Michaela Otterová

Littell, Jonathan. Laskavé bohyně.
Z francouzského originálu Les Bienveillantes (2006) přeložila Michaela Marková. Redigoval Richard Podaný. Odborná revize textu a doslov Tomáš Chrobák. Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl.
1. vydání. Praha: Odeon, 2008. 872 s.
 

Román Laskavé bohyně je a bude dílem kontroverzním. Jde o memoáry fiktivního nacistického důstojníka Maxe Aueho, který prošel mnoha místy tak či onak důležitými pro 2. světovou válku (Ukrajina, Stalingrad, Kavkaz, Osvětim, Lublin, Berlín, atd.) a setkával se s historickými i smyšlenými nositeli ideologie v oblasti politické, ekonomické, právní, antropologické, lingvistické atd. Jeho vyprávění je tedy současně jakýmsi „průvodcem“ po nacismu. Pochopitelně průvodcem krajně podjatým: vypravěč je přesvědčený nacista, jakkoli inteligentní a kritický k „průvodním jevům“.

Dá se předpokládat, že kdyby Littell sám nebyl židovského původu, neunikl by nařčení z antisemitismu. Přitom však psaní o 2. světové válce z pozice záporného hrdiny není samo o sobě žádné novum. Tuto vypravěčskou strategii použil již dříve např. německý židovský autor Edgar Hilsenrath v románu Nácek a holič (česky 1997), ve francouzském kontextu pak především Robert Merle v románu Smrt je mým řemeslem (česky 1955, 1960, 1990, 2005), kde je vypravěč přímo inspirovaný Rudolfem Hößem. V těchto i dalších případech jde o umělecké, literární fikce, které nemůžeme zaměňovat s odbornými historickými publikacemi. Proto jejich kvality musíme posuzovat primárně z hlediska toho, jak se autorovi daří naplnit literárními prostředky svůj záměr. A Littell rozhodně uměleckou ambici má: opus čítající přes 850 stránek je důmyslně komponován, a to doslova – jeho části jsou pojmenovány podle částí hudební suity (Toccata, Allemandes I a II, Courante, Sarabande, Menuet (en rondeaux), Air, Gigue). Motivy se skládají do rozličných rámců, jednotlivé pasáže na sebe odkazují, hodně se pracuje s intertextualitou. Rytmus vyprávění se mění (zakoušená realita vs. onirické stavy), popisované hrůzy postupně gradují, děj získává na šíři, syntax je někde úsečná, jinde se jakoby nekontrolovaně rozbují ad absurdum. I jazyk Laskavých bohyní je hledaný a v určitých fázích podle některých francouzských kritiků až směšně vyumělkovaný.

Pro přehlednost: Autorem Bohyní je rodilý Američan, naturalizovaný ve Francii, žijící t. č. ve Španělsku. Svůj román napsal francouzsky. Vypravěč a zároveň hlavní postava je německo-francouzského původu a po celou dobu se prezentuje jako Němec, hovořící německy. Vzhledem k tématu knihy chtěl autor zpřítomnit reálie (především německé, jako hodnosti a rozkazy, ale i polské, ruské či ukrajinské) užitím původních výrazů, takže francouzský text je prošpikován cizími slovíčky. Jelikož je však Littellovým rodným jazykem angličtina, dopustil se při psaní i (nechtěných) anglicismů či jiných jazykových chyb. A aby byl zmatek dokonalý, anglická verze románu vyšla až letos v březnu, a to nikoli v překladu samého autora…

