Klára Soukupová
Lynch, Paul. Píseň proroka.
Z anglického originálu Prophet Song (2023) přeložila Alice Hyrmanová McElveen.
1. vydání. Praha: Odeon, 2025. 272 stran.
Píseň proroka, pátý román irského prozaika Paula Lynche, byla v roce 2023 oceněna Bookerovou cenou. Líčí kontrafaktuální budoucnost Irska, v němž převezme vládu extremistická strana, která se začne rázně vypořádávat se svými odpůrci. Jedním z nich je i vedoucí školských odborů Larry, manžel hlavní hrdinky Eilish, jehož zadržením na poklidném protestu příběh začíná. Eilish v důsledku toho zůstává v měnící se společnosti sama se čtyřmi dětmi a stárnoucím otcem.
Celá kniha je prodchnuta pocitem odpovědnosti, tíhy, která na Eilish dopadá ve vztahu k ostatním (podle doslovu překladatelky byl pro autora román Píseň proroka „pokusem o radikální empatii“). Společensko-dějinné okolnosti jsou tak zprostředkovány specificky ženskou perspektivou, znásobenou soucitem a bolestí, která klasický příběh politického převratu a občanské války nasvěcuje odlišně, než jsme zvyklí – bez ostentativního hrdinství, rebelské vzpoury a násilí.
Eilish se musí vypořádat nejen s výchovou dětí, ale také s péčí o otce, který svou dceru a vnoučata v určitých chvílích nepoznává nebo obviňuje. Ztráta paměti a orientace je v jeho věku přirozená, v knize však funguje také jako intenzifikátor všeobecného znejistění, izolace a paranoie. Eilish si mnohé problémy a hrozby nepřipouští, přestože o nich v hloubi duše ví. Sobě a dětem opakovaně předestírá (milosrdné) lži, jimiž se mermomocí snaží v rodině udržet víru, že se nikomu z jejich blízkých nic nestalo a nestane. V rozhovorech vystupuje do popředí význam adekvátnosti pojmenování – několikrát se objevuje neochota připustit si smysl určitých slov, a tedy skutečností: „Možná byste měli zauvažovat o tom, že byste v Kanadě zůstali. Eilish odstrčí dítě od prsu, vyskočí ze židle a dívá se shora na něj. Tati, co má tohle znamenat?“ (23) „Co mi to tu povídáš, Michaeli, že Larry je teď bezpečnostní riziko?“ (34) „Mám takovej pocit, Eilish, že dřív nebo později vezmu věci do vlastních rukou. (…) Co tím proboha myslíš?“ (46) V tomto akcentování komunikačních nuancí se nejedná o reakci na orwellovský newspeak vládnoucí strany, ale o hledání správných vyjádření, která by zapadala do světonázoru dané postavy.
Lynch vědomě pracuje s příznačnými motivy a obrazností. Tak jako Orwellův román 1984 začíná nešťastnou třináctkou („Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou“), je Píseň proroka uvozena deštivým listopadem a anticipací neštěstí, které se s temnotou vplíží do domu: „Přichází noc a ona to klepání neslyší, stojí u okna a dívá se ven do zahrady“ (7). Autor používá mnohdy metaforický jazyk, a přestože jsou některé obrazy temnoty či vnitřní prázdnoty v tomto typu textu očekávatelné, většina imaginativních pasáží na sebe nestrhává pozornost a nevyznívá nijak křečovitě, ať už se jimi snaží vystihnout vnitřní stavy protagonistky, nebo vnější prostředí: „ohlédne se na kanál za sebou, kde labuť bíle klouže mezi vráskami slunce“ (136).
