Ulrich Koch
Přeložila Michaela Jacobsenová
Básně vznikající na malé vesnici, mimo hlavní frmol nových a mladých nakladatelství německé poezie, básně protkané melancholií a smutkem: to jsou básně Ulricha Kocha.
Modrý pondělek
Musíme milovat lidi,
říká Różewicz. Jenže kde jsou.
Holiči a hospody mají zavřeno.
Zatímco výpary kuchařské show
opocují televizor,
zanechalo auto pečovatelské služby
olejovou skvrnu v barvách
starých mistrů. Na polích
si kombajny hledají
koutek k přespání. Pod černými
plachtami z plastu dřímou řípy cukru:
nevidomé vědmy, teď o hlavu kratší.
Vůbec mi nepřišlo, že se občas modlím
Vůbec mi nepřišlo, že se občas modlím.
Kočka i stařena zpomalují tuhle báseň,
v níž se pozvolna dní, stará sbírá
ze šňůry prádlo syna, co už léta nepíše.
Stíny oblak ohmatávají půdu, koně přitančí
až k brlení a nevzdají se přitom ničeho ze své krásy,
ani slůvka. Terasy s popraškem ranního světla.
Hlasateli zpráv v rádiu
zacpu hubu hadrem, nasáklým
žalmy a petrolejem: Nech mě být, jak jsem, předem zařiď,
že budu, čím jsem byl, ať můžu počkat,
dokud se nevrátím zpátky s těmi, co jsem opustil.
Elementární báseň č. 1
Konejší mosty?
Zmírají koně?
Myje si dennodenně vlasy,
jako by topila kočku.
Chtěl bych, aby nenastalo,
na co tak dlouho čekám.
Elementární báseň č. 5
Nač jsem zapomněl, souvisí s trávou,
ostružinami u náspu, skřípotem
vteřin, bicykly k použití,
přivázanými k platanům na plácku,
začátkem srpna, střechou z dehtové
lepenky, na níž se páří večerní sprška
poté, co vzala rychlý konec,
s krápajícími stromy. Toť vše.
Zdánlivě přímočará, bílá
až po lem vody, který všechno,
co patří očím, zalomí
ve svém zrcadle: jako labuť,
která klouže sem tam po rybníčku,
tak pracuje má paměť.
Jako zvíře, co přede mnou neuteklo,
nýbrž se zastydělo za svou nahotu.
Neboť se nechci na nic rozpomínat,
ledaže to můžu zopakovat.
Originály:
Koch, Ulrich. „Blauer Montag“, „Ich wusste gar nicht, dass ich manchmal bete“. Uhren zogen mich auf. Leipzig: poetenladen Verlag, 2012. 24, 25.
„Elementares Gedicht No. 1“, „Elementares Gedicht No. 5“. Ich im Bus im Bauch des Wals. Dresden: Edition Azur, 2015. 9, 13.
Ulrich Koch
Ulrich Koch (* 1966 ve Winsenu v severním Německu) je německý spisovatel. Žije ve vesnici Radenbeck nedaleko Hamburku, v němž pracuje jako vedoucí vlastní firmy, poskytující personálněporadenské služby. Jeho básně se vyznačují silnou melancholií, on sám tvrdí, že dobrá báseň musí člověka neodolatelně jemným způsobem rozesmutnit.
V devadesátých letech vydal dvě básnické sbírky: Weiß ich (Vím já, 1995) a Auf mir, auf dir (Na tobě, na mně, 1998), v nichž vykresluje německé předměstí a jeho melancholii. Po mnohaleté pauze na ně navázal sedmi dalšími, jež se vyznačují důrazem na atmosféru a přesnými obrazy: Der Tag verging wie eine Nacht ohne Schlaf (Ten den uplynul jako noc bez spánku, 2008), Lang ist ein kurzes Wort (Dlouhý je krátké slovo, 2009), Bleibe (2009), Uhren zogen mich auf (2012), Elementare Gedichte (2014), Selbstgespräch mit niemand (Samomluva s nikým, 2014), Ich im Bus im Bauch des Wals (Já v autobusu ve břiše velryby, 2015).
Michaela Jacobsenová
Michaela Jacobsenová (* 1947) vystudovala němčinu a češtinu na FF UK v Praze, pracovala v různých nakladatelstvích. Překládá poezii, prózu i esejistiku z německé jazykové oblasti, působí jako redaktorka, věnuje se kulturní publicistice (dlouhodobá spolupráce na literárních pořadech s Českým rozhlasem). Jako překladatelka se zabývá dílem Ingeborg Bachmannové, Ilse Aichingerové, Güntera Eicha, Thomase Bernharda, Karla Krause, Urse Widmera aj. V poslední době soustřeďuje pozornost na dílo Arno Schmidta: v jejím překladu dosud vyšly prózy Leviatan (2011) Cesty do Weilaghiri (2012) romány Ze života fauna (2013) a Brandovo blato (2015).