Rozhovor s Adéliou Prado vedla a z portugalštiny přeložila Šárka Grauová

Poezie Adélii Prado vyrůstá z „dvorku, slepic, kohouta…“, a přece je transcendentní. Básnířka z Minas Gerais debutovala v sedmdesátých letech už jako čtyřicetiletá matka v domácnosti a postupně uhranula brazilskou literární scénu počínaje Carlosem Drummondem de Andrade. V rozhovoru s portugalistkou Šárkou Grauovou se devadesátiletá autorka rozhovořila o svých znovunalezených juveniliích, které nedávno poprvé vydala spolu s novými texty, o pramenech své poezie ve vyjadřování citu a také o rebelii dospívání v silně katolickém prostředí. Prado reflektuje různé etapy svého psaní, období smutku a nediagnostikované deprese. Svou pozornost však nakonec vždy stáčí k Bohu a humoru – jsou pro ni týmž.

 

Váš vstup do literatury ze zpětného pohledu působí jako něco naprosto bezstarostného – hned v první básni sbírky Bagagem (Výbava), která nese název Com licença poética (S básnickou licencí), se vymezujete jako žena, na níž neleží tíha mužského údělu, protože je „skládací“. Zajímalo by mě, jaká poezie tomu předcházela – vaše juvenilie neznáme. A přitom říkáte, že ve vaší loňské sbírce O jardim das oliveiras (Zahrada olivetská) jsou i básně ze šedesátých let. Jsou to opravdu vaše staré texty?

To bylo tak. Jednou jsem byla na návštěvě u dcery v São Paulu, protože se dcery u mě doma v Divinópolisu rozhodly gruntovat, a narazily přitom na krabici, kam jsem si celý život ukládala věci, které jsem nechtěla publikovat. Byla tam i moje poezie ze šedesátých let, něco i z padesátých. Tedy z doby, kdy jsem ještě ani nepomýšlela na to, že bych mohla někdy vydat básnickou sbírku. Nějaké básně jsem tu a tam publikovala u nás v Divinópolisu v časopise, tam byli všichni nadšení, jenže to bylo u nás…

Samy dcery mi říkaly: „Mami, vždyť je to dobré, proč jsi to nevydala?“ A když jsem ty texty procházela, zjistila jsem, že tam jsou básně, které se mi tehdy z nějakého důvodu nezdály, a přitom byly vlastně dobré!

Takže jsem provedla revizi všeho, co jsem v krabici našla. Hodně jsem toho vytřídila, ale na některých básních jsem nezměnila nic. Některé jsem trochu dotáhla – upravila jsem ten či onen verš. A ještě jiné jsem rozdělila – byly tak dlouhé, že vydaly na čtyři. (smích)

Kdysi jsem četla rozhovor s Guimarãesem Rosou, kde radil škrtat a škrtat. Nebojte se škrtat, říkal. Můžete napsat nádhernou, okouzlující větu… ale někdy se zkrátka musí zahodit. Někdy jsem z toho, co jsem škrtla, udělala další báseň. Jako když člověk z toho, co zbude, udělá novou polívku. (smích) Ale jako celku jsem těm básním věřila. Byly napsány v duchu Zahrady olivetské, to znamená zahrady bolesti, kde Kristus prožíval svou agonii. Měla jsem jedno strašně smutné období. Tehdy se tomu tak neříkalo, ale dnes je zřejmé, že jsem procházela depresí – všechny ty porody a bolesti, které s tím byly spojené… A všechno jsem to ukládala do těch básní.

Když dnes čteme poezii ženských autorek, které byly o generaci starší – třeba Henriquety Lisboa nebo Cecílie Meireles –, můžeme mít dojem, že část jejich ženské zkušenosti zůstala stranou. Je to poezie takříkajíc netělesná. Vzpomínáte, jak se utvářel váš básnický hlas? Jak jste se jako básník našla?

Když jsem poprvé četla slavnou Poema de sete faces (Báseň o sedmi tvářích) z roku 1928 od Carlose Drummonda de Andrada, říkala jsem si „můj Bože, takhle chci umět psát taky“. Vzpomínám si, jak jsem mnohem později četla jednu jeho sbírku – a objevila jsem, že mám jako básník svobodu. Nemám ráda básníky, kteří píšou poezii… spoutanou, rigidní. Já jsem chtěla vynést na světlo to, co jsem cítila.