Po nezákonném zadržení manžela se Eilish snaží o jeho záchranu, marně prosí o pomoc u nesprávných lidí a naopak nachází nečekané spojence. Píseň proroka představuje katalog různých přístupů a reakcí na společenský vývoj – vzdor syna, rezignace otce, víra v právní stát u manžela, mírumilovný odpor teenagerů, smíření, cynismus ad. –, ale také katalog neštěstí, která na rodinu dopadají v totalitarizujícím se státě a do chaosu a násilí se propadající společnosti – zatčení manžela, povolání syna do armády, verbální agresivita, útok na dům, ztráta zaměstnání, prořezané pneumatiky u auta, snižující se kvalita vody, výpadky elektřiny, nedostatek potravin. Jsou to všechno očekávatelné skutečnosti, které známe z jiných dystopických či kontrafaktuálních fikcí. Jejich vršení zde nicméně neslouží k překvapivým zvratům, ale k efektu „vařené žáby“. V principu jde o pomalé stupňování zobrazované životní situace. Hlavní charakteristikou této naléhavosti je plíživost a pozvolnost – každá pasáž popisuje drobný posun v pravidlech světa, myšlení lidí nebo Eilish samotné.
Na tomto efektu se podílí i formální podoba textu – kapitoly tvoří dlouhé odstavce, které jsou oddělovány vynechaným řádkem. Přímá řeč není značena uvozovkami, leckdy nelze jasně určit, jestli jde o pronesenou řeč, nebo myšlenku. Promluvy jsou proto kompaktní součástí jednolitých scén – nepatří ani tak postavám, jako danému výseku textu: „Natáhne se dopředu a znovu tu vizitku zvedne. Nejspíš to nic není, řekne. Ona houpá dítě na klíně a nespouští z něj oči. Prosím tě, Larry, jak to může nic nebýt?“ (9) Tato přerušovaná plynulost, daná absencí grafického vyčlenění promluv, vede k izolování jednotlivých výjevů, které ovšem samy o sobě sugerují překotnost či návaznost dění, myšlenek, představ i řeči, a budují tak napětí a udržují čtenářovu pozornost.
Jednotlivé epizody knihy jsou nenápadně propojeny motivickou sítí vracejících se situací, které jsou zdánlivě banální. Jako refrén se opakuje scéna Eilish stojící u okna a nahlížející do zahrady (7, 20, 46), stížnost na tlačící boty (98, 124, 171, 197) a ruka zachycená v rukávu (29, 140, 152). Tyto obrazy nejsou jen spojnicemi mezi vzdálenými textovými pasážemi, získávají postupně symbolickou hodnotu a dokreslují pocit vyčkávání, neustávající, až bolestivý diskomfort a okolnosti vzpírající se hladkému průběhu a plánům. Zároveň je Lynch používá bez výrazného metaforického či obrazného patosu, přestože průběžným opakováním jejich původně triviální význam obohacuje (př. boty pro rostoucí děti, jednotlivé boty na ulicích po výbuchu, kamínek v botě, bosá matka hledající syna): „Mark už zase ztratil botičku a Molly si nechce obléknout kabátek, Larry se ptá, jestli všichni mají školní tašky“ (41).
Oproti kanonickým dystopiím typu 1984 nebo My není tísnivost světa Písně proroka založena na neustálém dohledu. Líčena je především proměna společnosti, v níž členové strany a její sympatizanti začínají samovolně šikanovat a ostrakizovat odpůrce. To vede postavy k hledání vlastní integrity a hranice, co přejít bez komentáře či kdy začít protestovat, nastoluje otázky, co rodinu ohrozí a jaké gesto naopak morálně semkne i za cenu perzekuce.
