Štítek: 2008 Stránka 2 z 7

Není nad zvládnuté řemeslo

Rozhovor s Michelem Faberem

V patrně nejrozsáhlejším rozhovoru, jaký kdy poskytl, hovoří Michel Faber o předpokladech literární tvorby, pýše anglické literární kritiky či svém vztahu k překladatelům. 

Viktor Janiš: Toto číslo Plavu je věnováno hororu. Jaký máš vztah k tomuto žánru?

Michel Faber: Horor je všude kolem nás. V každých novinách člověk najde příšerné příběhy, ze kterých vám jde mráz po zádech nebo se vám z nich chce zvracet. Já tenhle materiál umocním a proměním v beletrii, a jestli tomu někdo chce říkat horor, vzpouzet se nebudu. Je mi protivné, když si seriózní literární autoři střihnou žánrovou beletrii a pak tvrdí,

Stromšíkův překlad Mazurských povídek Siegfrieda Lenze

Eva Blinková Pelánová

Letošní Státní cenu za překladatelské dílo obdržel germanista Jiří Stromšík. Do čtenářského povědomí vstoupil především jako překladatel moderních klasiků Eliase Canettiho a Franze Kafky. Připomeňme při této příležitosti jeden z oněch Stromšíkových překladů, které patrně znají jen nemnozí, ale který příkladně dokresluje šíři jeho zájmů a mimořádnou schopnost vyrovnat se i se značně svéráznými stylovými rejstříky.

Tak hezky bylo v Šulákově. Mazurské povídky (1955) Siegfrieda Lenze jsou souborem naivních vyprávěnek v tradici lidových písmáků; vyprávění má rysy orálnosti (vypravěč se přímo obrací ke svému publiku) a pro přímou řeč postav je podle překladatele (viz jeho doslov k českému vydání) příznačná jistá obřadnost a neohrabanost – postavy se oslovují celým jménem a zároveň si tykají: „Něco jsi,

10/2008 – Cena překladu



Překlady Jiřího Stromšíka

Chronologická bibliografie

Becher, Ulrich. Williamovo Ex-Casino. (William’s Ex-Casino.) Praha: Svoboda, 1977.

Muschg, Adolf. Léto ve znamení zajíce. (Im Sommer des Hasen.) Přel. J. Stromšík, vyšlo pod jménem Evy Pátkové. Praha: Svoboda, 1978.

Handke, Peter. „Krátký dopis na dlouhou rozloučenou“. (Der kurze Brief zum langen Abschied.) Nežádané neštěstí. (Tři prózy.) Krátký dopis na dlouhou rozloučenou. Nežádané neštěstí. Hodina opravdového vnímání. Přel. J. Stromšík, V. Slezák, P. Mládek. Praha: Odeon, 1980.

Walser, Martin. Prchající kůň. Gallistlova nemoc. (Das fliehende Pferd.

Státní ceny, Ceny Ministerstva kultury a Jungmannova cena

Lucie Koryntová

V měsíci říjnu byli slavnostně vyhlášeni laureáti tří různých ocenění v oblasti české kultury. Dne 21. října byly v Českém muzeu hudby uděleny Státní ceny a Ceny Ministerstva kultury. Je to poprvé, co byly tyto ceny předávány společně, zřejmě kvůli mediálnímu zvýraznění obou událostí. Nejprve však ve zkratce o historii starší z nich, Státních cen. Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo byly ustanoveny v roce 1920 ministerstvem školství a národní osvěty. V roce 1948 byly zrušeny, obnoveny byly až v roce 1995 tehdejším ministrem kultury Pavlem Tigridem. Ten tehdy svolal schůzku spisovatelů a překladatelů a inicioval založení společné státní ceny za literaturu i překlad honorované třemi sty tisíci korunami.

Obecné zásady překladu jsou banální

Rozhovor s Jiřím Stromšíkem

S čerstvým laureátem Státní ceny za překladatelské dílo nejen o ní, ale též o překládání, o předlistopadové ediční politice a o Günteru Grassovi. 

