Rozhovor s Istvánem Vörösem vedla Olga Pavlova

S maďarským básníkem, překladatelem a literárním vědcem Istvánem Vörösem jsme mluvili o smyslu překladatelské práce, o tvorbě Jaroslava Vrchlického, o nedocenění tohoto autora v české akademické obci a také o čtení poezie a porozumění jí.
  

Olga Pavlova: Vnímáte překládání jako službu, nebo spíš jako tvůrčí činnost?

István Vörös: Jako obojí. Překládám hlavně poezii a pořád říkám studentům, kteří chtějí být spisovateli, že překlad je nejlepší škola. Když člověk překládá poezii nebo prózu, pochopí, jak postupoval dotyčný mistr, pokusí se udělat totéž, což samozřejmě není možné. Avšak díky překladu vznikne něco, co se velice podobá originálu. V případě práce s poezií se samozřejmě jedná o tvůrčí činnost. Překlad je také oboustranná služba, v mém případě jak pro českou, tak i pro maďarskou literaturu, protože převádím do maďarštiny neznámé hlasy. Naposledy jsem takhle uvedl tvorbu Ivana Wernische. 

OP: Nezkoušel jste někdy se svými studenty vytvořit společnou překladatelskou dílnu?

IV: Když u nás ještě existovala katedra bohemistiky, věnovali jsme se mimo jiné překladu a jednou jsme přeložili také román Egona Hostovského Žhář. Potom jsme však nedokázali najít nakladatele, protože každého zajímalo, jestli ten spisovatel žije a jestli ho může pozvat do Maďarska. Když jsem říkal, že autor už bohužel dávno zemřel, odpověď zněla ne. Také jsem se snažil, aby v Maďarsku vydali něco od Jiřího Weila. Deset let o něj nikdo nejevil zájem, potom o něm v Americe něco napsal Philip Roth. Jedno nakladatelství na to okamžitě zareagovalo a ptalo se, jestli ten překlad za to stojí. Samozřejmě že jsem to potvrdil. Jako první vyšel Život s hvězdou, potom Moskva-hranice a nakonec i Na střeše je Mendelssohn. Nepřekládal jsem je já, ale jiní překladatelé, napsal jsem k nim však dva doslovy. Potom jsme společně s bývalou profesorkou z Univerzity Loránda Eötvöse vydali antologii poezie první poloviny 20. století. Ke spolupráci na podobném projektu s tematikou 19. století jsme pozvali i studenty. Běžně překladatelské dílny nedělám, ale na univerzitě učím tvůrčí psaní a tam se zabýváme také překladem.

OP: Mezi autory, které jste z češtiny přeložil, patří i Jaroslav Vrchlický. Co vás na jeho tvorbě zaujalo?

IV: Myslím si, že Češi tohoto mistra dostatečně nerespektují. Je to velikán, velice důležitý, geniální básník, který používá velmi složité formy. Měl jsem z toho překladu velkou radost. Česká moderna má na českou literární historii příliš silný vliv. Její autoři postupovali jako každá generace, chtěli pro sebe udělat místo, jejich názory ale bohužel přejali současní vědci. Generace české moderny k Vrchlickému nebyla spravedlivá a myslím si, že by si Vrchlický zasloužil větší úctu, proto bych rád v překládání jeho tvorby pokračoval.

OP: Jednou jste řekl, že čtenáři poezie potřebují změnit svou strategii vnímání textů. Jak se vám podařilo změnit svůj přístup k některým autorům?

IV: Už nevím, u které příležitosti jsem tohle řekl, ale souhlasím s tím. Člověk vždy musí změnit svou strategii, protože když přistupuje k dílu s jistou představou, když si je dopředu jistý, jak se něco má číst, tak taková práce nemá cenu. Musí začít číst tak, jako by vůbec neměl tušení, co to před ním stojí. Takhle by Češi měli přistupovat k Vrchlickému. Měli by zapomenout, že to je takový staromódní, neaktuální básník. Pravá poezie nikdy není aktuální a naopak nejaktuálnější poezie stárne nejrychleji. Poezii nejde číst jako večerní zprávy. Člověk ji má číst tak, jako by četl sebe. U maďarských čtenářů Vrchlický jako pojem neexistuje a já pracuji na tom, aby se tato situace změnila.

OP: Když mluvíte o vlastní básnické tvorbě, říkáte, že se snažíte tvořit na základě konkrétního předobrazu. Jak se takový přístup dá uplatnit v překladu?

IV: U překladu to je velice jednoduché, takovým předobrazem je vždy originál. Někdy vezmu formu nebo předobraz, které mám rád, a rozvíjím je například v podobě eseje. Někdy pro tyto účely používám hudbu nebo jiné formy. V tom tkví originalita. Najdu zajímavou a na první pohled těžkou formu, například pantoum u Vrchlického anebo u Jánose Aranye, a vypůjčím si ji. Zároveň si myslím, že tuto metodu používá skoro každý spisovatel. Něco čte, čerpá odtud nějaký nápad, potom upřímně věří, že to byla jeho či její vlastní myšlenka, a ve výsledku může vytvořit něco velmi originálního a zajímavého. Jednotlivá literární díla nejsou samostatné jednotky, je to velký proud, který všichni společně tvoříme. I vlastní psaní je v jisté míře překlad, stejně jako je překlad individuální tvůrčí prací. 

OP: A dokázal byste přeložit i vlastní tvorbu?

IV: Ne, nepřekládám nic do češtiny a moje tvorba není výjimkou. Potřebuji dobrého překladatele, a já nejsem dobrý překladatel do češtiny.

 

István Vörös

István Vörös (* 1964) je maďarský bohemista, básník a vysokoškolský pedagog. Vystudoval maďarštinu a historii na Pedagogické fakultě a maďarštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti. V současnosti vyučuje na Ústavu české filologie Katolické univerzity v Budapešti a vede kursy tvůrčího psaní. Napsal desítky básnických sbírek, několik románů, povídek, divadelních her či esejistických knih. V češtině vyšla jeho sbírka V okně spící (2008) a kniha esejů Co je ironická věda? (2017). Z češtiny překládá poezii Miroslava Holuba, Ivana Wernische, Petra Borkovce, Vladimíra Holana, Jaroslava Vrchlického a dalších. Získal několik maďarských a českých ocenění, ke kterým mimo jiné patří ceny Tibora Déryho (1998), Józsefa Attily (2003), Huberta Burdy (2003) a Premia Bohemica (2005). 

Zpět na číslo