Klára Soukupová
Burnsová, Anna. Mlíkař.
Z anglického originálu Milkman (2018) přeložila Ester Žantovská.
1. vydání. Praha: Argo, 2020. 412 stran.
Román Mlíkař, za nějž v roce 2018 severoirská autorka Anna Burnsová získala Man Bookerovu cenu, se odehrává v sedmdesátých letech v Severním Irsku ve čtvrti „odpůrců“ státu „na druhém břehu moře“. V případě protibritských separatistů se sice nejedná o žádné sektářské společenství, přesto jsou životy místních lidí determinovány rodinnou příslušností, jménem či vztahem k náboženství. Smrt v přestřelce nebo při výbuchu se bere jako běžná věc, avšak nebezpečí, jehož je příběh plný, jako by nepocházelo z fyzické hrozby, ale z neustálé psychické (sebe)kontroly a společenských tlaků.
Přestože by se mohlo zdát, že hlavní zápletkou je stalking mladé ženy ze strany staršího a mocnějšího muže, ukazuje se, že podstatnější je v příběhu život v uzavřené komunitě, která má svá (více či méně opodstatněná a vysvětlitelná) jazyková pravidla, zažité myšlenkové vzory a tradice. Ve zdravé společnosti by hrdinka nebyla tolik zahnaná do kouta; zde jí očekávání, drby, konvence a politická situace nedávají na výběr. Chování lidí je veřejně i skrytě sledováno a hodnoceno; vypravěčka je okolím odsuzována a zařazována mezi „vyšinutce“ právě kvůli tomu, že nechce mít s problémy, které řeší ostatní, nic společného a raději se uchyluje do vlastního světa, kam nepouští nikoho jiného. Přesto se do její intimní zóny mlíkař vloupá a vtáhne do ní vytěsňovanou skutečnost.
Setkání s mlíkařem provázejí hrozby a pocit ohrožení. I když se jedná „jen“ o vysoce postaveného povstalce, působí jako hrůzostrašný přízrak. Roztěkané hrdince se zjevuje po boku, zná detaily jejího soukromého života, zvyky, rodinnou situaci i možná nebezpečí, která by jí mohla hrozit. Přestože nevystupuje agresivně ani jí explicitně nevyhrožuje (Zmínila jsem i to, že se mě nedotýká, ale že to působí, jako by se mě dotýkal pořád, a že mně z toho – v očekávání, v předtuše a hrůzou – vstávaj chloupky na zátylku, 228), svou zdánlivou lhostejností budí dojem nadřazenosti, jíž se není možné vzepřít. Prostřednictvím těchto setkání nám vypravěčka zprostředkovává tísnivost světa, v němž žije. Osvětlováním, proč nebylo možné mlíkaře poslat do hajzlu, svěřit se matce nebo obtěžování ohlásit policii, vykresluje nejen skutečnost The Troubles, tedy období konfliktu v Severním Irsku, ale obecně tradiční hierarchizovanou společnost ve „válečném stavu“ a s jasným rozdělením „my“ versus „oni“, v níž je třeba stát na správné straně, což s sebou nutně nese omezení, vykloubený jazyk plný zámlk, tabu nebo přezdívek a neodbytnou podezřívavost.
Od mlíkaře vypravěčka neustále odbíhá ke schizofrenní životní situaci Severního Irska. Přestože čtenář čeká na další hrozivé rozhovory, překvapující zjištění a vzrůstající tlak na mladou hrdinku, jsou tyto epizody stále odsouvány vzpomínkami, zasvěcováním do kořenů ozbrojeného konfliktu a rodinnými střety. Vypravěčka před sebou hrne příběh tím, že před další setkání s mlíkařem (ale i rovnou do nich) vkládá rozsáhlé analýzy či popisy událostí i osob. Buduje se tak dojem slovního zahlcení, jednotlivé pasáže se zanořují jedna do druhé, a přitom neztrácíme ze zřetele hlavní vyprávěcí linii.
Je s podivem, že se Mlíkař neobjevil v užším výběru na cenu Magnesia Litera za překladovou knihu. Tak jako v nominovaném románu Chmurdálie (2010, česky 2020, přel. Michala Benešová) Joanny Batorové hraje i v Mlíkaři podstatnou roli vyprávěcí rytmus, Ester Žantovská však skvěle rozehrává nejrůznější jazykové rejstříky a střídá akribický styl téměř filosofického usuzování s plytkými pouličními řečmi, nadávkami a výplňkovými slovy a tvary, které jsou nám blízké: soráč, zbastlit, mohli jste vsadit obě babičky, haluz, smolík, kecy v kleci, úplně k posrání otravný, čuromrd, svině jedna kluzká ad. Zcela přirozeně pak v románu působí řešení jakože kluk (maybe-boyfriend), „ehm ehm“ místa (‘dot dot dot’ places), šmarjá (gee-whizz) nebo Nojojenže (Yes-buts).
Bohatost jazyka Mlíkaře není opulentní nebo pestrá, ale analyticky upřesňující, jako by se vypravěčka koncentrací adjektiv usilovně snažila dobrat jádra problému: Jsou [komplimenty] nevhodný, překroucený, vypočítavý, kořistnický (156); v kontextu naší do sebe zavinutý, přehnaně tajnůstkářský, hyperpomlouvačný, puritánský a zároveň lascivně zvrácený totalitní čtvrti to naprosto dávalo smysl (199); v rámci široký škály pedantských, encyklopedických, poměrně impozantních, leč obsesivních hierarchií (360). V řeči vyprávění se tak mísí odborně-ironický jazyk roviny „já teď“ s přiznaně hovorovým či naivním „já tehdy“.
Podobně jako vypravěčka ani ostatní postavy Mlíkaře nemají jména, a jsou tak definovány svým vztahem k hrdince (máti, třetí ségra, nejstarší kámoška) nebo jakýmisi „indiánskými“ opisy svého chování (muž, co nikoho nemiluje; „jako nic ve zlým ale“ soused; ženy, co řeší témata). Tím se románový svět zpřehledňuje, ale současně se stírá individualita – z jednotlivců se stávají archetypální či prototypické figury s předepsanými rolemi. To tvoří směšnou polohu Mlíkaře: drby zbožných žen ze sousedství nebo každodenní potíže polovojenských odpůrců pracují s jazykovými klišé a přidávají k tísnivé atmosféře dohledu a pronásledování tragikomickou rovinu.
Přestože je celý román prodchnut sarkasmem a ironií, s níž vypravěčka pohlíží na zálibu v šíření pomluv, heroismus odpůrců či vášnivé zaujetí pro běh, vyznívá závěr textu přehnaně parodicky. Po mlíkařově nečekané smrti dochází k odlehčení stylu a úleva se v příběhu projevuje přenesením pozornosti na „skutečného mlíkaře“, šiřitele dobra. S tím související proměna pobožné a úzkostlivé matky v zamilovanou a sdílnou ženu zbytečně navozuje dojem, že se autorka snažila, aby „všechno dobře dopadlo“, přestože nic nenasvědčuje tomu, že by smrt pouze jednoho odpůrce mohla změnit společenskou atmosféru ve čtvrti nebo zastavit příliv nových a nových mrtvých. Toto humorné intermezzo slouží pouze jako zdůraznění koncových stránek, v nichž se hrdinka znovu vydává běhat do parku, což symbolizuje překonání dosavadních potíží a vývoj, jímž prošla. Pro čtenáře se příběh jednoznačně uzavírá, avšak onen jazyk, který román vyplňoval po okraj, se v závěru poněkud rozplývá ve vytouženém happy endu.