Míla Janišová
Gurnah, Abdulrazak. Ráj.
Z anglického originálu Paradise (1994) přeložila Petra Nagyová.
1. vydání. Praha: Prostor, 2023. 248 stran.
Gurnah, Abdulrazak. Dozvuky.
Z anglického originálu Afterlives (2020) přeložil Rani Tolimat.
1. vydání. Praha: Prostor, 2024. 384 stran.
Když v roce 2021 Abdulrazak Gurnah obdržel Nobelovu cenu za literaturu, neexistoval žádný překlad jeho díla do češtiny. Od té doby nakladatelství Prostor vydalo dva romány – Ráj (Paradis, 1994, česky v překladu Petry Nagyové 2023), nominovaný v roce svého anglického vydání na Man Bookerovu cenu, a Dozvuky (Afterlives, 2020, česky v překladu Raniho Tolimata 2024). V kontextu Gurnahova díla se jedná spíše o výjimečné tituly – jako jediné se celé odehrávají ve východní Africe ještě v koloniální době, zatímco ostatní reflektují životy obyvatel podmaněných území po rozpadu evropských koloniálních impérií či exil provázený vykořeněností.
V souvislosti s udělením Nobelovy ceny se v literárních kruzích vypráví anekdota, podle níž autor na telefonické oznámení reagoval otázkou „To je nějaký vtípek?“ a šel si zprávu ověřit na stránky Královské švédské akademie věd. Gurnahova slova svědčí o nebývalé skromnosti, jsou však také známkou koloniálního údělu a odrážejí problematickou situaci autora narozeného v arabské rodině na Zanzibaru, žijícího ve Velké Británii, tedy bývalé koloniální mocnosti, jehož mateřštinou je svahilština, ale jenž píše anglicky, tedy jazykem dřívějšího uzurpátora. Od počátku literární kariéry ho provázejí obtíže se zařazováním jak jeho samotného, tak i jeho díla: Je spíše černošským britským autorem? Nebo autorem pocházejícím z východní Afriky? Nebo patří k autorům a autorkám diaspory? Spisovatelé a spisovatelky, u nichž se kritika i knižní trh příliš soustředí na původ, mohou nakonec dospět k pocitu, že jejich dílo nestojí za pozornost a že nemá žádnou veřejně ocenitelnou hodnotu.
S identitární nejistotou se potýkají také Gurnahovy postavy – vykořeněné, přemístěné, s tekutým vztahem k místu, odkud pocházejí, i k tomu, kde nakonec žijí. Jusúfa, protagonistu Ráje, jako dvanáctiletého vytrhnou z domova – nezažíval tam sice žádnou idylu, ale alespoň věděl, na čem je. Zničehonic, bez předchozího varování ho však rodiče jako rehani, zástavu za otcovy dluhy, přenechají bohatému obchodníkovi Azízovi. Po čase chlapec následuje Azíze na cestě do vnitrozemí Tanzanie, kde mezi obchodem a pašeráctvím, muslimskou moudrostí a primitivními vírami objevuje prastaré způsoby života, zvyklosti, podivná obydlí, sultanáty, izolované vesnice i milostnou touhu. Noří se čím dál hlouběji do neznáma, prochází nádhernou krajinou i vyprahlými pustinami, kde jejich tábor ohrožují divoká zvířata i nesmlouvaví válečníci, kde zisky jsou krajně nejisté a všude číhají nemoci. Na konci dramatického putování však Jusúfa nečeká pohádkový konec, ale kruté poznání vlastního údělu: „Znovu spatřil ve svitu měsíce svou zbabělost, lesknoucí se v plodovém obalu, a vzpomněl si, jak ji viděl se nadechnout. Tehdy se zrodilo jeho první zděšení z opuštěnosti.“ (Ráj, 228) Aby mu unikl, v poslední chvíli se připojí k rekrutům německé armády.
Ve druhém z románů, Dozvucích, se Jusúf „převtělí“ do Hamzy. I Hamza putuje odlehlými končinami tehdejší německé kolonie, nikoli však jako člen mírumilovné obchodní výpravy, ale jako voják koloniální armády v době, kdy Němci tvrdě potírají jakýkoli náznak vzpoury či projev touhy po samostatnosti a zároveň bojují o africká území s Brity. Tažení, které chtělo být rázné, rychlé a především vítězné, se záhy promění v jednu velkou noční můru, v níž „Afričani umíraj, aby se vyřešily evropský spory“ (Dozvuky, 142). Teprve po vážném zranění, jemuž jen souhrou náhod a velkého štěstí nepodlehne, se Hamza vrátí do města, odkud před lety utekl v naivní víře, že mu armádní disciplína pomůže zbavit se zbabělosti. Štěstí se ho dál drží, válečná zvěrstva sice nejsou zapomenuta, ale vystřídá je téměř idyla – Hamza narazí na milé lidi, založí rodinu a žije spokojeně až do stáří.