Recepce ve Francii

Román Les Bienveillantes byl ve Francii nepochybně literární událostí roku 2006. Že se okamžitě po vydání stal předmětem polemik, je nasnadě. Byly to jednak polemiky předvídatelné, zpochybňující historickou věrnost či morální poselství knihy. Ale objevily se i konspirační teorie: že totiž autorem je ve skutečnosti Jonathanův otec Robert Littell, známý americký spisovatel, nebo editor knihy Richard Millet. Vždyť nezkušený spisovatel by přece takového výkonu nebyl schopen! V neposlední řadě byla napadena i jazyková kvalita díla, a to přesto, že Laskavé bohyně získaly jak Goncourtovu cenu, tak i Velkou cenu za román, již udílí Francouzská akademie, tradiční strážkyně správné francouzštiny. Jistý Bruno Janin vyslovil v článku Les Bienveillantes : une imposturitude littéraire ? domněnku, že buď je Littellova francouzština zamořena anglicismy vzhledem k jeho původu, nebo – jak šokující – francouzskou verzi vůbec nenapsal on, tedy se jedná o literární podvod. V druhé, obsáhlejší analýze téhož se pak jednoznačně přiklonil k názoru, že román byl původně napsán anglicky a do francouzštiny byl posléze (nekvalitně) přeložen. Z pohledu českého čtenáře je ovšem nepochopitelné, že by se některý americký autor dobrovolně zřekl širšího, anglofonního publika a vodil francouzskou veřejnost za nos jen proto, aby se odlišil od otce.

Jakkoli je tato teorie výplodem čiré averze vůči cizozemci, nutno přiznat, že velká část Janinových výtek je oprávněná. Zdá se, že si to uvědomilo i nakladatelství Gallimard, protože v dalším vydání (z roku 2008, které oficiálně není druhé, nýbrž „revidované autorem“) provedlo kromě faktografických změn i některé jazykové úpravy. Littell sám se k podobným výtkám vyjádřil v tom smyslu, že anglicismů skutečně užívá, poněvadž je bilingvní, takže u něj přirozeně dochází ke kontaminaci obou jazyků, že i Flaubert používal normandské regionalismy a že ve Velké Británii jsou již řadu let největšími autory Pákistánci, Japonci či Indové.

Autorova doporučení překladatelům

Jonathan Littell adresoval všem potenciálním překladatelům svého románu dopis, v němž je u vědomí různosti jazyků žádá, aby v některých otázkách přece jen zohlednili jeho přání. Konkrétně mu jde o název románu, názvy jednotlivých částí, hlas vypravěče, hlasy dalších postav, slovesné časy, sazbu dialogů a německou vojenskou terminologii. Některá jeho doporučení může překladatel bez dalšího přijmout: jednotlivé repliky dialogů nemají být rozepisovány po řádcích, nýbrž nahuštěny do jednoho odstavce; názvy částí, nesoucí jména francouzských tanců, nemají být překládány; taktéž má být zachována německá vojenská a správní terminologie. Naopak kontrastní užití minulých slovesných časů nelze v jazycích s méně rozvinutým systémem temporality napodobit. Pro překládání do češtiny jsou zajímavé zvláště dva body: titul a hlas vypravěče.

Původní název románu Les Bienveillantes odkazuje k Aischylově tragédii Eumenides, pojednávající o usmíření sporu mezi Erínyjemi a Orestem. Usmířené bohyně jsou v ní přeznačeny právě na Eumenidy, tj. „Blahovolné“, „Laskavé“. Littell nabádá překladatele, aby i oni použili kanonického překladu tragédie ve svém jazyce – např. pro anglickou verzi razí název „The Kindly Ones“. Tento prostý úkol se ovšem pro českého překladatele stává bezmála neřešitelným. Tragédie byla totiž do češtiny přeložena mnohokrát, pod různými názvy, aniž by se jeden dal označit za kanonický. Podle roku vydání (zveřejnění) je můžeme seřadit takto: Václav Bolemír Nebeský: Eymenidy (1862); Hynek Mejsnar: Eumenidy (1883); Josef Král: Usmířené Lítice (1902); Ferdinand Stiebitz: Usmířené Lítice (1944); Vladimír Šrámek: Smír (1946); Václav Renč: Eumenidy (1969); Matyáš Havrda / Petr Borkovec: Laskavé bohyně (2002); Julius Enders: Usmířené Lítice (2004). Protože i v současnosti je scénicky využíváno několik překladů, je třeba pečlivě uvážit, který název se zde hodí nejlépe. V Littellově románu jsou narážky na řecký mýtus rozesety víceméně nenápadně a dotyčné bohyně jsou explicitně zmíněny jen jednou, v poslední větě: Les Bienveillantes avaient retrouvé ma trace. Překladatelka Michaela Marková volí Havrdovo/Borkovcovo řešení: Laskavé bohyně znovu nalezly mou stopu. (EB894/EF1390/Č846), které je nejnovější, neotřelé a filologicky jistě správné. Na druhou stranu však není (zatím) vžité, takže nefunguje jako intertextuální odkaz, což bylo pro Littella klíčové hledisko. Starší varianta „Usmířené Lítice“ rovněž neobstojí, protože tu k žádnému usmíření nedošlo. Název „Eumenidy“ by byl zase příliš polopatický. Za těchto okolností by bylo snad nejlépe vytvořit ad hoc nějaké návodné spojení typu „Laskavé Lítice“ apod.

