Jiří Jelínek
Pelevin, Viktor. SNUFF. Utøpie.
Z ruského originálu S.N.U.F.F. Utøpia (2011) přeložil Libor Dvořák.
1. vydání. Praha: Dokořán, 2016. 411 stran.
Kdybychom si vytvářeli na státy názor jen na základě jejich exportu, bylo by na tom dnešní Rusko mnohem lépe, než bychom asi čekali. Podobně jako byla v sedmdesátých letech minulého století hned po automobilech značky Volvo nejvýznamnějším švédským zbožím popová skupina ABBA, můžeme říci, že současným nejpřednějším ruským vývozním artiklem je Viktor Pelevin (patrně hned po internetových diskutérech). Jeho popularitě se však nelze divit, se svými čtenáři to zkrátka umí; dokazuje to ostatně i svým nejnovějším česky vydaným románem SNUFF. Utøpie.
Jak je u Pelevina zvykem, přes všechny dosahy filosofické a umělecké jde v první řadě o humoristické dílo. Jedná se ovšem o žertování s vážnou tváří; maska vážného vypravěče není za celý román sňata ani jedinkrát, ač se hovoří o věcech, jež jsou, ač kromobyčejně truchlivé, často gogolovsky groteskní. Uvěřit vypravěčově vážnosti napomáhá zejména skutečnost, že po postupech tradičních (jako byla fikce nalezeného rukopisu v jednom z předchozích autorových románů, Svaté knize vlkodlaka, č. 2011) i méně tradičních (záznamy chatování v Helmě hrůzy, č. 2006) využívá tentokrát Pelevin postupu zdánlivě klasického, ale ve skutečnosti poměrně originálního. Osvědčený žánr epistolárního románu totiž osvěžuje fakt, že jde o elektronické zápisky, dotvořené navíc s pomocí elektronického „kreativního dodělátoru“, což je svého druhu omluva pro podivnější, elokventnější a patetičtější pasáže.
Mnohdy ovšem nelze rozpoznat, co je vypravěčovou skutečnou výpovědí a co bylo automaticky dotvořeno. Tato heteroglosie vede k zábavné a hravé nejednotě stylu – jazyk není průzračný, naopak upozorňuje na svou přítomnost. Odborné výrazy jsou leckdy doplněny nečekanými vulgarismy: (…) částice sraček v lebkách neuvádí do pohybu pole elektromagnetické, ale informační. (18)
O bezpříkladné hravosti vypovídá také samotný výběr hrdinů: Damian-Landulf Damilola Karpov, náležitě vypasený pilot dálkově řízené kamery, létající a po zuby ozbrojené; Damilolova sura (totiž androidka) Kaja, za účelem onačejšího vzrušení nastavená na maximální mrchovitost a oduševnělost; a konečně básnicky nadaný mladý ork Grym a jeho ambiciózní přítelkyně Chloe z vojenské rodiny.
A do jak bizarního světa jsou postavy tentokrát zasazeny? Dílo nese podtitul Utøpie, což může svádět – a jak zjistíme nahlédnutím do cizojazyčných komentářů ke SNUFFu, nejednoho interpreta také svádí – k tomu, aby byl Pelevinův román čten prizmatem tohoto žánru jako pátrání po mezích utopické společnosti či jako studie o prolínání utopického a dystopického.
Jakkoliv je však redukce SNUFFu na „pouhou“ utopii k dílu poněkud nespravedlivá, je třeba uznat, že právě otázky sociální tvoří tematickou páteř textu. Přítomna je ostatně i oblíbená kritika současné společnosti zobrazením společnosti (anti)utopické, která je ovšem vlastně tou naší, jen dovedenou do extrému. Satirizace různých aspektů naší společnosti a kultury uhodí při čtení do očí už od prvních stránek, když se na scéně objeví mimo jiné úderní diskurs-štváči parodující francouzskou tradici akademické práce. Není ovšem zcela na místě hovořit o kritice bezpodmínečně negativní; a je-li řeč o „naší společnosti a kultuře“, pak tím nemusí být myšlena dominantní americká kultura či „amerikanizované“ národní kultury. Předmětem kritiky je globální kultura informační (či postinformační), vycházející ze zcela základních lidských tužeb – po slasti, ritualizaci a teatralizaci. Jakmile jsou k dispozici dostatečně pokročilé technologie, jsou postupy identické v USA, Rusku, České republice i jinde. Pak nastává čas mediokracie, všeprostupujícího infotainmentu a ultrahedónistické pornografizace a artificializace prakticky všeho (ve SNUFFu od gumových žen až po simulovaný výhled z okna).
