Michal Penc
Dvanáctého října 2025, v den, kdy si svět připomínal Kolumbovo přistání u břehů Nového světa, doplula za potlesku návštěvníků Stavovského divadla Státní cena za překladatelské dílo k Anežce Charvátové – překladatelce, pedagožce a mentorce, která už dávno obeplula všechny břehy latinskoamerické literatury. Státní cena tak jako poslední chybějící perlička završila sbírku ocenění, která mohou být za překlad udělena – po Magnesii Liteře z roku 2004 za Vypravěče (1987, č. 2003) Maria Vargase Llosy a Jungmannově ceně z roku 2013 za monumentální práci na Bolañově románu 2666 (2004, č. 2012).
Anežka Charvátová však není jen překladatelkou. Je objevitelkou. Nehledá sice nové kontinenty, ale nikdy se nebála vyplout do neznáma, do jazykových hlubin, kde se smysl skrývá pod hladinou slov. A stejně jako Kolumbus i ona přivezla poklady, které proměnily domácí krajinu, alespoň tu literární. Totiž překlady Maria Vargase Llosy, Isabel Allende, Roberta Bolaña, Ernesta Sábata, Carlose Fuentese, Luise Sepúlvedy, Reinalda Arenase – anebo třeba neobyčejný překlad Tří truchlivých tygrů (1967, č. 2016) kubánského spisovatele Guillerma Cabrery Infanta.
Stejnou otevřenost, hloubku a inspirativní atmosféru vnáší i do svých překladatelských seminářů, které jsou v mnohém samy o sobě výpravou. Vzpomínám si na první, který jsem s ní absolvoval – na okamžik, kdy student poprvé přeloží ucelenou část povídky a je na svůj pokus náležitě pyšný. Anežka si můj text přečetla, chvíli mlčela a pak řekla: „Michale, nikdy se nesnažte být lepší než autor. Nesnažte se ho vylepšovat.“ To se mi zarylo hluboko do paměti. Její pedagogika není jen o redakcích a korekturách – je o etice překladu, o úctě k originálu. Díky jejím projektovým seminářům vznikly mimo jiné překlady povídek Rubéna Daría, které později vyšly ve sbírce Kentaurovy slzy (1888, č. 2019); dalším důkazem promyšleného přístupu k překladu je třeba antologie Kruely (2025; viz Plav 8/2025).
Coby skvělá mentorka si Anežka Charvátová vychovala výtečné nástupkyně – Annu Štádlerovou, Martinu Kutkovou a mnohé další, které už samy sbírají první ocenění za překlad. Jako zkušená kapitánka pomáhá novicům zorientovat se v moři překladu, držet kurz a s klidem pak sleduje, jak se vydávají na vlastní plavby. Její hodiny literatury vždy sršely energií. Mluví-li o Mariu Vargasi Llosovi, ocitnete se rázem v malebných uličkách Limy, kde mezi stánky s ovocem a vůní pražené kávy rezonují ozvěny politických debat, milostných příběhů i dějin Peru. A když přejde k Reinaldu Arenasovi, v dálce najednou zazní rytmus rumby, ve vzduchu je cítit moře a na jazyku chuť kubánského rumu. Její výklad není jen informativní – je performativní. Přesto nikdy neztrácí ze zřetele to nejdůležitější – že překlad je služba. Pokorná, přesná, oddaná.
Kdo někdy zažil večírek u Anežky na Suchdole, ten ví, že to nebývají jen společenské události, ale i kulturní expedice. V obýváku se mísí čeština se španělštinou a do toho zní cinkot skleniček i živé debaty o latinskoamerické literatuře, kultuře a historii, které se často táhnou dlouho do noci. Mezi návštěvníky se nejednou objevily i výrazné osobnosti ze zahraničí, kupříkladu argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza nebo legendární zakladatel La Casa Blů, chilský spisovatel Jorge Zúñiga Pavlov.
Vzpomínám si, jak nám vyprávěla o svých vzorech – Hedvice Vydrové a Blance Stárkové. Jménech, která pro ni znamenají víc než jen inspiraci. Představují úctu k tradici a kontinuitě. Anežka nikdy nepřekládá ve vzduchoprázdnu. Její práce je součástí řetězce, který spojuje generace překladatelů. Není solitérkou, ale součástí společenství, které proplouvá mezi jazyky, kulturami, světy a buduje mezi nimi trvalé přístavy. Nám, kteří s ní na její cestě můžeme plout, tato plavba mění vnímání literatury i přístup k překladatelské práci. Její hodiny v rytmu rumby nekončí. Pokračují v každém překladu, v každé větě, v každém studentovi, který se kdy odvážil vyplout na tuto pozoruhodnou cestu po literárním moři spolu s ní.