Ve věci vypravěčského hlasu přiznává sám autor určitou rozkolísanost: ve vypjatých pasážích ze sebe vypravěč slova přímo chrlí, jinde se zase stává úsečným. Důležitější než jednotlivé jazykové prostředky je ovšem zachování základní kvality tohoto hlasu, jímž je chlad nebo také neutralita v Blanchotově smyslu. Littell dále říká, že řeč vypravěče nemá být řečí absolventa Oxfordu, ale ani célinovsky posměšnou. Tím jsou dány dva extrémy, mezi nimiž musí překladatel balancovat.

Rozbor vyprávěcích modů

Ale který hlas Littell vlastně míní? Má na mysli Aueho part v reprodukovaných dialozích? Jeho zevrubná líčení? Jeho promluvy ke čtenářům? Či snad všechny současně? Základní problém tkví v tom, že se tón vypravěče pozměňuje i v závislosti na tom, v jakém „vyprávěcím modu“ se právě nachází.

Chladný, neosobní tón nasazuje Aue především v rozhovoru. Ani s přítelem Thomasem není důvěrný, nebo dokonce bodrý (je příznačné, že v rozhovorech, na rozdíl od jiných postav, takřka nepoužívá vulgarismy). Působí dojmem inteligentního úředníka, který si rád udržuje odstup. Tento objektivní styl dokáže Marková beze zbytku napodobit. Zdá se, že pro překladatelku je právě objektivní tón Aueho promluv oním klíčovým hlasem, a je pravdou, že v tomto duchu se nese velká část textu – jako v následující ukázce z rozmluvy se švagrem von Üxküllem: „Proč se Němci tak zuřivě vrhli na vraždění Židů?“ – „Jestli si myslíte, že jde jen o Židy, pletete se, pronesl jsem klidně. Židé jsou jen jedna kategorie nepřátel. My ničíme všechny své nepřátele, ať je to, kdo je to.“ – „Ano, ale přiznejte, že u Židů tak činíte mimořádně houževnatě.“ – „To bych neřekl. Führer sice možná má k nenávisti k Židům nějaké osobní důvody, ale my v SD k nikomu žádnou nenávist nechováme, my nepřátele pronásledujeme objektivně. Vybíráme si čistě podle racionálních kritérií.“ – „Zas tak racionální nejsou. Proč likvidovat duševně nemocné, raněné v nemocnicích? Čím jsou tihle nešťastníci nebezpeční?“ – „Zbytečně ujídají ostatním. Víte, kolik říšských marek jsme tímhle způsobem ušetřili?“ (EB801/EF1247/Č759)

