Marie Novotná

Sága o Hervaře / Hervarar saga
Ze staroseverštiny přeložil a edičně připravil Jan Kozák jr.
Jazyková redakce Alena Scheinostová.
1. vydání. Praha: Herrmann & synové, 2008. 181 stran.

Kozák, Jan jr. Sága o Hervaře – komentáře
1. vydání. Praha: Herrmann & synové, 2009. 207 stran.
 

Ságu o Hervaře připravil religionista a klasický filolog Jan Kozák jr. pro českého čtenáře netradičně ve dvou svazcích. První díl obsahuje po stručném úvodu původní staroseverský text paralelně s českým překladem, opatřeným podrobnými poznámkami. V druhém svazku nalezneme soubor pěti Kozákových úvah inspirovaných jednotlivými aspekty Ságy o Hervaře a překlad faerské balady o Hjálmaru a Angatýovi – doklad živé tradice látky tradované od raného středověku. Sága o Hervaře a králi Heiðrekovi (Hervavar saga ok Heiðreks konungs), jak se toto dílo plným jménem nazývá, patří žánrově k nejstarším z tzv. ság o dávnověku, neboli o době předhistorické, čímž je míněna doba před osídlením Islandu koncem 9. století. Tyto ságy zpracovávaly témata eddické i celogermánské hrdinské epiky a v době svého zápisu patřily k zábavné literatuře.

Sebe jsem viděla      stát mezi světy,
ohně když všude      okolo plály.

Ne náhodou začíná Jan Kozák jr. svůj úvod k sáze citací této vrcholné scény, kdy u mohyly uprostřed plamenů promlouvá Hervǫr k mrtvému otci. Došla k hranici nejzazší, hranici mezi světem živých a světem mrtvých, o kterém víme snad jen to, že je světem Jiným. Otázka přechodu mezi světy se totiž neustále vynořuje i v komentářích a poznámkách k sáze jak v oblasti tematické, kde se opakovaně rozebírají kontakty s Jiným světem, tak i po stránce formální, neboť Kozák přechází mezi jednotlivými obory i mezi stylem odborným a esejistickým. V obou svazcích tak můžeme na více rovinách spatřovat věčné i aktuální hledání místa člověka, jehož údělem je vždy „stát mezi“.

Rozhodnutí přeložit a vydat Ságu o Hervaře se podle Kozákových slov v předmluvě zrodilo z fascinace danou látkou, jeho volba však dává smysl i v rámci české tradice překladů ze staroseverštiny. Dosud byly překládány hlavně ságy rodové, neboli ságy o Islanďanech, odehrávající se na Islandu přibližně v době mezi léty 930–1030. Po stránce literární jsou obecně přijímány jako vrchol žánru, zejména kvůli propracovaným silným charakterům, a v češtině jich už máme i ve srovnání s podobně velkými jazyky hodně. Z kategorie ság o dávnověku existuje v češtině, rovněž v bilingvním vydání, však jen Sága o Vǫlsunzích. (Autor překladu této ságy, Leopold Zatočil, po válce přeložil také ukázky z níže zmíněných písní ze Ságy o Hervaře.) Zachycuje látku z okruhu sigurdovských pověstí, známou i z Písně o Nibelunzích a jejích pozdějších zpracování.

Také Sága o Hervaře však obsahuje starodávné příběhy z doby stěhování národů, spřízněné s eddickou hrdinskou epikou. Látka doputovala do doby vzniku ságy, do 13. století, ve veršované podobě. Ze čtyř písní, které sága cituje, je nejstarší a nejvzácnější Píseň o hunské bitvě (Hlǫðskviða), jinde nedochovaná, patřící k nejstarším staroseverským hrdinským zpěvům. Vztahuje se k událostem z 5. století a zpívá o bitvě Hunů a Gótů. Angatýovo probuzení (Hervararkviða) je zas velmi působivá, poeticky silná píseň, v níž Hervǫr bez bázně hovoří u mohyly s mrtvým otcem a přes hrozivé plameny od něj žádá prokletý meč Tyrfing. V sáze najdeme i kratší verzi Hjálmarovy předsmrtné písně i jedinečný a na Severu nejrozsáhlejší soubor hádanek Heidrekovy (Gestumblindiho) hádanky (Heiðreksgátur).

