Geo Bogza
Z rumunštiny přeložil Jiří Našinec
Dvě věčná témata poezie, láska a smrt. Kosmogonické putování dějinami vášně a revolty doplněné o obrazy ze života námořníků. Oceán byl toho dne obzvlášť neklidný!
MOTTO:
Tehdy mě trápilo vše, to, že jsem měl
deset prstů namísto sta, anebo spíše
jednoho jediného, jenž by se mohl
změnit v blesk,
že jsem musel chodit po zemi,
namísto toho, abych létal:
anebo lépe, abych byl na tisíci
místech zároveň;
tehdy mě trápilo vše, láska mezi
muži a ženami, z níž bych si byl přál
mít jinou, nadpřirozenou,
fantastickou událost, na níž se podílí
oceány svou nezměrností a hloubkou,
zoufalý z toho jsem byl a pln strašlivé
vzpoury proti bědnosti svého
lidského údělu,
ustavičně snil o velkých apokalyptických
plamenech, jež by obrátily v prach
naše ubohé bytosti, nedokonalé a zranitelné,
nezkrotný, chaotický mladík bouřící se hlavně
proti biologickému údělu světa.
(Z nepublikované básně o věznici Văcărești z roku 1934)
I
Existuje prvotní ovál, životem zmítaný
a hlouběji smrtí,
cesta mezi kosmickými a žhavými liniemi
vedoucími až do paměti kostí,
prudké a hrozivé dojetí z návratu
tam, kde vznikl svět a kam opět přichází
aby se stále uchovával a umíral,
ovál ženy, břicho, oceán a mlhovina,
krvavá, rudá hvězda každou noc nad
posledním pokolením vzchází
a sám pták beznaděje přijímá pozdrav
nových odsouzenců,
těch, již s pohledy stravovanými plameny
budou procházet podivnými kraji lásky,
tesklivými a pobouřenými,
a budou si zkrvavovat kolena o ostré hrany
pískovce,
aby se mohli dotknout svým buřičským
a paličským čelem
všech věcí, kudy prošla, snila či
blouznila
plavá panna spřízněná s velkými pohromami
lásky.
II
Plavá panno, spřízněná se všemi pohromami
lásky,
tak jako jsou eukalypty spřízněny s tropy
a s rovníkem,
plavá panno, spřízněná s šílenstvím, se sebe-
vraždou,
tak jako jsou geometrické obrazce spřízněny
s tajemnými kostmi čela
a úhel mezi sluncem a lunou s přílivem
a odlivem oceánů.
Plavá panno, spřízněná s šílenstvím, se sebe-
vraždou a s ostatními děsivými
výsadami lásky a biologie,
tak jako je život spiklenců spřízněn s hlasem
prokurátora, jenž požaduje jejich
odsouzení na smrt,
a jejich srdce s třeskem zbraně popravčí
čety na úsvitu dne, s rozsudkem.
Plavá panno, spřízněná se srdcem spiklenců
a střelami popravčích čet
tak jako je noc 3. května 1808 spřízněna
s hrozivým géniem velkého Goyi.
III
Plavá panno s lýtky tesknoty,
s lýtky jako zář velkých bulvárů,
plavá panno s lýtky tesknoty
s lýtky jako opojný ohňostroj,
plavá panno, spřízněná se mnou a
s milostným snem mé mladosti,
tak jako sen námořníků je spřízněn
s tancem stěžňů kolem polární hvězdy
a elegický trojúhelník jeřábů s jedinečnou
chvílí podzimní rovnodennosti.
Plavá panno, spřízněná se snem,
se zděšením a krutou beznadějí mého
jinošství,
plavá panno, spřízněná s tesknotou, se vzpourou
a sebevraždou v mých pohledech,
tak jako bezesné noci jsou spřízněny
s černými prapory, jež vlají u ponurých
vrat blázinců,
a rentgenové snímky lebečních dutin s tragickým
úsměvem velkých básníků.
Plavá panno, spřízněná s rentgenovými snímky
lebečních dutin a s tragickým úsměvem
velkých básníků,
tak jako mátožný návrat upírů je spřízněn
s věží katedrály, z které se ozývá
odbíjení půlnoci.
Plavá panno, spřízněná s velkými pohromami
lásky, tak jako neklid šelem
v džungli je spřízněn s blízkostí
hvězd přinášejících neštěstí.