Jan Hon: Vaše bezprostřední reakce na udělení Státní ceny za překladatelské dílo se mi zdála velmi zdrženlivá. Máte snad nedůvěru k jakémukoliv institucionálnímu hodnocení a oceňování literárních výkonů?

Jiří Stromšík: Ceny samozřejmě patří ke kulturnímu životu. Zejména v době, která je tak závislá na médiích, je nelze zavrhovat. Jenom je třeba si vždycky uvědomit, že rozhodování o tom, kdo je první nebo druhý, je v kultuře mnohem obtížnější, než když se běží třeba stovka,

Spolknout jazyk, hodit šavli

Josef Šlerka

Masłowská, Dorota. Královnina šavle Z polského originálu Paw królowej přeložila Barbora Gregorová. 1. vyd. Praha: Agite/Fra 2008, 142 s.

Na nový román Doroty Masłowské čekali čtenáři neuvěřitelné čtyři roky. Její debut Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną, česky 2004) způsobil na polské literární scéně doslova zemětřesení a vynesl Masłowské nominaci na prestižní cenu Nike. Za nový román Paw królowej (2006) Masłowská cenu konečně získala. A nejen to, autorka zde dokázala překročit svůj stín a napsat román přinejmenším stejně tak dobrý, jako byla prvotina. V překladu osvědčené Báry Gregorové vyšla letos kniha pod názvem Královnina šavle i u nás.

Novodobá litevská esejistika

Vaidas Šeferis

Litevská literatura v posledních letech prožívá plodné a zajímavé období. V Litvě se píše, překládá a vydává hodně kvalitních knih. A jedním z nejpozoruhodnějších jevů je, že se v přesyceném literárním prostředí tzv. krásné literatuře daří kupodivu dobře. Tradičně silná a oblíbená zůstává poezie, své pozice obhájil román a pozornost vzbudilo i drama (především Marius Ivaškevičius a Sigitas Parulskis). Samozřejmě s sebou volný knižní trh přinesl to, co přináší všude ve světě: komercializaci s jejím vulgárním imperativem prodeje, zisku a nezastavitelným proudem levného čtiva. Přesto Litva na tak malou zemi, jakou je, uživí relativně velké množství profesionálních spisovatelů a jejich vytrvalých čtenářů,

Litevská literatura

Sestavil Jakub Hauser

Bibliografie českých překladů z litevštiny

Avyžius, Jonas. Ztracený domov. Přel. Alena Vlčková. Praha: Lidové nakladatelství, 1976.

Baltušis, Juozas. Balada o Jůzovi. Přel. Alena Vlčková. Praha: Lidové nakladatelství, 1982.

Baltušis, Juozas. Zpívají kohouti. Přel. Mojmíra Janišová. Praha: Československé divadelní literární nakladatelství, 1957.

Boruta, Kazys. Baltaragisův mlýn. Dřevěné zázraky. Přel. Vojtěch Gaja. Praha: Odeon, 1987.

Boruta, Kazys. Dřevěné zázraky. Přel. Vojtěch Gaja. Praha: Vyšehrad, 1978.

Bubnys,

Překlady Vojtěcha Gaji

Lucie Durmanová

Vojtěch Gaja se narodil 28. 7. 1912 v Miškovicích, pocházel z rolnického prostředí. Ve svém rodišti navštěvoval obecnou školu, poté studoval na gymnáziu v Kroměříži a Brně, kde také maturoval. Po maturitě absolvoval kurz Státní pedagogické akademie a vyučoval nejdříve na Slovensku a poté v Užhorodě. Po vzniku Slovenského štátu 14. 3. 1939 se Vojtěch Gaja vrátil na Moravu a jako učitel působil ve Fryštáku. Když došlo v roce 1946 k obnovení univerzity v Olomouci, začal zde Gaja studovat estetiku u prof. Bohumila Markalouse, nejvíce se přitom zajímal o estetiku humoru. Doktorát získal roku 1951, poté pracoval jako překladatel a jazykový poradce na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.