Františka Sokolová
Nejslavnější Bělorus, velká postava běloruské kultury, dodnes inspirující a v dobách příznivých i nepříznivých sjednocující Bělorusy (Skarynův „lid pospolitý“ byli „Rusové“, obyvatelé Velkoknížectví litevského)… Renesanční všestranný člověk, učenec, který spojoval ve svém životě a díle náboženskou a kulturní tradici evropského západu i východu… Lékař pruského arcivévody Albrechta (v Královci 1530); úředník na dvoře dánského krále (secretarius regis Datiae, 1512) a později vilenského biskupa Jana z rodu Jagellonců; překladatel řady starozákonních i novozákonních knih Bible a bohoslužebných zpěvů východního ritu; spisovatel – autor předmluv a doslovů k Bibli v jazyce lidu; básník veršů rýmovaných i bezrozměrných, vložených do pražské Bible ruské, i některých akathistů z knížky Malaja podorožnaja knižka (liber viaticus) pro věřící východního ritu; vydavatel prvních tištěných knih a tištěných básní ve staré běloruštině, určených především laikům; první královský zahradník – tedy zakladatel královské zahrady Pražského hradu…
Tento muž renesance, patriot a humanista, měl mnohostranné vzdělání a motivem jeho literárního usilování bylo pozvednout vzdělanost národa – „lidu pospolitého“. Chtěl dát prostým, neučeným obyvatelům své země do rukou Bibli jakožto pramen poučení a síly v době ohrožení vlasti. Upřímný křesťan, pracující pro boží slávu, usiloval zjevně i o slávu vlastní: téměř v každé přeložené knize uvádí své jméno a také jméno svého rodného města Polocka; ve vydání pražské Bible uveřejnil dokonce vlastní portrét. Slávy se však za svého života nedočkal; jeho činnost se nakonec setkala s neúspěchem, nevděkem a zapomenutím, ať šlo o jeho vždy zcela průkopnickou aktivitu překladatelskou, vydavatelskou či botanickou. – Skarynova pražská Bible, nesoucí název „Biblija ruska“, byla však přesto jakožto „ruská Bible“ známa učencům renesance i baroka v Evropě i v Moskevské říši, kteří o ní psali (např. Theseo Ambrosio, Pietro Paolo Vergerio, Szymon Budny, Szymon Starowolski, Silvestr Medvěděv, běloruský uniat Anastasij Seljava).
V 18. století se vznikem moderní filologie a bibliografie se začaly seriózně shromažďovat prameny ke studiu slovanských jazyků a literatur. K mnoha bibliografickým objevům, počítaje v to i skoriniana, přispěli velmi významnou měrou vedle ruských učenců (např. první skarynovský bibliograf J. Backmeister) i naši slavisté Josef Dobrovský a Fortunát Durych. Po nich bylo až do dnešní doby objeveno nesmírně mnoho zajímavých archivních i jiných svědectví o Skarynovi. Přesto však dodnes zůstávají mnohá fakta nevysvětlena. Např. datum Skarynova narození a úmrtí; místo, kde v Praze na Starém Městě tiskl v letech 1517–1519 svou pražskou Bibli; motiv jeho odchodu z Prahy do Vilna (Vilnius), hlavního města Velkoknížeství litevského, atd.
Z nejdůležitějších dat Skarynova života a díla: Narodil se v starobylém městě Polocku (známém od roku 862) jako syn obchodníka pravděpodobně roku 1490. Město Polock, jedno z nejvýznamnějších politických, obchodních a kulturních center Bílé Rusi, mělo magdeburské právo a od roku 1498 tam byl klášter františkánů, kde Skaryna mohl získat základní vzdělání. Pak studoval na krakovské univerzitě, kde se stal roku 1506 bakalářem. V listopadu 1512 přijel náhle do Padovy, kde složil na tamní slavné univerzitě brilantně všechny zkoušky z medicíny a byl mu udělen doktorát; z dokumentů plyne, že tehdy byl již magistrem svobodných umění, sekretářem dánského(?) krále a nemajetný (byl mu proto prominut poplatek za zkoušky). – V letech 1917–1519 vydává Skaryna v Praze „ruskou“ Bibli ve svém překladu do staré běloruštiny s vlastními výklady (předmluvami a doslovy). – Text je přeložen podle vulgáty, stejně jako překlad staročeský. Čeština byla jediným slovanským jazykem, ve kterém byla do té doby Bible již třikrát vytištěna. Česká Bible zvaná Benátská patří mezi hlavní z textů, které měl Skaryna k dispozici a které ovlivnily jeho překlad (J. Perwolf). Na myšlenku vydat Bibli v rodné řeči mohl zapůsobit i příklad bohatých pražských měšťanů, kteří vydali benátskou Bibli svým nákladem a jsou tam jmenováni; Skarynovi finančně přispěl vilenský městský radní Bohdan Oňkov a snad i další vilenští měšťané. – K volbě pražského pobytu zřejmě motivovala kromě jiného i možnost konzultovat překladatelské problémy právě zde a také to, že po smrti českého a uherského krále Vladislava Jagellonce se stal poručníkem nezletilého Ludvíka jeho strýc, polský král Zikmund I. Jagellonský (myšlenka Josefa Dobrovského). – Typy písma mohl Skaryna opatřit v Benátkách (Dobrovský). Potenciální souvislost s hebrejským knihtiskem v Praze, zejména s nádherným vydáním Pentateuchu 1518, naznačil již Fortunát Durych. Dřevořezy s postavami andělů v Pentateuchu připomínají některé rytiny Skarynovy pražské Bible. V poslední době se zabýval běloruský badatel Sjarhej Šupa problémem transkripce hebraismů v Skarynově bibli a dospěl k závěru, že tyto otázky Skaryna zřejmě konzultoval v pražském židovském prostředí.
