Barbora Svobodová
Jorge, Lídia. Milosrdenství.
Z portugalského originálu Misericórdia (2022) přeložila Marie Havlíková.
1. vydání. Praha: Argo, 2025. 392 stran.
Milosrdenství je velmi osobní kniha o posledním roce života jedné ženy, jejíž příběh nás zavede do pečovatelského domu se symbolickým názvem Rezidence Ráj a nechá nás v něm setrvat po celý rok, od dubna 2019 do dubna 2020. Sledujeme prostředí i obyvatele domu společně s hlavní postavou, paní Alberti. Jako inspirace autorce posloužila její vlastní matka, která rovněž strávila poslední roky života v pečovatelském domě a stala se jednou z prvních obětí pandemie covidu-19 v Portugalsku. Zemřela během nejtvrdšího lockdownu a dcera se s ní nemohla rozloučit, natož ji pohřbít. Psaní se tedy pro ni stalo součástí procesu truchlení. Nezbývalo než vyslyšet matčino přání, které opakovala v průběhu posledních tří let života i při poslední dceřině návštěvě: napsat knihu s názvem Milosrdenství, jejímž hlavním poselstvím bude, aby se ostatní chovali k seniorům stejně jako k lidem v nejlepších letech. Autorce se zprvu do takového úkolu nechtělo, název jí připadal příliš vznešený, ale po matčině smrti se pro ni napsání tohoto románu stalo nutným.
Nejedná se však pouze o smutný příběh, kniha vypráví také o radosti, schopnosti odporu, vnitřním boji, o snaze žít důstojně a o potěšení z maličkostí. Milosrdenství nechce vzdát hold jen těm, kteří zemřeli, ale i těm, kteří zůstávají. Je oslavou života, knihou o podstatě odolnosti, naděje a porozumění.
Paní Alberti se opakovaně střetává se smrtí v podobě Noci. Ta je vykreslena jako chlupatá, lstivá, páchnoucí bestie, která starou paní pokaždé zalehne a klade jí těžké otázky, aby ji mohla přemoci. Kde se nachází město Baku? Podobné hádanky prostupují celým příběhem. Někdy si Alberti přeje, aby si pro ni Noc přišla a ukončila její trápení, většinou však dochází k tomu, že ještě odejít nechce. Celý život měla vášeň pro geografii, pořád listovala atlasem a otáčela svým drahocenným glóbem, zatímco čekala na otce své dcery, který se toulal světem a na rodinu neměl čas. Přesto si teď nemůže vzpomenout, kde leží Baku… Román se dotýká nejen stáří, slábnoucí tělesné síly a mizející paměti, ale především snahy zachovat si i navzdory tělu svobodnou mysl a vůli bojovat dál.
I přes vlastní bezmoc totiž Alberti vzdoruje. Protestuje, když jí pečovatelka opakovaně vnucuje červený baret, který ona sama neustále sundává, když přijde fotograf a aranžuje seniory tak, aby vynikly jejich problémy, nebo když jí někdo bez ptaní vezme ze skříně zimní kabát a prostě ho dá někomu jinému. Dobírá si také místní pracovnice, které se k seniorům chovají jako k dětem: „V kůži ledního medvěda byla schovaná psycholožka Débora a v tuleni animátorka Bianca.“ (345) Je přece stále svobodná žena, i když se nemůže hýbat a musí čekat, až ji někdo odveze na oběd a zase zpět. Nepřestává hledat malé radosti, které jí pomáhají obstát i před smrtí. Hledá sílu, smysl toho všeho, až nakonec prohlásí, že se chce „vrátit na školní dvůr a skákat, až mi uletí klobouček“ (388).