V popisných pasážích se vypravěčův styl poněkud mění. Jednak je puntičkářsky pečlivý v detailu, jednak je místy až lyrický. Tato rovina má ilustrovat Aueho nevšední bystrost na jedné straně a senzitivitu na straně druhé. Marková bohužel těmto místům věnovala méně pozornosti, a někdy dokonce žádnou, protože je prostě zapomněla přeložit. Např. z popisu ukrajinské vegetace une rangée d’isbas à l’ombre des robiniers ou des petits bois de chênes, d’érables et de frênes brisait les perspectives étourdissantes zbyly v češtině jen „akáty“ a „dubové hájky“, zatímco „javory“ a „jasany“ byly vymýceny (EB79/EF119/Č75). Nebo na jiném místě: mais quelques pas plus loin un jeune garçon, pieds nus et menant un âne, nous croisa sans un mot… Une vieille femme vêtue de noir, assise sur une caisse, vendait quelques fleurs ; d’autres sortaient de l’église. Au-delà de la grille, les tombes s’éparpillaient sous de hauts arbres qui plongeaient le cimetière pentu dans l’ombre. Marková: o pár kroků dál nás ale minul bosý mladík vedoucí osla… Na bedně tu seděla stará žena a prodávala květiny; z kostela vycházely další ženy. Za plotem byly rozeseté hroby a pod vysokými stromy tonul celý hřbitov ve stínu. (EB250/EF387/Č235) V českém textu schází, že bosý chlapec je minul beze slova, že stará žena byla v černém, že prodávala jen pár květin a že hřbitov se nacházel ve svahu. Vesměs žádná převratná fakta, přesto jsou ale čtyři vynechávky na šesti řádcích knižního textu trochu mnoho. Bez vynechání se neobešla ani předposlední věta románu: Původní Je ressentais d’un coup tout le poids du passé, de la douleur de la vie et de la mémoire inaltérable bylo zredukováno na Náhle na mě dolehla veškerá tíha minulosti a paměti, již nelze změnit (EB894/EF1390/Č846) – překladatelka tedy Auemu odtížila břemeno o „bolest života“.

V překladu vypadávají bez náhrady dokonce i celé věty: Même si je n’y mets pas souvent la main, je connais bien ces grands engins. (I když se jich nedotýkám často, dobře ty velké stroje znám.) (EB16/EF21/Č21), Tout cela a perdu beaucoup de son intérêt pour moi. (To vše už pro mě ztratilo hodně ze své přitažlivosti.) (EB19/EF26/Č17), Il semblait que cela ne s’arrêterait jamais. (Zdálo se, že to nikdy neskončí.) (EB127/1F193/Č118), je me sentais dispos et plein de forces. (cítil jsem se svěží a plný sil.) (EB383/EF594/Č361), je ne m’inquiétais pas (neznepokojoval jsem se) (EB384/EF595/Č362), Ici, la rivière ne charriait presque pas de glace. (Tady řeka neunášela téměř žádné ledové kry.) (EB384/EF595/Č362) atd. atd. Je pravda, že tyto vynechávky nemění nic zásadního na ději ani na náladě textu, každopádně však svědčí o jisté lhostejnosti vůči originálu.

V popisných částech navíc Markovou občas zradí představivost: Les rues se devinaient entre un chamboulement de ruines tranquilles et désertes. Marková: Ulice se vinuly změtí ztichlých, opuštěných trosek. (EB383/EF593/Č361) V originálu se ovšem ulice změtí trosek „nevinuly“ – to by tam trosky musely být dřív než ulice –, nýbrž mezi troskami „bylo možno tušit ulice“. Při popisu umírání mladé dívky elle était encore vivante, à moitié retournée sur le dos, une balle lui était sortie sous le sein et elle haletait, pétrifiée, ses jolies lèvres tremblaientještě žila, ležela napůl na zádech, střela jí pronikla pod ňadro a dívka ztěžka oddechovala, hezké rty se jí chvěly (EB127/EF193/Č118) nejenže vypadává slovo „pétrifiée“ (zkamenělá, strnulá), ale mění se i dráha střely: v originálu totiž „vyšla z těla pod ňadrem“, tj. dívka byla střelena zezadu, proto také leží napůl na zádech. Ani surrealistický motiv osamostatnění jednotlivých částí těla není zprostředkován přesně: je me sentais entièrement détaché de mon corps. De loin, j’essayai d’identifier une sensation concrète: dans ma bouche, un goût de boue. Mais cette bouche flottait là, sans même une mâchoire pour la soutenir. Marková: připadal jsem si tak trochu mimo své tělo. Na dálku jsem se snažil určit jeden konkrétní počitek: v ústech jsem cítil bahno. Ale to bahno jimi volně proudilo, chyběla i čelist, která by je zadržela. (EB397/EF617/Č375) Aue si ovšem nepřipadal „tak trochu“ mimo své tělo, nýbrž „zcela“. V ústech sice dokázal ucítit bahno, ale jeho ústa se přitom pohupovala ve vzduchu, tj. nebyla součástí pevného celku těla, dokonce nebyla ani upevněna v čelisti. Ve větě Au-delà s’étendait la surface blanche du fleuve pris dans la glace. (EB383/EF594/Č361) si Marková vybrala pro překlad slovesa „s’étendre“ (mj. prostírat se) nešikovné synonymum a vytvořila tím nechtěný oxymóron: Dál už se rozlévala bílá, zamrzlá hladina veletoku.

