Jiří Hubáček
Paz, Octavio. Indické odlesky.
Ze španělského originálu Vislumbres de la India (1995) přeložila Anna Tkáčová.
1. vydání. Podlesí: Dauphin, 2023. 286 stran.
Jedno z posledních děl mexického básníka, prozaika a esejisty Octavia Paze (1914–1998) se těší pověsti myšlenkově hlubokého eseje, nahlížejícího na Indii netradičním prizmatem nekoloniální země, jež byla sama dlouho pokládána za součást třetího světa. [1] Proto překvapuje, že v nakladatelské anotaci českého vydání čteme o prožitcích člověka „patřícího do západního kulturního okruhu“ a o „tak odlišné realitě, jako je ta indická“. Máme tedy knihu číst jako specifický pokus o pochopení indické reality, nebo spíše jako esej navazující na stereotypní schémata Východ/Západ? A jak text působí dnes, více než čtvrt století po prvním zveřejnění?
České vydání nám interpretaci nijak neusnadní – až na drobné výjimky nenabízí žádné paratexty, a reflexe z roku 1995 tak před námi leží spíše jako aktuální úvaha než historicky podmíněný fakt. To může být pro čtenáře matoucí již s ohledem na zasazení do dobových reálií, tj. od autorových indických pobytů (1951, 1962–1968) až po dobu vzniku textu. Přijme-li čtenář dobové narážky jako kulisu osobně laděného vzpomínkového vyprávění, je záhy překvapen tvrzením, že nejde o memoáry, ale o obecná zamyšlení nad indickou skutečností (srov. strany 26, 57). Rámující texty z celku vybočují cestopisně-memoárovým laděním, neboť ostatní eseje se věnují indické historii, religiozitě a nacionalismu – podle autora třem základním jevům pro porozumění specifikům indické civilizace. Kniha tedy jako celek rozhodně nepůsobí koherentně [2] a vedle sebe se ocitají učebnicově schematizující výklady indické historie či religiozity s osobně laděnými vzpomínkami. Kdo čeká ucelený a promyšleně perspektivní výklad, programově narušující tradiční západní vidění jako v souboru Stvořeni z hlíny (1974, č. 2022), bude patrně zklamán.
Pazovy výklady indické historie ani religiozity totiž příliš originální nejsou. Proklamovaný ryze mexický pohled (33) se často vyčerpává zdánlivě marginálními komparacemi mexického a indického způsobu odívání či stravování. Na další rovině specifický pohled Mexičana (119) často zastiňují západní orientalistická stereotypní schémata uvažování, tedy jakási jiná, nezřetelnější podoba západního orientalismu, předkládaná zdánlivě z pozic autora „třetího světa“. [3] Jakkoli se domnívám, že jednostranně odmítavé hodnocení orientalistických stereotypů postkoloniální a saidovskou kritikou často přehlíží historickou funkci, kterou mají v imaginaci vlastního i cizího, schematičnost Pazova textu, deklarujícího zároveň specifičnost úhlu pohledu, je někdy skutečně zarážející.
Autor se totiž nesnaží indickou realitu „jen“ deskribovat, ale zamýšlí se rovněž nad možným řešením problémů moderní Indie, zejména religiozity a nacionalismu. Aby však takové řešení mohl předložit, potřebuje relativně schematizující a srozumitelný obraz obou těchto fenoménů a jejich propojení. Proto zde především historické výklady působí značně tezovitě a svými formulacemi i vyzněním odpovídají tradičním evropským učebnicím [4] – a neznáme-li bližší příčiny tohoto postupu, působí, jako by měl autor nutkavou potřebu prezentovat, co už se o Indii dozvěděl. Ideovým základem je totiž Pazovi teze o naprosté neslučitelnosti muslimské a hinduistické Indie (67), neboť obě kultury „žily vedle sebe celé jedno tisíciletí, aniž mezi nimi došlo k jejich prolnutí“ (118). V historii subkontinentu Pazovi chybí nejen evropská renesance a reformace, traktované jako základní modernizační procesy (139), ale i křesťanský étos lásky k bližnímu (jak dokládá jednostranná kritika konceptu mókši). Proto nemá ani jeden z obou náboženských systémů vnitřní předpoklady k reformě a pokusy, které se v tomto směru dály, byly jen jakýmsi falešným nalakováním křesťanskými barvami (152–153). Ačkoliv je Paz unesen indickou architekturou či literaturou, jeho pojetí indické historie determinuje představa, že základní centralizační a modernizační prvky vnesla do tamní civilizace teprve britská správa (135, 147). Proto zcela přirozeně řešení indických problémů nalézá v néhrúovském programu západní sekulární demokracie.
Jakkoli jsou sekulárnědemokratické ideje v hlavních proudech západního myšlení pokládány za nezpochybnitelně kladné hodnoty a autorovy úvahy tak na čtenáře mohou působit značně aktuálně, je třeba si uvědomit, že indické vnímání těchto fenoménů explikují jen minimálně. Ještě více než o Indii devadesátých let to platí o současném rozpoložení země, řízené se zjevnými nacionálními tendencemi Naréndrou Módím. Svérázné zrcadlo v tomto ohledu poskytují kritiky Pazových názorů z pera nacionálně-hinduisticky orientovaných autorů, [5] jež přes svou zaujatost (nebo právě pro ni) vyjevují slabinu liberálnědemokratického Pazova vidění, které Indii nabízí řešení, aniž se však hlouběji táže po specificky indickém způsobu vnímání předkládaných skutečností.