Věděla jsem samozřejmě, že se dá psát bez rýmů, že člověk může psát volným veršem nebo blankversem. Ale nevěděla jsem, jak to udělat. Chtěla jsem psát tak, aby v básni byl jenom cit. A Drummond mi dal básnickou svobodu. Pochopila jsem, že báseň nemusí mít rým, ale musí mít kadenci. Jakmile báseň ztratí kadenci, můžete ji vyhodit a začít znovu od začátku. Jak není kadence, není nic.

Po nějaké době se mi zdálo, že už jsem to zvládla – řekla jsem si „teď jsem našla hlas, který je jenom můj, už nikoho nenapodobuji“ – tak jako dřív třeba Guimarãese Rosu, který taky pocházel z Minas Gerais. Předtím jsem se vždycky na to, co jsem napsala, podívala a řekla jsem si: „Ještě to není ono.“ Po tom prozření jsem napsala Výbavu. Tam už jsem věděla: Ano, o tohle mi jde.

K vašemu nepřehlédnutelnému vstupu na brazilskou literární scénu přispělo, že vás na ni uvedl právě Carlos Drummond de Andrade.

Hotový rukopis Výbavy jsem poslala dvěma lidem: Clarice Lispector a Affonsu Romanovi de Sant’Annovi a ten ji ukázal Drummondovi. A Drummond pak – vedle toho, že ji doporučil nakladatelství Imago – napsal článek do deníku Jornal do Brasil, který měl obrovský vliv – i u nás v Divinópolisu vyvolal haló.

Drummond tehdy napsal tu proslulou charakteristiku: „Adélia je lyrická, biblická, existenciální, poezie k ní přichází, jako přichází počasí… Adélia je Boží oheň v Divinópolisu.“ Ale vraťme se k vaší poezii. Když jsem o ní mluvila s kolegyní Vlastou Dufkovou, která vaše básně pro Plav překládala, uvědomila jsem si, jak je vaše prostota mistrná – a jak nesnadné je ji překládat. Takže tam není sofistikovanost rýmu, ale o to větší je sofistikovanost slova. Měnilo se to nějak v průběhu let?

Vůbec ne. Zahradu olivetskou – básně, které jsou v ní nové – jsem psala úplně stejně jako Výbavu. Jinak psát neumím, víte? Čas od času se mi přihodí rým. Ale přihodí se mi, nehledám ho. A nic podstatného jsem nikdy nevynechala. Protože v životě jsou věci, které se nemohou stát. V poezii se může stát cokoli.

Pokud tomu dobře rozumím, ve vaší poezii byly temné tóny přítomné vždycky, jen jste se k nim postupně otevřeněji hlásila. Ve sbírkách jako Miserere nebo teď Zahrada olivetská už jsou životní nesnáze přítomny mnohem výrazněji.

Samozřejmě. Protože ve Výbavě pro mě byla zakladatelská radost. Zakládala jsem něco nového. A bylo v tom ještě trochu mládí, bylo mi teprve čtyřicet.

Zatímco teď… jak nás sám život učí utrpení a radostem zralého, stařeckého věku, člověk musí psát poezii, která této zkušenosti odpovídá, jinak by psal opravdu prapodivnou knihu. Témata jsou temnější, smutnější, někdy možná i dramatičtější, řekla bych. Moje lidská zkušenost je dnes jiná.

Člověk musí respektovat svou zkušenost, jinak to nejde. Když je báseň smutná, je to proto, že to, o čem mluví, je smutné zrovna tak. Ale – poezie nás před smutkem zachraňuje. Je to jedna z jejích funkcí. Když začnete psát, už se toho smutku začínáte zbavovat. Jakmile o smutku začnete mluvit, odejde. Sama jsem začala psát v patnácti letech, když mi umřela maminka. Bylo jí pětatřicet.

Člověk v poezii nepíše slova, ale city. Zkušenost někoho, komu je devadesát let jako teď mně, neodpovídá zkušenosti, kterou máte ve čtyřiceti. Jednotlivé sbírky doprovázejí můj věk.

V rozhovorech i při svých veřejných vystoupeních působíte nesmírně optimisticky, nejste člověk, který si stýská. Ale nám čtenářům se ten prožitek hlubokého smutku otvírá teprve postupně.