Pro spojení tematicky tak rozličných písní použil neznámý autor Ságy o Hervaře v prozaickém rámci motiv meče Tyrfingu. Meč, který vykovali a zároveň prokleli skřeti, se dostává do rodu berserka Arngríma, jenž jím zabíjí původního majitele. Život následujících čtyř generací je Tyrfingem zásadně ovlivněn. Působivě sága líčí nelítostný boj Arngrímových dvanácti synů (včetně dědice Tyrfingu Angatýa) proti Hjálmarovi a Šípovému Oddovi na ostrově Sámsey. Kromě Odda všichni zemřou a meč je uložen v Angatýově mohyle. Angatýova dcera-pohrobek Hervǫr na sebe bere mužskou roli, po letech bez bázně probouzí svého otce a jakožto jediný potomek žádá Tyrfing. Posléze jej dá synu Heiðrekovi, který jím zabije svého bratra. Je nucen opustit otcovský dům, vyhrává mnoho bitev, stává se králem a má postupně čtyři ženy. Podstupuje klání v řešení hádanek se sedlákem Gestumblindim, což se však ukáže být jedna z Óðinových podob, a tudíž král nutně prohrává. V rozčilení chce Óðina zabít a za to se mu dostane kletby, že zemře rukou otroka. Po Heiðrekově smrti se utkají o dědictví dva jeho synové v závěrečné velké bitvě mezi Huny a Góty.

Kritická mysl naráží při setkání s tímto synkretickým dílem na spoustu otázek – ať už se snaží oddělovat jednotlivé vrstvy a původ jednotlivých motivů či hledat souvislost a smysl v literárním textu tak, jak je dochován. Kozákovy komentáře k sáze, vycházející ze znalosti názorů relevantních badatelů, k takovým úvahám podněcují a ukazují, že podstatné věci o člověku lze sdělovat i odborně vytříbeným jazykem, který zde není proto, aby byl „jen pouhou specializovanou hrou, živící sebe samu“. Tato Kozákova obava souvisí s jeho důležitým tématem „stání mezi“, které v předmluvě naznačuje jako snahu vyhýbat se Scylle „fachidiotství“ i Charybdě „bezbřehosti internetu“. I když textologickou práci odvedl vskutku pečlivě (a zavádí dokonce radikální pravidla pro přepis a skloňování staroseverských jmen), fachidiotství se Kozák už jen kvůli množství oborů, v nichž se pohybuje (sociologie, psychologie, gender studies, historie, religionistika a literární věda), obávat nemusí – heslo „kolik oborů umíš, tolikrát jsi idiotem“ naštěstí neplatí. Jako úskalí komentářů se ukazuje – spíše než přílišné lpění na textu a kontextu, na které Kozák upozorňuje s tím, že by mohlo čtenáře snad zklamat – Kozákův asociativní přístup. Respektování určitého rámce (např. oboru i s jeho kontextem, pravidly vyvozování a z toho plynoucími omezeními) má smysl kvůli sdělitelnosti náhledu druhým a může být hradbou proti neuchopitelnosti a nepřenosnosti. Moje zkušenost je taková, že čtenář získá z komentáře více inspirace v místech, kde se Kozák soustředí na text, věcné argumenty a jednu myšlenkovou linii a nedělá snadná zobecnění a paralely.

Vraťme se však k svazku prvnímu, vlastnímu textu Ságy o Hervaře. Český překlad svědčí o citu pro češtinu i o poctivé práci s výchozím jazykem. Podařilo se skloubit věrnost originálu a čtivost textu, což je zvlášť obtížný úkol při převodu poezie s velkými nároky metrickými i obsahovými. Bilingvnost vydání, umožňující srovnání převodu a originálu (k jehož hrubému sledování postačí i obecná orientace v germánských jazycích), je u těchto rozsáhlých veršovaných částí zvláště obohacující. Překladatel se totiž musí vyrovnat se složitými metaforickými figurami (kenningy) a s dalšími jevy vázanými na jazyk originálu (např. staroseverskými homonymy), a je proto vždy nucen ponechat vícero aspektů stranou. Ocenění je hodná i pečlivá, u bilingvního vydání náročná redakční práce.