Uchovává-li si něco z Pazových politických úvah nadčasovost, jsou to spíše obecně platná varování před hrozbou fundamentalismu a nacionalismu, tohoto „molocha nacucaného krví“ (178). Cítil-li autor již v devadesátých letech v celosvětovém měřítku „návrat démonů a přízraků, které rozum vymýtil“ (186), měl by k nám jeho varovný hlas – v souvislosti se situací nejen v Indii, ale též ve východní Evropě nebo u nás – zaznívat tím výstražněji právě dnes, kdy se pod nálepkami humanity a demokracie často zapomíná na plíživé nebezpečí fundamentalizace a nacionalizace. Právě obecnými poukazy na hrozby, jimž jsou sekulární demokracie vystaveny, zůstává Paz více západním myslitelem a intelektuálem než indologem-analytikem – a paradoxně hlavně proto bude jeho kniha stále cenná.
Je tedy zřejmé, že Pazův text, vnímaný jako specifická výpověď o Indii, nabývá hodnoty zejména tam, kde autor poeticky reflektuje osobní vidění mnohotvárného života země – exotizující očekávání (20), první dojmy z Bombaje (27–29) či dillíské architektury (35–36) – a kde přiznává, že k němu Indie nepronikla rozumem, „nýbrž zrakem, sluchem a dalšími smysly“ (191). Zde je básníkem, nikoli západním filosofem či popularizátorem indických reálií. Toto poetické vidění se přetavilo především do Pazovy poezie [6] – i kvůli tomu lze litovat, že do českého vydání nebyl pojat rovněž výbor z Pazovy básnické tvorby inspirované Indií. Takové rozšíření svazku by vyvážilo nepoměr mezi těmito poetickými záblesky a poněkud těžkopádnými pokusy o westernizující vysvětlování. Bylo-li záměrem vydat knihu bez kritické studie Pazova vztahu k Indii, získal by čtenář alespoň touto cestou úplnější představu o mnohostrannosti jeho indických inspirací, než jakou mohou poskytnout samotné Indické odlesky. Ty nelze pokládat za dílo resumující a završující, ale spíše za jeden z mnoha článků složitého autorova vztahu k východní zemi.
V přirozeném stylu českého překladu rušivě působí snad jen dnes stále častější nominativní tvary proprií ve spojeních typu „abych navštívil ostrov Elefanta“ (31) či „na březích široké řeky Jamuna“ (35). Vážnějším problémem je neznalost a nekonzistentnost v české transkripci jmen a výrazů indického původu. Nejenže v knize nalézáme přepisy jako Rádžputiové (71, 72…) m. Rádžputové, védické (177) m. védské, samsára (218) m. sansára, ale mnohé výrazy se objevují hned v několika podobách. Džaváharlál Néhrú (52–55) se postupně proměňuje v Nehrúa (89, 103…), čteme nejen o Mahábháratě, ale také o Mahabharátě (127) a kromě básníka Bhartrhariho v textu figuruje též jakýsi Bhartrihari (270). Ranou české indologii jsou pak Mogolové (155, 180) místo Mughalů nebo nepochopitelný instr. pl. sikhami, marathi (78) místo sikhy, Maráthy. V knize straší též sémanticky nevyhovující termín nedotknutelní (81), v současnosti standardně nahrazovaný výstižnějším nedotýkatelní. Zdánlivé marginálie působí neprofesionálně a rozkolísaný přepis vyznívá rušivě. O to více překvapí, že se v závěru knihy děkuje indologu Pavlu Honsovi „za odbornou revizi a podnětné připomínky“ (280). Ačkoli korektura transkripce dle osobního sdělení Pavla Honse proběhla, k jejímu zanesení do výsledného textu zjevně nedošlo. Taková opominutí však u publikací tohoto typu vrhají špatné světlo nejen na nakladatelskou péči svazku věnovanou, ale nezaslouženě především na práci českých indologů.
Výsledný dojem z české verze Vislumbres je poněkud rozpačitý. Kniha jako by nereflektováním kritických reakcí na Pazovu indickou esejistiku (na něž proto alespoň stručně odkazujeme v poznámkovém aparátu), občasnými nesoustavnými překladatelskými poznámkami, ale i nejednotným a zmateným přepisem indických výrazů uvázla kdesi na půli cesty. A to si osobnost a dílo Octavia Paze jistě nezaslouží.
Poznámky:
1. Srov. např.: Saez, Lawrence. „Octavio Paz: Trajectories and Aesthetics of India“. Indian literature 42.3 (1998): 177–180. [Zpět]
2. Na to upozornil již v recenzi 1. vydání originálu Peter Sinnemann – Iberoamericana 20.2 (1996): 88–90. [Zpět]
3. Viz zejména: González-Oromeda, Alejandro A. „Octavio Paz’s India“. Third World Quarterly 35.3 (2014): 528–543. [Zpět]
4. Zcela v duchu západních schematizací operuje Paz s problematickou myšlenkou neexistence historického vědomí v hinduistickém myšlení (100), aniž se pokouší tento stereotyp problematizovat poukazem na jiné roviny vnímání temporality. V závěru díla s nimi nicméně tvůrčím způsobem pracuje (zejména 235–245). [Zpět]
5. Např.: Gadre, Vasant G. „Vislumbres de la India: viciades por el prisma del pensamiento occidental de Octavio Paz“. https://cvc.cervantes.es/literatura/aih/pdf/14/aih_14_4_026.pdf. Citováno 1. srpna 2023. [Zpět]
6. Srov. např.: Bradu, Fabienne. „Persistencia de la India en Octavio Paz“. Acta poetica 33.2 (2012): 95–108. [Zpět]