9/2010 – Rozpory Bosporu

Úvodník

Sayın okurlar,

jistě netřeba připomínat, že Turecko nedalo světu jen turecký med a suché záchody. Tato země byla jednou z dětských postýlek evropské civilizace, a je proto ironií dějin, že dnes ji vnímáme spíše jako evropskou periferii: nejvýchodnější výspu Západu, či naopak nejzápadnější výběžek Východu, jak je libo. Pokud Turecko označím za most mezi Evropou a Asií, nejspíš nebudu daleko od pravdy – abych přitom nezůstal u klišé, možná bych to mohl formulovat i jinak: Turecko je místem, kde se Evropa překládá do Asie a naopak. Ideální materiál pro náš časopis, dalo by se říci.

Ono rozporuplné míšení, ztělesněné spojujícími i rozdělujícími vodami Bosporu, popisuje i esej Jitky Malečkové o tom, jak tureckou literaturu v 20. století ovlivňovaly překlady, především z evropských literatur. V praxi si pak můžete ony vlivy prostudovat na klasicích, jako jsou třeba Orhan Kemal či Bekir Yıldız, v jejichž povídkách se mísí sociální akcent s vůní Orientu. Povídkáři z nádraží Oğuze Ataye nás přenesou do vln intelektuálnější prózy, která snad ve Středoevropanovi vzbudí lehce kafkovské asociace, a v povídce Saita Faika Abasıyanıka zašumí vlny Egejského moře, na nichž se plaví parta kluků během posledního léta dětské nevinnosti. Žijící autory tentokrát zastupují především ženy. I Erendiz Atasüová se zabývá ztrátou nevinnosti, osobní vzpomínky však zasazuje do kontextu nedávných tureckých dějin. Ozvuky celospolečenských témat se prolínají též do snového textu Şebnem İşigüzelové a podobná snová atmosféra s historickými exkurzy panuje také v próze Nazlı Erayové, která se však poněkud vymyká, neboť je věnována Praze.

Podle počtu českých překladatelů z turečtiny – v našem časopise zřejmě představujeme prakticky všechny, kteří jsou v současné době aktivní – si člověk zdaleka neudělá představu o mohutnosti turecké literatury. S více než sedmdesáti miliony mluvčích se tento jazyk rozhodně nemusí krčit v koutku – pokud připočteme i spřízněné turkické jazyky, dostaneme se dokonce téměř na dvojnásobek. Abychom nastínili onu historickou a geografickou šíři, přidáváme tedy nakonec ještě tři ghazely z 15. století, které připomenou, že kořeny turecké literatury sahají i daleko za hranice dnešního Turecka.

Přeji příjemné čtení a těm, kteří snad v tomto čísle zavětřili vůně exotických dálek, mohu doporučit číslo příští, které bude věnováno cestopisům.

Vratislav Kadlec