Zmínila bych na tomto místě jen dva detaily, jež v rámci překladu považuji za problematické. Prvním je používání originálního dverg (skřítek, skřet, trpaslík) v českém prozaickém překladu. Domnívám se, v případě těchto nadpřirozených bytostí není nutné přejímat do češtiny nové slovo. Pokud je cílem vyhnout se asociacím typu červené čepičky, stačilo by snad slovo skřet. Ve veršovaných částech je přitom dverg vždy překládán jako skřítek, což jistě nelze svést jen na potřebu aliterace:

Vydej z mohyly      ostrý meč,
jejž Sigrlamu      skovali skřítci.
(s. 71, strofa 7)

Z mohyly dej mi      zbroj nepřítele,
Skřítků dílo!      Skrývat ho nemůžeš.
(s. 77, strofa 20)

Druhou otázkou je překlad dvou rozdílných slov eingadóttir a eingabarn jako „jediná dcera“. Rozhovor s Angantýem začíná Hervǫr poukazem na to, že je jediná dcera (eingadóttir) svého otce, a má tudíž právo na dědictví – meč Tyrfing. Během řeči se snaží argumenty i hrozby stupňovat, neboť otec se meč zdráhá vydat. Ve strofě 13 zdůrazňuje, že je otcovo jediné dítě (eingabarn), tedy že neexistuje mužský potomek, který by meč mohl dostat.

trauðr ertu
arf at veita
eingabarni.

Nejsi však svolný
dědictví vydat
dceři své jediné!

Považuji to za stupňování, nikoli opakování, které by mělo být vyjádřeno i v překladu, obzvláště ve světle důsledků přijímání mužské role Hervarou, zmíněných v komentáři.

Poznámky pod čarou svým rozsahem jasně ukazují, že jde o vydání s vědeckými ambicemi, nikoli čistě o krásnou literaturu, jak tomu bylo u dosavadní českých překladů ság. Badatelsky nastavený čtenář jistě ocení, že má při ruce etymologický rozbor či původ každého důležitějšího termínu či jména a odkazy k literatuře o tématu. Naznačenými otázkami pro další bádání navíc Kozákovy (svou multifunkčností ve svém žánru nestandardní) poznámky slouží i jako zdroj inspirace, přičemž někdy závěr poznámky s původním odkazem souvisí už dosti volně (např. s. 40, pozn. 1).

Textologická práce je v kontextu české nordistiky, která je zaměřená spíše literárněvědně, nezvykle kritická a filologicky pečlivá; Kozák uvádí i důležité odchylky ve čtyřech použitých rukopisech. O to více překvapí, že do vlastního textu Ságy o Hervaře Kozák vkládá (s. 47) pasáž z jiné ságy, Ságy o Šípovém Oddu, a vytváří tak vlastně nové dílo. Citace ze Ságy o Šípovém Oddu, která v daném místě pojednává o stejné události jako Sága o Hervaře a obsahuje delší variantu Hjálmarovy předsmrtné písně, mohla být jistě uvedena v poznámce.

V přístupu k transliteraci i převodu vlastních jmen volí Kozák vzhledem k dosavadnímu přístupu předních českých překladatelů (Ladislav Heger, Helena Kadečková) nová řešení. Při přepisu staroseverských jmen zachovává originální grafémy (œ,ǫ,ø,ð,þ), což dnešní technické možnosti bez problémů umožňují. Vlastní jména pak uvádí v nominativu i se staroseverskou nominativní koncovkou (masc. -r, -l, -n, -s), která v dalších pádech odpadá, a české koncovky dalších pádů připojuje ke kmeni slova (Hervǫr, o Hervaře) na základě praxe běžné při používání latinských a řeckých jmen. Zejména u hláskových změn v kmeni je otázkou, zda lze na českého čtenáře klást u staroseverštiny stejné nároky jako u klasických jazyků. Rozhodně však Kozákův přístup, který je ve smyslu věrnosti výchozímu jazyku radikální, otevírá problematiku českou nordistikou doposud uspokojivě nevyřešenou.



Zpět na číslo