropských států, kde amerikanizaci v kulturní oblasti rovněž zažívají, je amerikanizace v Bělorusku dvojnásob nebezpečná, protože nepřichází přímo ze Spojených států, ale z Ruska, a je zesílena rusifikací.

TOL: Existuje generační jazykový zlom? Kupříkladu hovoří mladí lidé více bělorusky než jejich rodiče?

VB: Ano, tento rozdíl existuje, v některých případech je to ovšem i naopak.

TOL: Ale dalo by se říct, že mladí lidé hovoří bělorusky častěji?

VB: Ano, ale chci říci, že statistiky (87 procent Bělorusů uvedlo běloruštinu jako svůj rodný jazyk – pozn. red.) jsou velmi diskutabilní. Nevyjadřuje to stav jazyka, spíše to ukazuje vztah k němu: že jsou si Bělorusové svého jazyka vědomi a že se k němu hlásí. Dokonce i když běloruštinu nepoužívají, pořád se nazývají Bělorusy a při sčítání lidu označují běloruštinu za svůj rodný jazyk. To je pro nás velkým zdrojem naděje… ale naděje v Bělorusku moc neznamená. V režimech, jako je ten náš, neznamená 87 procent nic, pokud vládnoucí režim – policie, KGB, armáda – používá jiný jazyk. Ani mezinárodní právo v této situaci nic neznamená. Ústava například říká, že existují dva úřední jazyky: ruština a běloruština. Ale v Minsku není ani jedna škola, kde by se vyučovalo v běloruštině. A když policajt slyší v autobuse nebo na autobusové zastávce mluvit mladý pár bělorusky, vytáhne dlouhý gumový obušek a začne je mlátit. Kdo hovoří bělorusky, je podezřelý, že může být odpůrcem Lukašenkova režimu. Pro jazyk je špatné, když ho různé politické síly začnou používat pro své vlastní zájmy, nebo když si ho rozdělují podle různých hledisek. Jazyk – každý národní jazyk – si musí zachovat svou integritu. Jinak bude jeho vývoj zpomalen.

TOL: Jak jste začal psát v taraškevici (stará podoba běloruského pravopisu, částečně také lexika a gramatiky, jejíž zákaz v roce 1933 byl součástí Stalinova programu „aktualizace“ jazyka a jeho uvedení do souladu s ruskou pravopisnou tradicí – pozn. red.)?

VB: To je dost složitý problém, který je specifický pro Bělorusko. Gramatika taraškevice je národní běloruštině bližší než jazyk a gramatika, které jí v roce 1933 vnutily reformy jako svůj výsledek. Čili gramatika taraškevice je pro Bělorusko přirozenější. Ale během sovětské éry Bělorusové staré gramatice odvykli a teď se jim zdá archaická. Takže k tomu, aby lidé opět ovládali starou a zapomenutou gramatiku taraškevice, je zapotřebí času, aktivity v běloruských jazykových studiích a všeobecné informační kampaně.

TOL: Jak jste začal psát v taraškevici, když byla po roce 1933 ztracena?

VB: Tuto podobu zachovali hlavně emigranti, kteří ji před válkou, během ní a po ní vzali s sebou na západ. V cizině se pak reformované podobě nikdy nepřizpůsobili. Komunikovali výhradně v této jazykové podobě, a tím ji v zahraničí zachovali.

TOL: A jak jste se naučil taraškevici vy?

VB: No, nemyslím si, že už bych ji nějak ovládal, ale učil jsem se sám, hlavně čtením. Četl jsem několik emigranty vydaných publikací, které byly v taraškevici napsány.

TOL: Myslíte, že má tato podoba vyhlídky do budoucnosti?

VB: Jazyk, který má vyhlídky, je běloruština. A jak již jsem řekl, závisí to na osudu státu a na jeho suverenitě.

10. dubna 2000
Vzniklo za přispění Aljakseje Znatkeviče.
(c) Transition Online, www.tol.org

 

Zpět na číslo