Naopak – tou, kdo pozoruje, je samotná Eilish. Ta se od první věty románu „dívá“, „rozhlíží“, „vidí“, „sleduje“, „prohlíží si“, „vyhlíží“, „vzhlédne“, „zahledí se“, „dohlédne“ ad. Výskyt těchto vizuálně percepčních sloves je ve spojení s hlavní postavou, skrze niž zakoušíme zobrazené události, nápadně frekventovaný. Odráží se v tom jak její pečovatelská role, tak profese bioložky. Vypravěč tímto zdůrazňováním pohledu nevytváří vizuálně působivý svět, ale sugeruje soustředěnou pozornost a vnímavost: „Eilish ho pozoruje, jako by tím mohla dokonale vstřebat každou jednotlivost jeho vzezření“ (92). Příznačně se v závěru knihy při útěku a stupňování hrozícího nebezpečí objevuje metafora necitlivých lidí bez očí: „světla ohně hledají oči skryté ve tmě, kdo jsou ti lidé bez očí a kdo jsou ti lidé, jejichž oči osleply k budoucnosti“ (229). „Eilish Kápa pozoruje a cítí, jak se jí svírá hruď, hledá jeho oči ve stínu čepice a představí si, že tam ani žádné nejsou“ (244).
V polovině knihy ovšem vysoká koncentrace „vidění“ končí. Izolovaná v domě se třemi dětmi Eilish přemýšlí, uvažuje. Není čas a prostor na pozorování a do textu více vstupují představy a sny. Druhá polovina knihy se z líčení dystopického vývoje společnosti překlápí do vyprávění o životě v občanské válce. Sledujeme tedy především její úvahy, jak přežít s dětmi a otcem na druhé straně města v době bojů. Už nejde o utahování šroubů, ale o holou existenci a otázku, zda emigrovat, či zůstat. Postupně přibývají epizody, v nichž může Eilish (nebo někdo z jejích blízkých) přijít o život. Obavu o osobní integritu a etiku rozhodnutí vystřídá nejzákladnější a nejsyrovější strach z fyzického konce. Stejně tak vzrůstá pocit sebeobviňování, který Eilish paralyzuje. Ztrátu manžela, syna i otce vnímá jako své selhání. Obě poloviny knihy také paralelně zachycují předčasné dospívání synů a objevuje se v nich otázka, jak v nestandardní a tísnivé době komunikovat s pubertálními chlapci.
Přestože se zdá, že je jen otázka času, kdy do rodiny vstoupí smrt (o Larrym nemá nikdo žádné zprávy, Mark se přidal k povstalecké armádě, senilní otec se chová nepředvídatelně, pouliční boje se přesouvají do čtvrti, ve které protagonisté bydlí), je scéna s mrtvým dítětem nečekaná, a proto drtivá a neúprosná. Po dlouhé textové části „o občanské válce“, v níž byl důraz kladen na zhoršující se materiální podmínky a izolovanost rodiny, se totalitní režim nekompromisně připomíná prostřednictvím smrti třináctiletého chlapce: „Pleť před ní je zkalená modřinami, zuby zlámané a vyražené, rozepne zip až dolů, vidí vytrhané nehty na rukou i na nohou, vrtnou ránu zepředu kolena, na těle popáleniny od cigaret […]. A ještě dodá, jenom abyste věděla, paní Stacková, píše se tady, že váš syn zemřel na infarkt“ (225). Současně nejde o kýčovitou sázku na utrpení nevinných, ale o logický vývoj příběhu, kdy se v této scéně sbíhají motivy z první poloviny knihy.
Název Píseň proroka odkazuje na pasáž v závěru knihy („ale ten prorok nezpívá o konci světa, ale o tom, co se už stalo a co se ještě stane, co se právě teď stává jedněm, ale ne druhým, svět stále končí znovu a znovu“; 250), která odpovídá mottu z knihy Kazatel („Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem.“). Kontext, do něhož je tímto zápletka z rozbouřeného Irska zasazována, má z knihy dělat obecnější výpověď o vědomí nekonečného koloběhu života, díky němuž hrdinka na konci nachází sílu a naději. Zbytečně však patetizuje působivý osobní příběh Eilish, který není ve svých specifikách přenositelný. Probleskují zde autorské ambice, aby se Píseň proroka stala oním velkým románem dvacátých let 21. století. Přes nesporné kvality knihy, které jí zajistily Bookerovu cenu, nicméně takové nesporné výše nedosahuje. Dává však dobrý důvod s nadějí čekat na další Lynchovy romány, které snad budou přeloženy do češtiny.