Malý zájem překladatelky o popisné pasáže vede až ke směšným důsledkům: Enhardi, je dévalai l’abrupt talus sablonneux et me retrouvai au bord du fleuve. Marková: Dodal jsem si odvahy, vyběhl po strmém písčitém náspu a ocitl jsem se na říčním břehu. (EB383/EF594/Č362) Těžko si ovšem představit břeh, ke kterému se musí vyběhnout po náspu – v originálu stojí pochopitelně „seběhl jsem“. Z dalších přehlédnutí uveďme ještě alespoň: je contournai l’île aux Babouins où des petits agrippaient de leurs mains minuscules les ventres de leurs mères affolées. Marková: obešel jsem Ostrov šimpanzů, na němž mláďata drobounkýma ručičkama křečovitě svírala břicha mrtvých matek. (EB892/EF1387/Č844) „Babouin“ je ovšem pavián, ne šimpanz, a „mères affolées“ jsou matky poblázněné či vyděšené, avšak zdaleka ne mrtvé.

Nejautentičtější vypravěčovou polohou je bezesporu reflexe určená čtenářům. V tomto modu je napsána celá úvodní, klíčová část – Toccata. Jde o rozsáhlý monolog, v němž se vypravěč obrací přímo na čtenáře, aby jim vysvětlil, proč se pustil do psaní. A právě tady se tón originálu a překladu nejvíce rozcházejí. Ve francouzské verzi totiž od začátku probleskuje ironický a nonšalantní postoj vypravěče k sobě i ke světu. Již oslovení Frères humains (Doslova: lidští bratři) je ironickou aluzí na Villonovu Baladu oběšenců. Marková začíná nadneseně, beze stopy ironie: Bratři v lidství. A věta pokračuje: laissez-moi vous raconter comment ça s’est passé. On n’est pas votre frère, rétorquerez-vous, et on ne veut pas le savoir. Et c’est bien vrai qu’il s’agit d’une sombre histoire, mais édifiante aussi, un véritable conte moral, je vous l’assure. Na této malé ploše můžeme v originálu pozorovat hned několik znaků hovorového projevu: stažené zájmeno „ça“ (že by přece jen ohlas Célinova slavného incipitu „Ça a débuté comme ça“?), vespolné zájmeno „on“ ve významu „nous“, nestandardní syntax. Marková nabízí tento převod: dovolte, abych vám vyprávěl, jak to bylo. Možná se ohradíte, že nejste moji bratři a že to nechcete vědět. Je pravda, že ten příběh je temný, ale i poučný, nefalšovaná moralita, to vás ujišťuji. (EB11/EF13/Č9) V jejím převodu se jedná o vysoce kultivovaný projev. Místo „sombre histoire“ (Doslova: mizerná historie) nacházíme příběh je temný, místo „nechte mě vyprávět“ čteme dovolte, abych vám vyprávěl. V tomto případě se Marková patrně chtěla vyvarovat anglicismu, avšak vazba „nechte mě + sloveso“ v češtině existuje (např.: nechte mě říct) a je mnohem přímočařejší. Je zřejmé, že překladatelka má mnohem blíže k Oxfordu než k Célinovi.