To ano. Měla jsem dokonce jedno období, kdy jsem celých sedm let nic nenapsala. Nevím proč. Rozepsala jsem román a po prvním odstavci jsem se zasekla jako mezek. Nebyla jsem schopná ho dokončit. Po sedmi letech jsem přišla na titul: O homem da mão seca (Muž s uschlou rukou). Věděla jsem, co chci říct, ale předtím jsem to nedokázala napsat. A když mi to došlo, když jsem se uzdravila, sedla jsem si k té knize znovu. Nakonec jsem zjistila, že „muž s uschlou rukou“ jsem já. To mě vyděsilo.

Každý den je čas plakat, čas modlit se, čas se radovat

Co si myslíte o slově básnířka?

Nemám ho ráda. Víte proč? Připomíná mi takové ty ženské, co kdysi dávno deklamovaly vzletné básně. Dělaly u toho rozmáchlá dramatická gesta a tak. (smích) Ale poezie si vystačí se slovy, není třeba ji přikrášlovat. Protože to už ji můžete rovnou pohřbít. Přehnanost je strašně únavná. Podle mě básník nemá femininum. Básník je zkrátka básník. Potíž je v tom, že si lidé myslí, že básnířka je správně.

Ráda předčítáte své básně, vím, že máte dokonce instagramový účet a několikrát do měsíce tam vkládáte načtenou báseň. Popravdě řečeno, vy své básně nerecitujete, ale vyprávíte – možná proto, aby vás někdo nepovažoval za „básnířku“. A vždycky znějí současně, jako byste je ani nepsala před tolika lety.

To doufám. Právě proto, že jsem si nikdy nedělala starost s tím, co se o poezii píše, jaká má nebo nemá být. Hodně jsem tady kvůli tomu zkusila. Konkretisté se mě dost natrápili. Jejich poezie byla opravdu jako blok betonu. [1] Bylo těžké z toho vydolovat skutečnou lidskou zkušenost, k níž patří krev, pot a slzy.

Když píšete, říkáte si své básně nahlas?

Ano, zní mi v uších do té doby, než poznám, že jsou celé. Některé básně přicházejí rovnou hotové, ale to se stává málokdy. A děje se to proto, že už na nich člověk předtím nějak vnitřně pracoval.

Probouzíte se s nimi?

Ne, spím s nimi. (smích)

Myslíte si, že život v domácnosti vnesl do vaší poezie něco zásadního?

Myslím. Když jsem byla mladinká, představovala jsem si, že manželství bude vypadat tak, že budu bydlet v malém domečku, a až siréna v železniční dílně odpíská padla, začnu mužíčkovi chystat oběd; že budu mít sporák z červeného cementu… Byla to dost lyrická představa, ale tak jsem to cítila. Manželství je vařit manželovi, mít děti, pokud možno chovat slepice a tak. (smích)

Narodila jsem se do venkovské rodiny, táta byl železničář a máma byla v domácnosti. Takže to ani jinak nemohlo být. Ať jsem dělala, co jsem dělala, byla jsem venkovská holka. Dodnes se v tomhle prostoru cítím dobře. V rodinách železničářů to takhle chodilo. Na kuchyňském okně jsem chtěla mít prostírání jako všichni, filtr na kávu jako všichni. Takže moje představa štěstí se hodně odvíjela od této zkušenosti.

Siréna nejdřív pískala, že bude oběd, ve dvě hodiny odpískala přestávku na kávu a v půl páté se šlo na večeři. Jen si to představte, v půl páté. Chodilo se spát hrozně brzy. Hrála jsem si u tratě. Miluju vlaky. Tuhle zkušenost mám v sobě uloženou hodně hluboko, bylo to něco nesmírně dobrého. Účastnila jsem se stávek železničářů; když se výplata opožďovala, vlaky se všemi vagony stávaly před našimi dveřmi. V těch vagonech jsme si hráli, to pro mě byl vrchol.

Takže moje poezie vyrůstá z dvorku, slepic, kohouta… To ale neznamená, že tam není přesah. Protože s transcendentními otázkami a starostmi se na nás obrací život sám: můžeme umřít, jsme naživu, je tu nějaký čas a není ho zase tolik…

A pak je důležité, že jsem vychodila pedagogickou školu. Takže jsem neměla moc na vybranou: buď být švadlena, nebo učitelka, nebo co? Nebo se vdát a mít obrovskou spoustu dětí (smích)… Když došlo na sňatek, řekla jsem svému tehdejšímu milému, kterého jsem si pak taky vzala: „Souhlasím s tím, že se za tebe provdám, ale chci mít pět dětí.“

Je vidět, že si umíte trvat na svém.