Lze však říci, že text jde za hranice utopie a dystopie a vypovídá o společnosti vůbec. Především se ušklíbá, řečeno s Šaldou, ideovým perverzníkům. V antigravitačním městě Big Byzu sídlí „lepší lidé“: kněží, pornoherci a jiní pracovníci šoubyznysu, intelektuálové a zejména pak úspěšní orkové ze světa dole. Život zde ovládá všudypřítomný pojem manitou. Tento výraz, pocházející z indiánských jazyků, znamená původně „duch“, jak jistě potvrdí čtenáři Karla Maye a posluchači trampských písní. V Pelevinově románu je užíván ve třech souvisejících významech: s velkým počátečním písmenem coby „Bůh“, s malým písmenem pak jako „peníze“ (hříčka s anglickým money) a nakonec pochopitelně jako „televizní obrazovka“, která nesmí chybět nikdy a nikde.
Pod elitním Big Byzem se rozkládá desetinásobně lidnatější Urkajina, domov nevzdělaných, agresivních, autoritářských orků. Jejich barbarská kultura je ovšem uměle vytvořena a uměle tam dolů zavedena, aby si měl utopický Big Byz s kým hrát na válku a kde natáčet snuffy (pornografické sekvence zakončené nehranou vraždou) – tedy aby existoval ventil, kterým mohou unikat špatné nálady společnosti. (172) V Rusku je patrně rozdíl mezi komfortním technologickým rájem velkoměsta a venkovskou „divočinou“ obzvláště patrný a vyostřený; centrálně-periferní rozdělení společnosti, jež Pelevin načrtává, se však může týkat prakticky kterékoliv současné země.
Jakkoliv je ovšem autor přeborníkem v oblasti kritiky společnosti, ještě spíše je mstitelem, neboť se staví na stranu těch, kdo se nemohou sami bránit – a sice dávno minulých generací, jejichž odkaz jsme zjednodušili a popletli. SNUFF ukazuje, jaký to musí být pocit: jeho smyšlená společnost Big Byzu stejným způsobem dezinterpretuje svou minulost (včetně naší současnosti). Tříští dějiny lidské kultury od jejího počátku a jednotlivé úlomky a opuštěná jména pak dle svých potřeb spojuje. Smělejší recenzent by asi napsal, že je sestavuje dohromady s vervou a vynalézavostí šestiletého dítěte, které dostalo k Vánocům balení stavebnice lego z různých období a světů. Obzvláště vychytralá a typicky pelevinovská je tato hra ve zkratkách. GULAG je například organizací sdružující a hájící sexuální menšiny (Gay, Unspecified, Lesbian, Animalist, Gloomy), novým LGBTQ. Gulagy v původním slova smyslu jsou přitom považovány za dávné sibiřské „osídlení“. Kdo by se pokoušel román brát vážně, byl by zhrozen – takových čtenářů naštěstí příliš mnoho nebude.
Pelevinova synkretistická hra není otevřená každému. Porozumět alespoň většině odkazů a aluzí si žádá celého člověka, takového, kterému nic lidského není cizí. Intelektuální sklony jsou nejspíš nezbytné: v textu narazíme na ústrojně začlenění citace z děl Ivana Bunina nebo z Miltonova Ztraceného ráje; v interakci dvou ústředních milostných párů lze vidět Goethovy Spřízněné volbou, v otázkách po sebeuvědomění a bytí člověka a androida zase klasické vědeckofantastické romány jako Sní androidi o elektrických ovečkách? nebo Zpěv drozda. Stejně málo zbytná je ovšem vědomostní výbava v popkulturní oblasti: od filmových hitů, jako jsou Hvězdné války, a populární hudbu přes počítačové hry let devadesátých až po titulní snuffy a obsah spamového koše v e-mailové schránce.
Není nicméně nutné (a nejspíše ani možné, nejsi-li, milý čtenáři, Pelevinem samotným, čtoucím si recenze svých děl v zahraničním tisku) znát vše, nač SNUFF naráží. Vtipy a odkazy nejsou součástí žádného elaborovaného plánu – jsou přítomny jen pro sebe samé, proto aby mohly být poznávány a oceňovány. Román je však svým důrazem na společenské otázky dost silný i bez nich. Tak je alespoň částečně napravena největší slabina díla, a sice fakt, že bez velmi specifické sady znalostí mohou nejzábavnější místa knihy proplynout kolem čtenáře bez povšimnutí.
Také proto věřím, že tento intelektuálně-popkulturní boršč, připravený v pětihvězdičkové ruské restauraci, si může důkladně vychutnat každý, kdo je ochoten nechat se bavit, přestože většinu aluzí třeba nerozluští. Nebo snad právě proto. Takový čtenář naopak může totiž spatřit ne jednotlivé fazety, nýbrž celek, a třeba i společně s jedním z hrdinů SNUFFu říci: Moc pěkné, protože nesrozumitelné. (60)