Tendence k povýšení stylu ovšem není bez důsledků pro interpretaci. Vezměme si například větu: Voilà comment je suis tombé en bourgeoisie. Sloveso „tomber“ znamená spadnout, upadnout do něčeho, popř. nechtěně se někde ocitnout; má tedy jednoznačně negativní konotaci. Z další četby víme, že právě odpor k měšťácké Francii byl jedním z důvodů, proč Aue odešel do Německa a stal se národním socialistou. Marková tento aspekt pomíjí: Tak takhle jsem se stal příslušníkem střední třídy. (EB19/EF25/Č16) Nebo: Ma femme, je l’honore encore de temps à temps, consciencieusement se mění na: čas od času potěším svou ženu (EB19/EF26/Č16), přičemž z „je l’honore“ (Doslova: prokážu jí čest) mizí ironický osten a ještě krutější „consciencieusement“ (svědomitě) úplně chybí. Z výrazu „pour griffonner“ (Doslova: na škrábání) se stává na sepisování (EB15/EF19/Č13), přitom jde o Aueho sebehodnocení, v originále zlehčující, v překladu smrtelně vážné.

Jako u popisu, tak i zde jsou některá místa vynechána, v tomto případě ale vynechávky silněji ovlivňují celkové vyznění: D’autant que des souvenirs, j’en ai, et une quantité considérable même. Je suis une véritable usine à souvenirs. J’aurais passé ma vie à me manufacturer des souvenirs, même si l’on me paye plutôt, maintenant, pour manufacturer de la dentelle. V podání Markové: Strávil jsem život výrobou vzpomínek, i když teď jsem placený spíš za výrobu krajek. (EB12/EF14/Č10) Místo tří vět jediná, jako by šlo o výtah. A především mizí interpretačně zajímavá věta „Jsem hotová továrna na vzpomínky“. Vypuštěním drobného detailu z věty je m’imagine qu’un homme entre avec un fusil de chasse (představuji si, že vejde nějaký člověk s loveckou puškou) – Marková: představuji si, že vejde nějaký člověk s puškou (EB14/EF17/Č11) – přicházíme o celé pole loveckých asociací.

Relativně často dochází k chybnému překladu z nesoustředěnosti: Ceux d’entre nous que vous jugez encore comme des criminels, il y en a eu des centaines de milliers se mění na Nás, které dosud považujete za zločince, byly miliony. (EB29/EF41/Č26) Stovky tisíc ovšem nelze zaměnit za „miliony“, přinejmenším ne u Aueho, který s číselnými údaji zachází velmi exaktně (ne nadarmo byla ve válce jeho oborem logistika). Stejně tak nelze v případě bývalého nacistického důstojníka a člověka nevšedně jasného myšlení překládat cette lueur bleuâtre me repose l’esprit (toto namodralé světlo mě těší na duchu) jako tenhle namodralý přísvit mi konejší duši (EB16/EF21/Č13). Duch a duše jsou pro Aueho dvě naprosto odlišné entity. I malý gramatický rozdíl může vést k velkému zkreslení: Pourtant, la souffrance, je devrais la connaître. (I když bych měl utrpení znát) – věta vyslovená po vypravěčově prohlášení, že už nic necítí, je nahrazena větou takřka opačného významu: Utrpení ale samozřejmě znám. (EB19/EF26/Č17) Nebo: Elle, son amour aurait suffi à ma vie. (Ona, její láska by mi stačila k životu.) Ona a její láska mi stačila na celý život. (EB29/EF41/Č26) – zde je záměna indikativu a kondicionálu obzvláště závažná: ve skutečnosti dotyčná k Auemu lásku necítila, což bylo kořenem jeho frustrací. K logickému přehmatu pak dochází ve větě: Les victimes, dans la vaste majorité des cas, n’ont pas plus été torturées ou tuées parce qu’elles étaient bonnes que leurs bourreaux ne les ont tourmentées parce qu’ils étaient méchants. (Stejně jako nebyly ve většině případů oběti mučeny či zabíjeny proto, že by to byli dobří lidé, ani jejich kati je nemučili a nezabíjeli proto, že by byli zlí.) Marková: Převážná většina obětí nebyla mučena či zabíjena proto, že by to byli zlí lidé, a tím méně je jejich katové trýznili proto, že by snad byli zlí. (EB27/EF38/Č24) Překladatelka tu popletla argumentaci, čímž zrušila aluzi na Nietzscheho morálku pánů a otroků.