Kromě jejích úvah sledujeme i dění v samotném pečovatelském domě na jihu Portugalska. Vidíme jeho obyvatele, kteří už nevycházejí ven, i pečovatele, často migranty z různých koutů světa. Jorge ve své knize poukazuje na špatné podmínky v těchto zařízeních (nízké platy, nedostatečné školení, nevhodné chování k seniorům) i na fakt, že se o seniory starají lidé sami stojící na okraji společnosti. Potkáváme mladičkou Lilimunde, dívku z brazilského Pará, která musí velkou část výdělku odevzdávat církvi, jež jí pomohla se do Portugalska dostat, a dokonce jí změnila datum narození, aby mohla pracovat. Dívka se stává Albertinou přítelkyní a sdílí s ní strasti i radosti. Díky ní Alberti například unikne invazi mravenců. Sblíží se také s přistěhovalcem Alim Abdulem, který ovšem z domova odejde brzy poté, co se mu jeden z jeho obyvatel posmívá. Setkáváme se i s Ukrajincem Igorem, Moldavanem Ivanem, několika Rumunkami nebo Portoričankou Ninou Mercedes, již mají všichni obyvatelé domu rádi a která jako jedna z mála zůstává i přes protestní odchody ostatních pracovnic. Román tak sleduje osudy dvou marginalizovaných skupin – seniorů a migrantů –, které spojuje nezájem okolního světa.
Kniha tematizuje i vztah matky a dcery. Hlavní konflikt spočívá v tom, že si matka pro dceru vysnila jinou budoucnost. Ta je (stejně jako Lídia Jorge) spisovatelka a matka jí vyčítá, že nepíše o Alexandru Velikém a jiných velkých dějinných postavách, ale spíše o těch, kdo leští jejich mramorové sochy. Dcera protestuje, přirovnává se ke psovi, který sedí pod stolem a sbírá drobky příběhů. Matka jí však přeje velkolepou kariéru, velký plat a slávu. Chce, aby se „polepšila, poučit ji, napravit, přinutit ji mít schůdný denní rozvrh, rozumně si dny organizovat“ (226). Nakonec ale pochopí, že i ona může chtít jen malé věci a že právě ty jsou často nejdůležitější.
Paní Alberti vystupuje jako šlechtična: dbá na dobré mravy, a hlavně na pravidla stolování, každé ráno jí pečovatelé navlékají prsteny a jiné šperky, češou ji. O to větší je její rozčarování, když přijde dcera neučesaná, s dírou v botě, nestejně ohrnutými rukávy a unavenýma očima. Připadá jí slabošská – stejně jako tehdy, když se s ní nehádá a snaží se ji pochopit. V těch chvílích by si přála, aby se s ní raději přela a ukázala silnou povahu, na kterou by jako matka mohla být patřičně hrdá. Když k tomu jednou dojde, Alberti jako by byla šťastná: „Uplynulo osmadvacet dní, tolik času potřebovala k tomu, aby mi odpustila, což znamená, že není tak slabá, jak si o ní někdy myslím.“ (133) Ve skutečnosti si však přeje mít na dceru stále alespoň nějaký vliv, dokázat si, že je ještě silná a může jí dál, i z invalidního vozíku, předávat své zkušenosti: „Aspoň když myslím na přírodu, nemyslím na ni. Na ni, která už nedá na mé rady, nedbá na můj poslední užitečný vklad, který by zvrátil její osud.“ (104)
Jorge při psaní knihy vycházela mimo jiné z myšlenek, které si její matka během posledního roku života nahrávala na malý diktafon. Záznamy měly dohromady téměř čtyřicet hodin. Diktafon se objevuje i v románu. Protože si paní Alberti následkem zlomeniny zápěstí už nemůže psát deník jako dřív, začne si úvahy nahrávat. Občas si také jednu dvě věty zapíše. Tyto fragmenty autorka začleňuje do knihy. Proměňuje je v krátké básně, které často uzavírají kapitoly, dodávají románu ještě intimnější ráz a umocňují dojem osobního deníkového zápisu.
Autorka v rozhovoru uvedla, že knihu poskládala jednak z materiálů, které jí matka zanechala, jednak ze svých vlastních poznámek, které si dělala při rozhovorech s ní. Kniha začíná jakýmsi upozorněním, že text, který budeme číst, je upraveným přepisem zvukové nahrávky, nicméně kdyby to čtenář nevěděl, sotva by si toho všiml. Text neobsahuje opakování ani jiné hovorové prvky. Naopak působí tak, jako by ani na žádném mluveném slově nestál. Hranice mezi skutečností a fikcí se jeví jako velmi tenká. Jorge však pojem autofikce ve vztahu ke své knize odmítá a čtenářům vzkazuje, že co je skutečné a co fiktivní, máme nechat na ní.