Jsem tvrdohlavá a paličatá… (smích)

A jak došlo k té revoluci ve vaší představě o manželství?

Když jsem se vdala a měla už dvě nebo tři děti, vyšla encyklika papeže Pavla VI., která učila, jak se dělají děti a tak dál a tak dál. Manžel si ji tehdy přečetl, já taky, oba jsme sáli katolicismus s mateřským mlékem, a manžel řekl: „Pavlíček se plete na celé čáře, neví o tom nic.“ To mě trochu uklidnilo.

Ale být vdaná a mít děti pro mě byla báječná zkušenost. Ne že bych byla skvělá matka, udělala jsem spoustu chyb, protože jsem opakovala mnoho věcí, které jsem převzala od rodičů. Často jsem se bála. Naštěstí jsem ještě měla čas – ještě mám čas – to napravit. A moje děti už to dnes dělají úplně jinak.

Vám se do své poezie podařilo vtáhnout pozoruhodnou kombinaci tělesnosti a spirituality. To ale ani v sedmdesátých letech, v době vašeho knižního debutu, nebylo nic samozřejmého.

Žili jsme pod strašlivou tíhou kánonů – kanonického práva. U nás v Divinópolisu jsme měli evropské katechety, zejména nizozemské. Dodnes je tu nizozemský klášter. Mě ale hodně ovlivnili františkáni a jejich pohled na život. A to mě zachránilo. Myslela jsem si totiž, že Bůh je nesmírně přísný. Ale současně jsem byla unesená liturgií.

Liturgickou stavbu mají i vaše setkání s čtenáři. Nechcete, aby tleskali po každé básni, protože vám potlesk rozbíjí komponovaný celek – který označujete právě slovem liturgie.

Krása liturgie mě zachránila. Patřila jsem k takzvaným Mariiným dcerám, což byla mariánská dívčí kongregace, zaměřená na výchovu. A když byl karneval, umírala jsem závistí, bývala bych v životě tak ráda tančila, ale to bylo absolutně vyloučené. Chodily jsme ke klubu, poslouchaly – a pak zase šly zpátky domů.

Jako učitelka základní školy jsem se strašně trápila. Někdy jsem přenechala třídu náhradnici a šla jsem pryč. Kvůli církvi. Ta přísnost, to nebylo nic pro mě. V téhle oblasti jsem pravidla neuznávala.

To, že lze propojit tělesnost se spiritualitou, jsem se naučila od tatínka. Byl čiré tělo. Byl nesmírně spontánní a bylo na něm vidět, jak má tělesnost rád, jak miluje manželku a jak miluje děti. A přitom k němu víra patřila tak, že nebylo možné si představit, že by nebyla součástí jeho života. Takže jsme toho Pavla VI. nějak přestáli, stejně jako všechny ty papeže, co přišli po něm.

Naproti tomu maminka měla nesmírně přísnou výchovu, takže si city nechávala pro sebe. Vzpomínám si, jak říkávala: „Pane Bože, proč nejdete všichni do kláštera?“ (smích) Manželství pro ni bylo velmi náročné, komplikované. Tatínek ne, ten všechno prožíval tak, že to bylo vidět. Já mám z obou půlku: po tatínkovi jsem zdědila radost a po mamince zase smutek, svoji temnou stránku. Každý den je čas plakat, čas modlit se, čas se radovat. Ale po radosti se mi stýská. Už dlouho žiju bez radosti – takové té plné, františkánské radosti. Radost svatého Františka jsem měla, když jsem byla mladá.

Tohle všechno vystoupilo na povrch, když jsem začala chodit na psychoanalýzu. Lidé často říkají, že psychoanalýza a náboženství nejdou dohromady, ale to je nesmysl. Jako když se říkalo, že s náboženstvím nejde dohromady věda. Ale všechno, co je, přece tvoří jednotu. A všechno je to součástí toho, co je člověk. Jsou to jen odlišné jazyky.

Ve vaší poezii to ale většinou je tak, že když se na obzoru začne rýsovat tragédie, něco temného, najednou se jako záchrana objeví humor.

To víte, že ano. Jak by ne. (smích)

V naší rodině máme tenhle dar, umět se zasmát všemu. Měla jsem jednoho strýčka, už umřel, a ten byl v tomhle génius. Když se rozhodl, že bude vyprávět něco smutného, člověk přitom umíral smíchy. Zdědili jsme tenhle pohled na svět – náš život je tak strašně chudý a křehký, jsme něco tak nebohého…, že je to legrační, někdy dokonce směšné. Může to jít s humorem ruku v ruce.