I v dalších úvahových pasážích, mimo Toccatu, dochází k různým stupňům zkreslení: le procès des meneurs bolcheviques, imaginez ça, pour faire sérieux comme ont voulu le faire les Anglo-Américains. Marková: procesy s bolševickými pohlaváry, jen považte, pojmout to tak vážně, jako to udělali Anglosasové. (EB614/EF954/Č580) V originálu ovšem nestojí „jak to udělali“, nýbrž „jak to chtěli dělat“, takže Aue ve skutečnosti snahu Spojenců zpochybňuje, nebo se jí dokonce vysmívá. Jiný příklad: l’herbe pousse dru sur les tombes des vaincus, et nul ne demande de comptes au vainqueur, je ne dis pas cela pour tenter de nous justifier, non, c’est la simple et effroyable vérité, regardez donc Roosevelt. Marková: hroby poražených by zarůstaly travou a s vítězem by nikdo účtovat nechtěl, tohle neříkám, protože bych nás snad chtěl hájit, ne, je to prostá a děsivá pravda, podívejte se na Roosevelta. (EB614/EF954/Č580) To, že na hrobech poražených bují tráva, Aue konstatuje nikoli jako nějakou svoji teorii, nýbrž jako nezvratný fakt. A právě na podobně sporných východiscích, prezentovaných jako nezpochybnitelné pravdy, pak staví celý svůj světonázor. Nebo: Mais il faut encore que les hommes, égoïstes et veules, acceptent la contrainte de la Loi (je ale také potřeba, aby lidé, sobečtí slaboši, přijali omezení daná Zákonem). Tady jde český překlad o krok dál: Zároveň je ale potřeba i to, aby lidé, sobečtí a bez vůle, omezení daná zákonem dodržovali. (EB544/EF844/Č514) Mezi přijetím normy a jejím dodržením je ovšem fatální rozdíl.

Tyto Littellovy reflexivní pasáže jsou konstruovány s intelektuální vytříbeností, které Marková ne vždy dostojí, jakkoli je její jazyk kultivovaný.

Překladatelský výkon

Až na výjimky (dalo se do deště Č613) neupadá Marková do otrockého převodu. Není žádná začátečnice, dokáže si udržet od originálu zdravý odstup, její překládání je velkorysé. Neváhá pozměnit perspektivu, aby dosáhla přirozenějšího výrazu. Stejně tak se jí daří přiměřeně kondenzovat francouzské věty: En suivant le mur, on arrivait enfin sur une petite place, devant une église orthodoxe. (Doslova: Šli jsme podél zdi, až jsme konečně došli na malé náměstíčko před pravoslavným kostelem.) Marková: Podél zdi jsme nakonec došli na malé prostranství s pravoslavným kostelem. (EB250/EF387/Č235) Její stylistický výkon můžeme pozorovat zvláště v pasážích s komplikovanou syntaxí, které přímo svádějí k prostému kopírování cizí skladby: …sur la place publique, un jour de fête, je vois la déflagration d’un véhicule bourré d’explosifs, la liesse de l’après-midi transformée en carnage, le sang ruisselant entre les pavés, les paquets de chair collés aux murs ou projetés à travers les croisées pour atterrir dans la soupe dominicale, j’entends les cris, les gémissements des gens aux membres arrachés comme des pattes d’un insecte par un petit garçon curieux, l’hébétude des survivants, un silence étrange comme plaqué sur les tympans, le début de la longue peur. Řídící slovesa „je vois“ (vidím), „j’entends“ (slyším) na sebe vážou několikanásobné předměty, přičemž v závěru souvětí dochází k jakémusi rozvolnění – „l’hébétude“, „un silence“ a „le début“ už nejsou ani tak předměty slyšení, jako spíše volným, nevětným pokračováním vize. Marková převádí souvětí takto: ve svátek na náměstí vidím vybuchovat auto naložené třaskavinami, bujaré odpoledne se mění v masakr, mezi dlažebními kostkami zurčí krev, kusy masa se lepí na zdi nebo proletí křižovatkou a padají do nedělní polévky, slyším křik, nářek lidí s končetinami urvanými tak, jako když malý zvědavý kluk trhá nožičky broukům, otupělost těch, co přežili, ušní bubínky jsou jakoby opancéřované tichem, začíná dlouhý strach. (EB14/EF17/Č11) České souvětí je vystavěno poněkud jinak (rozvité předměty jsou nahrazeny větami hlavními), ale zato nezadrhává a čtenář je nakonec stržen jeho proudem obdobně jako v originále. Na jeho přesvědčivosti nic nemění ani drobné neporozumění: výrazem „les croisées“ jsou v daném kontextu bezpochyby míněny okenní tabulky, nikoli „křižovatka“.