V jaké z pražských tiskáren Skaryna tiskl? Běžně se uvádí, že založil v Praze pátou cyrilskou tiskárnu. V archívech nebyly o době jeho prvního pražského pobytu nalezeny žádné doklady. Tisk cyrilské Bible byl a musel být utajen, i když je nanejvýš pravděpodobné, že Skarynovi se dostalo podpory z vysokých světských i církevních míst (snad polský král Zikmund I., rektor krakovské univerzity a pozdější vratislavský biskup Jan Thurzo; za druhého pražského pobytu 1534–1539 snad manželka českého krále Ferdinanda královna Anna). Podle mínění velké autority v oboru dějin českého knihtisku dr. Emmy Urbánkové šlo o tisk zcela výjimečný a se svými nákladnými dřevořezy nesmírně drahý, nesrovnatelný s tehdejší českou produkcí.
Dnes panuje obecné mínění, že Skaryna v Praze vlastní tiskárnu neměl. Mohla tu pro něho pracovat v letech 1517–1519 buď tiskárna Severýnova, v letech 1515–1520 nečinná a poté již vydávajíící tisky v novém renesančním stylu (S. Aleksandrovič), anebo tiskárna Mikuláše Konáče z Hodiškova (podle J. L. Němirovského), která vytiskla roku 1517 jen jedno vydání a potom v letech 1518–1519 také nepracovala. – Současný polský historik umění W. Deluga, zabývající se ilustracemi Skarynových tisků, v nichž nalézá vliv německých a nizozemských předloh, přinesl jako první důkaz souvislosti Skarynovy činnosti s pražským knihtiskem: dřevořez „Rodokmen Ježíše Krista“ z pražského vydání Nového zákona 1497 je přetištěn v prvním Skarynově pražském tisku, Žaltáři v církevní slovanštině, vydaném 1517 s margináliemi, kde jsou málo srozumitelná slova přeložena do živého jazyka, staré běloruštiny.
Všechny knihy Skarynovy pražské Bible jsou tištěny v kvartovém formátu; téměř všechny je vydával jednotlivě a nesystematicky na způsob sešitových vydání, se zvláštním titulem, předmluvou a krátkým doslovem s bibliografickými údaji – kolofonem. Titulní list celé bible (podle předmluvy ji zřejmě zamýšlel v Praze vydat celou) vyšel až roku 1519 při První knize Mojžíšově. – Tisky vydané Skarynou v další cyrilské tiskárně, kterou založil po odchodu z Prahy ve Vilně (Malaja podorožnaja knižka, okolo roku 1522, Apostol 1525), mají ještě menší formát – octavo. Jsou také určeny laikům, měšťanům na cestách apod., a jejich jednotlivé části mají překladatelské předmluvy a doslovy. – Akathisty, byzantsko-slovanské hymnické básnické skladby pro všechny dny týdne, uvedené v tisku Malaja podorožnaja knižka, jsou většinou přeloženy z řečtiny; tři skladby tu však jsou dílem Skaryny samého: modlitba po akathistu Bohorodičce (Alexandr Nadson), dva akathisty – Janu Křtiteli a přesladkému jménu Ježíšovu, obsahují akrostich s autorovým jménem (A. A. Turilov).
Někam do poloviny dvacátých let 16. stol. spadá událost, zaznamenaná v instrukci polského krále Zikmunda II. Augusta jeho vyslanci v Římě z roku 1552: „[…] když za vlády našeho slavného otce jistý jeho poddaný, vedený zbožným přáním vydat v ruském jazyce tištěné Písmo svaté, přijel k Moskvanům, byly tyto knihy na příkaz knížete spáleny, poněvadž byly vydané člověkem podřízeným římské církvi a v místech, jež podléhají její vládě […]“ (J. Fiedler – A. Florovskij). Do dvacátých let 16. stol. by patrně patřilo i neprokázané setkání doktora Franciska Poláka s Melanchtonem a Lutherem ve Wittenbergu, uváděné v Lutherových životopisech (podle B. Kopitara), kdy předpokládaný Skaryna chtěl unést Martina Luthera za dva tisíce zlatých; Luther prý před ním uprchl v noci do Torgau.