IV
Vzpomeň si na vzpouru, tesknotu, zář
velkých bulvárů,
vzpomeň si na rentgenové snímky, zděšení,
nespoutaný ohňostroj
a slova ze zsinalého kamene, jež mi ničila
rty ve dvanáct hodin v noci,
když jsem věděl, že jsi plavá panna, spřízněná
se všemi pohromami lásky,
tak jako horké vlny samumu jsou
spřízněny s vleklým šílenstvím
afrických měst
a bílý prapor, jenž se zvedá nad obleženými
městy, se stránkami dějepisu
plnými krve.
Plavá panno, spřízněná s šílenstvím, se sebe-
vraždou a ostatními krutými výsadami
lásky a biologie,
tak jako jsou oči námořníků, vytřeštěné hrůzou,
spřízněny s obrovskou vlnou,
jež v poslední chvíli pohltí jejich loď.
V
Plavá panno s úsměvem jako pitva,
jako vitriolový květ neurastenie,
plavá panno, spřízněná s pitvami a
s vitriolovými květy neurastenie,
tak jako slova z tohoto zpěvu jsou spřízněna
s krutým snem mého jinošství
a s letem havranů nad planinami,
s tisíci šibenicemi v zemích,
kde vládne tyranie.
Plavá panno, spřízněná s milostným snem
mého jinošství,
tak jako zmrzlá těla badatelů
jsou spřízněna s věčným tichem
polárních krajin
a chladné oko mrtvých s kroužením Země
mezi pustými hvězdami
v budoucích tisíciletích.
VI
Vzpomeň si na křečovitý a dýmající
květ nespavosti, vzpomeň si
na prudké a nemilosrdné světlo hvězd
přinášejících neštěstí,
vzpomeň si na mramorová města, nad
nimiž se jako oceán vzdouvaly noci,
vzpomeň si na noci s tesknotami a nepokoji,
se zděšením a sebevraždami, noci
s tvým úsměvem, pitvou, s mými pohledy,
vitriolovými květy neurastenie.
VII
Plavá panno, spřízněná s velkými pohromami
lásky,
tak jako naše kosti jsou spřízněny s loďmi,
jež spí na dně oceánů,
a bledé paprsky luny s neviditelným vitriolem,
jenž leptá mysl lunatiků,
plavá panno s lýtky tesknoty,
s lýtky jako zář velkých bulvárů,
plavá panno s koleny jako legendární
země, jako země z plamenů,
s úsměvem jako neznámá hvězda, jako
kometa, jež přináší konec světa,
plavá panno – mé srdce – s úsměvem
jako zapálená loď, jako sen, jako
rentgenový snímek marnosti, jako
zapálená loď.
VIII
Plavá panno, spřízněná se všemi pohromami
lásky,
stejně tak jako je tento zpěv spřízněný se mnou,
s mými horečnými nocemi, s nespavostí,
když modrý plamen – báseň, šílenství? –
mi tančí na čele
a s důvěrou v černou hvězdu, jež vede
můj sen, zděšení,
nechám své prsty trhat ony vitriolové
květy neurastenie,
onen zpěv vzpoury, lásky a
smrti.
IX
Plavá panno, spřízněná s velkými pohromami
lásky,
když tvé tělo, jež mne ve snu bolí
až k sebevraždě,
když mé úděsné, horečné,
bezesné noci,
když mě draví ptáci křečovitě drásají,
zatímco město spí rozprostřeno pod
měsíčními paprsky.
Plavá panno, spřízněná se všemi pohromami
lásky,
když tvoje ňadra, jež mne ve snu bolí
až k sebevraždě,
kolena jako legendární země, jako země
v plamenech,
lýtka jako zář velkých bulvárů, jako
nespoutaný ohňostroj
a na tvém těle jsou místa, na něž
když pomyslím, dech mi
pustoší plíce,
plavá panno, spřízněná s velkými pohromami
lásky,
když tvá zachmuřená panenskost jako
neznámá hvězda, jako kometa, jež přináší
konec světa,
plavá panno – mé srdce –, když tvá
zachmuřená panenskost jako tesklivý
a zapálený strom, jako rentgenový snímek
zděšení.