Na druhou stranu překladatelka si ve své velkorysosti někde ulehčuje práci tím, že ruší některá obrazná vyjádření: une gangue confortable (pohodlná krusta, skořápka) je v češtině prostě: jalový, pohodlný život. (EB19/EF25/Č16) Ještě patrnější je to na idiomech. V pasáži o tom, jak se anglický a skotský historik neshodli v počtu obětí a Sověti pak oba údaje zprůměrovali: le chiffre soviétique officiel, ainsi, coupe assez nettement la poire en deux, au million près. (Doslova: takže oficiální sovětský údaj vlastně krájí hrušku celkem přesně na dvě půlky zhruba s milionovým rozdílem.) Tento „chutný“ idiom pochopitelně nemůžeme do češtiny převést doslovně, ale můžeme alespoň částečně zprostředkovat jeho cynismus. Marková opět neutralizuje: oficiální sovětský údaj je tedy o milion vyšší než čistý průměr. (EB21/EF28/Č18) Nebo: les remords jamais n’ont mis de haricots dans la soupe. (Doslova: výčitky ještě nikdy nepřidaly fazole do polévky.) Marková volí věcně správné, leč poněkud fádní řešení: výčitek se člověk nenají. (EB24/EF34/Č22)

Z této malé překladatelské sondy plyne trojí závěr: 1) Marková se ve svém překladu nejvíce soustředí na polohu „chladného nacisty“ a zejména v dialozích ji dokáže dobře vystihnout. 2) Marková upozaďuje některé další aspekty vypravěčovy osobnosti jako jeho bystrost, estetickou vnímavost, intelektuální zběhlost a ironii. 3) Marková při překládání spěchala – do slovníku nahlížela o něco méně, než bylo třeba, a hlavně řadu míst prostě přeskočila. O celkové uspěchanosti při vzniku české verze svědčí také literní chyby (sílul Č359, Verdblödungsblatt Č421, realistiky Č435 atd.) či chybné dělení německých slov (Re-ichsführer Č657, We-iss Werke Č690, tj. rozdělení dvojhlásky). Je také škoda, že na rozdíl od obou francouzských vydání chybí v záhlaví každé dvojstránky název příslušné části knihy. Vzhledem k tomu, že rozsáhlý román není dále členěn na kapitoly, je tak český čtenář připraven o jedinou možnost průběžné orientace. To už je ale jen detail.

Jonathan Littell své dílo údajně promýšlel pět let. V ideálním případě by měl překladatel dostat také tolik. Ale protože nežijeme v ideálním světě, musíme ocenit odvahu překladatelky, s níž se pustila do díla tak objemného a tak náročného. Její překlad rozhodně není špatný. Český čtenář, který nemá po ruce originál, mnohé změny ani nepostřehne,Re a jak známo, co oko nevidí, srdce nebolí. Překlad Markové však není ani bezvadný. Je to zkrátka dobrý základ pro nové, pečlivější vydání, k němuž snad někdy dojde. Neboť už dnes je jasné, že Laskavé bohyně nejsou bestseller jedné sezóny.



Zpět na číslo