Koncem dvacátých let 16. století uzavřel Skaryna ve Vilně sňatek s vdovou Margaritou Advernikovou a měl s ní dva syny, Simona a Františka. Po krátké epizodě v Královci 1530 se brzy vrátil zpět do Vilna k manželce a dětem. Měl různé majetkové problémy a spory, roku 1532 se dostal pro dluhy zemřelého bratra Ivana do vězení v Poznani, odkud byl nakonec vysvobozen dekretem polského krále, který ho vyjímá z pravomoci městských soudů. Z dokumentů vyplývá, že tehdy byl Skaryna sekretářem a lékařem vilenského biskupa Jana z knížat litevských. – Jak se dovídáme z knížky kronikáře Václava Hájka z Libočan O nešťastné příhodě, kteráž se stala skrze oheň v Menším městě Pražském (Praha 1541), uhořelo téhož roku při požáru na Pražském hradě v domě kněze Jana z Púchova (známého humanistického učence, katolíka) pacholátko František, syn někdy doktora Rusa (A. Florovskij). Skarynův druhý syn Simon, který působil jako lékař v jižních Čechách, je uveden jako adresát listiny panovníka Ferdinanda I. z roku 1552, kde se mu dává právo na veškerý majetek po zemřelém otci, kterého nazývá „někdy doktor František Rus s Korýnspolocko, zahradník náš […]“ (Florovskij přečetl dokument správně, a tak objevil, že Skaryna se objevil v Praze podruhé – pracoval zde podle Florovského jako botanik při královské zahradě; Florovskij se zdráhal přiznat, že Skaryna mohl být zahradníkem).
Král Ferdinand chtěl mít při Pražském hradě krásnou renesanční zahradu v italském stylu, zaslal proto hejtmanovi Pražského hradu semena vzácných rostlin, ale ten nedokázal sehnat nikoho, kdo by je dokázal pěstovat. V květnu 1535 poslal do Prahy sám Ferdinand zahradníka; ten je v pozdějších dokumentech jmenován jako „Franciscus welischer gartner“, „Francisco“. – Od roku 1538 měli jak zahradník Francisko, tak stavitelé letohrádku časté konflikty s šetrnými úředníky české komory; byla jim zadržována mzda a oni se bránili. Komora si v té době stěžovala králi do Vídně, že zahradník je pomalý a stále není možné odeslat na královský stůl žádné „italské“ ovoce – pomeranče, fíky, granátová jablka. Nakonec na příkaz krále komora vyplatila Franciskovi peníze a byl na hodinu propuštěn někdy v červenci 1539; potom přišel ke králi do Vídně a nějakou dobu pobýval tam a ve Vídeňském Novém městě. Toto je zaznamenáno v konceptu dopisu Ferdinanda I. sekretáři české komory Florianu Griespeckovi z 21. 7. 1739 – je to poslední doklad o Francisku Skarynovi jako osobě dosud žijící. – Simon Fagellus Villaticus (Bouček), český latinsky píšící humanistický básník, napsal 1538 báseň „De horto regio“, v níž velebí krásu královské zahrady. Dodnes můžeme být za ni vděčni jejímu zakladateli, Francisku Skarynovi.
Vybraná literatura:
Je. L. Němirovskij: Francisk Skorina: Žizň i dějatelnosť belorusskogo prosvetritelja. Minsk 1990 (nejobsáhlejší dostupná monografie).
Francisko Skoryna v díle českých slavistů. Sborník k 500. jubileu narození významného běloruského humanisty 1490–1990, Národní knihovna v Praze – Slovanská knihovna 1992 (chrestomatie obsahuje texty k tématu od Fortunáta Durycha po obšírnou studii A. Florovského „Češskaja biblija v istorii russkoj kultury i pismennosti, vydaná roku 1946 ve Sborníku filologickém, bibliografii aj.)
V Baden-Badenu u V. Körnera (Bibliotheca bibliographica Aureliana CLV, CLXXI) vychází Němirovského Gesamtkatalog der frühdrucke in Kyrillischer Schrift – III. díl (1998) je věnován Skarynově pražské tiskárně, V. díl (1999) vilenské.
1988 vyšla v Minsku encyklopedie „F. Skaryna i jaho čas“.
V New Yorku vydal Belaruski instytut navuki j mastactva roku 1989 skarynovskou bibliografii od Vitauta Tumaše „Pjacstahoddzjau Skarynyjany.“