Vaše jedinečnost v dějinách brazilské ženské poezie spočívá do značné míry v tom, že vstupujete do literatury se vším všudy. Nikdy jste se za to, že jste žena a máte ženské tělo, nestyděla?

Když jsem byla ještě holka, nosily se takové vykrojené blůzy, ruské se jim říkalo. Oblékla jsem si ji a dívala jsem se na sebe v zrcadle, to byla nádhera. Tak ráda bych v ní bývala šla ven, s odhalenými rameny. Ale myslela jsem si, že je to hříšné, tak jsem si ji oblékla tak, aby neodhalovala vůbec nic.

Jen si představte, co by to bylo za Boha! Kolik utrpení všechny ty zákazy působí tak velké části lidstva – všem katolíkům na světě…

Protestanti na tom často nebývají o mnoho lépe.

Tady se dokonce o dlouhých šatech, které zahalují, co mohou, říká: „Ty šaty vypadají protestantsky.“ (smích) Svatý Pavel říká v listu Korintským, že žena nesmí chodit do kostela s odkrytou hlavou. A tak všechny protestantky musely schovat vlasy, to byl takový smutek! Připadala jsem si vedle nich supermoderně… Nosila jsem rozpuštěné vlasy, používala jsem rtěnku…

Vzpomínám si, jak jsme si jednou u řeky udělaly piknik. Byly jsme samé mladé učitelky, čerstvě po škole, a jedna dívka ráno nebyla na mši. A nejít v neděli na mši, to tady byl smrtelný hřích. Takže jsme se musely brzo vrátit, aby ještě ten den stihla odpolední mši – a přitom ten piknik byl tak prima, něco tak příjemného.

Celé to bylo úplně špatně, jenom to působilo utrpení. Bůh byl přísný, neúprosný soudce a zaznamenával si všechny naše prohřešky.

Naštěstí můj bratr Antônio, bohužel už umřel, vstoupil k františkánům. A ten mi ohromně pomohl, víte? Vstoupil k františkánům s mladickým elánem, chtěl změnit všechno. Odešel žít do jedné chudinské čtvrti v Belo Horizonte. Františkán tělem a duší.

Tak jsem se po mnoha letech začala postupně osvobozovat. Začala jsem nosit výstřih, nosit náušnice, po kterých jsem vždycky strašně toužila, malovala jsem si pusu. Jednou jsem šla do místního rádia, pracovala tam spousta hezkých kluků… Šly jsme se tam modlit novénu k Panně Marii Nejsvětějšího srdce a jedna z těch řeholních sester, které ji měly za patronku, mi řekla: „S tou rtěnkou jste to tedy vážně přehnala.“

Tyhle drobnosti nás příšerně obtěžovaly. Ale pak tu byla ta krása mše, krása latiny, to všechno mě dojímalo tak, jako by mě přenesli rovnou čarou do nebe. A to mě díky Bohu zachránilo.

Co je podle vás hřích?

To, čemu někteří psychologové říkají stín, říká náboženství prvotní hřích. Jsou to city, s nimiž se už rodíme. Jedna moje kamarádka říká, že člověk už se rodí červivý. Je to hodně silné, viďte. Ošklivé. Ale má pravdu v tom, že zlo v nás, to, co je v každém z nás nejhorší, nenávist, hněv, závist, ten jed, co máme v sobě – tohle je v nás všech. Nikdo ať si o nikom nedělá iluze, je to součást našeho lidského údělu. A nemůžeme žít život, který stojí za to, pokud se téhle své stránce nepostavíme. Bez toho nemůžeme milovat sebe sama.

Jak jste našla odvahu o tělesném světě s takovou svobodou psát? Přece jen i v již zmíněné Básnické licenci říkáte, že jste „žena, ten zatím ostýchavý živočišný druh“.

Sebrala jsem odvahu, když jsem pochopila, že je nemožné, aby Bůh nebyl i v tělesné stránce našeho života. Bůh je všude, je láska. Není možné, že by tohle někomu mohlo uškodit.

V poezii se odvážím úplně čehokoli. A zpětně toho nelituji. Nemyslím si, že bych tím zhřešila, že bych udělala něco špatného. Ale spousta lidí si to myslí, víte?