X
Ale naučil jsem se, plavá panno, mít rád
své pohromy, neurastenii
a ve vápencových nocích bolestné
nespavosti
naslouchám, jak rostliny destilují žíravý jed
země;
plavá panno, spřízněná se smutkem,
se zděšením z mých pohledů,
rostliny jsou laboratoře, v nichž se vytvářejí
prudké jedy, rostliny
jsou fioly, v nichž se koncentrují mocné
elixíry smrti;
plavá panno, spřízněná se sebevraždou,
s mandragorou a ostatními děsivými
výsadami lásky a neurastenie,
každou noc naslouchám zděšeně, jak jedle
táhnou jako hyeny za mrtvolami,
stromy, z nichž se dělají rakve a šibenice,
a pódia, kde se pronášejí proslovy, a tyče,
na jejichž vrcholku se třepotají
zkrvavené prapory národů;
avšak v noci jsou pódia na proslovy
prázdná a ve stínu zkrvavených standart
národy spí,
v noci je na nebi jediná hvězda a na zemi
mé čelo stravované plameny,
když skloněný nad slovy jako
nad břitkými šavlemi
sbírám je do tohoto zpěvu vzpoury,
lásky a smrti,
zatímco venku za okny otevřenými
v půlnoční stranu
je město jedna beznaděj a počátek šílenství.
XI
Ale dále, jako požár světel na
ztraceném povrchu světadílů,
jsou jiná města;
a dále, za světly měst,
za prvotními plážemi, na nichž se
objevili první obratlovci,
začínají oceány;
a dále
a ještě dále neboli za modrou
pěnou oceánu, za
nebeskými poledníky, na nichž
poslední planety
unaveně obíhají kolem Slunce;
hodně daleko
hodně daleko neboli tam, kam dospěje
toliko představivost, a jen odtamtud
nekonečně daleko
se vznášejí mlhoviny.
Oceány a mlhoviny z mých horečných
a bezesných nocí,
oceány a mlhoviny, vlny vody, vlny
ohně z mých nocí poezie,
pod vašimi vzdálenými klenbami,
rozpálenými a věčnými,
posílám sám sobě ozvěnu, tento zpěv
vzpoury, lásky a smrti
jako syrové svědectví o životě,
jehož jsem účasten,
pod vašimi zvučnými, obrovskými
a hučivými klenbami
rozvinuji poslední prapor svého teskného
a zděšeného bytí.
Oceány a mlhoviny z mých horečných
a bezesných nocí,
oceány a mlhoviny, vzdálené nádhery
z mých nocí poezie,
když skloněný nad slovy jako nad
břitkými šavlemi
sebral jsem je, pln tesknoty a vzpoury,
do zpěvu o plavé panně, spřízněné
s velkými,
s děsivými pohromami lásky.
Originál: Bogza, Geo. Cântec de revoltă, de dragoste și moarte, București: Fundația Regelui Mihai I, 1945.
Geo Bogza
Geo Bogza (1908–1993), básník, prozaik a publicista, absolvoval v roce 1925 námořnickou školu, ale rozhodl se pro dráhu novináře. Záhy se zapojil do meziválečného avantgardního hnutí a stal se jedním z jeho čelných představitelů. Od konce dvacátých let publikoval provokativní básně s erotickými náměty – Jurnal de sex (Sexuální deník, 1929), Poemul invectivă (Báseň invektiva, 1933) –, kvůli nimž byl proti němu zahájen soudní proces. K procítěné lyrice harmonického výrazu přešel v básnickém cyklu Ioana Maria. 17 poeme (Ioana Maria. 17 básní, 1937). Do dějin rumunské literatury se však zapsal především jako autor knih uměleckých reportáží Tragedia poporului basc (Tragédie baskického lidu, 1939), Ţări de piatră, foc și de pământ (Země z kamene, ohně a hlíny, 1939; český výbor Země z kamene, 1961), či Cartea Oltului (1945, č. Kniha o řece Oltu, 1968) aj.
Jiří Našinec
Jiří Našinec (* 1950) studoval v letech 1969–1974 rumunštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1977–1984 pracoval jako jazykový redaktor v nakladatelství Práce, mezi lety 1984–1994 byl redaktorem (1992–1993 šéfredaktorem) nakladatelství Odeon. V údobí let 1996–2001 se věnoval překladatelské činnosti ve svobodném povolání, od roku 2001 byl zaměstnán jako odborný asistent v Ústavu románských studií na FF UK, od září 2011 do srpna 2020 na Katedře jihoslovanských a balkanistických studií tamtéž. Překládá z literatury rumunské, moldavské a francouzské (přes 50 knižních titulů). V roce 2007 získal cenu Magnesia Litera za překlad knihy rumunského autora Petra Cimpoeșa Simion Výtažník, o sedm let později Cenu Josefa Jungmanna za překlad románu rumunského exilového spisovatele Bogdana Suceavy S bubnem na zajíce chodil.