Když jsem roku 1979 vydala svou první knihu próz Solte os cachorros (Odvaž psy), anebo předtím i Výbavu… Náš blízký přítel k nám přišel na návštěvu a řekl: „Takže ty jsi, Adélio… ty jsi teď začala psát takovéhle věci… co se to s tebou děje?“ A vypadal úplně zděšeně. Jen si to představte, nad takovou knížkou, jako je Výbava…

V básni Saudação (Pozdravení), to je takové moje maličkaté zdrávas, říkám „Zdrávas, Maria! Zdrávos tělo, které rozpuklo v Ježíše!“ Lidi mi říkali, že je to kacířství! A já jsem tu báseň přitom napsala naprosto klidně, čistě. Ve své poezii mluvím o všem dobrém i zlém, co lidstvo prožívá.

Ale jinak si nemůžu stěžovat, mám štěstí i na spoustu skvělých čtenářů.

Když jsem četla poprvé Rvačku v uličce, úplně jsem ustrnula. Je tam všechna agresivita, která se v nějaké chvíli v člověku dokáže vzedmout…

Tu „rvačku“ jsem jednou viděla na ulici. A říkala jsem si: „Bože můj, to je něco tak transcendentálního!“ Ten hněv, co ta žena cítila, byl tak ryzí! Hněv na manžela, který popíjel limonádu s jinou ženskou! Bylo to něco tak autentického, že tu „rvačku v uličce“ nešlo nenapsat.

Ale byli lidi, kteří říkali, že by Výbava měla vyjít jako brožura, protože na ní opravdu není nic svatého. (smích) A jiní říkali: „To je ale odvaha!“ Ale já jsem v tom žádnou odvahu nevnímala, takhle psát se mi zdálo úplně přirozené. A jedna paní mi jednou řekla, že moje poezie je nesmírně opovážlivá, protože se v ní mluví o břiše. Ta hrůza, poezie o břiše!

Myslíte, že Bůh má smysl pro humor?

Bůh je humor sám. (smích)

 

Adélia Prado (* 1935, Divinópolis) vstoupila do literatury jako matka pěti dětí. Mezi narozením čtvrtého a pátého dítěte se i s manželem přihlásila ke studiu filosofie, jež dokončila roku 1973. Debutovala ve čtyřiceti letech jako vyzrálá autorka, jejíž hlas se vyznačoval ženským sebevědomím, svobodou výrazu a nepominutelným smyslem pro humor. Už titul její prvotiny Bagagem (Výbava, 1976) přitom odkazoval ke všemu, co se mohlo jevit jako nevýhoda: provinční Divinópolis, žitý katolicismus, vnější svět omezený na rodinu a každodenní život – to vše v době vojenské diktatury, silou prosazující konzervativní hodnoty. K jejím nejvýznamnějším dílům patří vedle debutové sbírky Bagagem také básnické knihy O coração disparado (Splašené srdce, 1978), A faca no peito (Nůž v prsou, 1988) a román O homem da mão seca (Muž s uschlou rukou, 1994). Vstoupila i na půdu dramatu a napsala několik knih pro děti. Její pozdější tvorba, výrazněji prostoupená vědomím času, stárnutí a konečnosti, se nese v meditativnějším duchu. Ústředními tématy sbírek jako A duração do dia (Kolik trvá den, 2010), Miserere (2013) a O jardim das oliveiras (Zahrada olivetská, 2025) však stále zůstávají tělo, křesťanská víra, každodennost, ztvárněné hovorovým jazykem. Roku 2024 Adélia Prado za celek díla získala cenu Machada de Assis, udílenou Brazilskou literární akademií, a také Camõesovu cenu, nejvýznamnější literární cenu portugalsky psaného světa.

Šárka Grauová (* 1965) absolvovala obory angličtina a portugalština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala jako redaktorka nejen překladové literatury v nakladatelstvích Mladá fronta a Kalich, redakčně spolupracovala s nakladatelstvím Torst. Překládá z angličtiny (George Steiner) a z portugalštiny (Vergílio Ferreira, Joaquim Maria Machado de Assis, Mário de Andrade, Chico Buarque, Lima Barreto, Ailton Krenak). Za své překlady získala řadu ocenění. Řídí řadu Lusobrazilská knihovna v nakladatelství Triáda.

 

Poznámky

1 Beton se portugalsky řekne concreto. (Pozn. překl.)[Zpět]

Zpět na číslo