Dozvuky tvoří jakýsi pandán k Ráji. Jusúf a Hamza se překrývají, jako by se jednalo o tutéž postavu – vynikají neobyčejnou fyzickou krásou a zároveň křehkostí, většinou se poněkud pasivně drží zpátky, do ničeho z vlastní vůle nezasahují, zbytečně nemluví. Jako chameleoni se snaží splynout se svým okolím, zůstat neviděni, což se ovšem vzhledem k jejich podmanivému půvabu většinou nepodaří. U některých mužů probouzejí latentní homosexuální touhy, u jiných vyvolávají silný ochranitelský cit nebo naopak prudkou nenávist. V západní literatuře se postava prosťáčka, který pozoruje a bez civilizačních filtrů zprostředkovává svět, stala kanonickou, ať už mluvíme o Simpliciovi Simplicissimovi, Lenniem Smallovi, Forrestu Gumpovi či českém Švejkovi. Gurnah pracuje s postavami Jusúfa a Hamzy velmi podobně – jejich nenásilný, naivní pohled odhaluje hrůzy světa, jejž je jim dáno obývat, i ohavné charaktery mnoha lidí, s nimiž ho sdílejí.
Prostor východní Afriky fungoval po staletí jako melting pot nejrůznějších etnik a v důsledku toho se místní společnost vyznačuje silnou hierarchizací. Součástí románové scenérie jsou kromě místních východoafrických etnik také Arabové a Indové – ať jsou ubozí, či bohatí, povýšeně opovrhují „necivilizovanými divochy“. A nad všemi stojí Evropané. Ti se sice zaklínají civilizační misí, ale „zaberou ty nejlepší pozemky a nezaplatí za ně ani cetku. Různými kličkami nutí lidi, aby na ně dřeli (…). Jejich choutky neznají hranic ani slušnosti, jsou jako nálet sarančat“ (Ráj, 74). Evropské manýry a touha se všeho zmocnit mění dosud známý svět. Jenže zatímco Ráj nabízí vrstevnatý obraz multikulturní společnosti, kde evropská nenasytnost představuje jen jeden z vlivů, Dozvuky působí jako tezovitá obžaloba, která se ještě navíc v závěru překlopí v pohádku bez vnitřní dynamiky a jakéhokoli překvapení.
Pozastavme se ještě u názvu Ráj. Upomíná nás totiž, že iniciační fabule románu je ve skutečnosti jen jedním z hledání – tím dalším je hledání ráje. Neustálé zmínky o něm prostupují vyprávěním jako trvalá otázka. Není právě toto hledání skrytou podstatou každé cesty, každého exilu? Pro Jusúfa má ráj podobu zahrady věrně odpovídající semitské představivosti. V Gurnahově podání však ráj a peklo fungují jako spojité nádoby, obojí je neustále přítomné a občas se jedno v druhé mění jako mávnutím kouzelného proutku.
Jistou formou ráje pak může být i všudypřítomné vyprávění ve vyprávění – vedle putování tvoří právě ústně předávané příběhy základní stavební materiál románů, byť v novějším z nich ztrácí na podmanivosti a přesvědčivosti. Vyprávění ulevuje od bolesti, protkává úmorné dny, krátí dlouhá čekání, smiřuje. Některé šťavnatě líčené epizody jsou spíše fantaskní (například vykreslují Němce jako nadlidské tvory schopné bez úhony pozřít kov), jiné slouží k odhalení minulosti postav nebo se jinak pojí s paměťovou dimenzí, s její individuální i kolektivní rovinou, ale také se zkoumáním nástrah, jež nám vzpomínání může klást.
U Gurnaha nic nezůstává pevně dané, vše je jaksi tekuté, proměnlivé – vlastnictví půdy, jazyk, jímž se vypráví, přináležitost k místu, vědomí sebe sama. Podobně jako se při putování mění krajina. Kolonizovaný prostor v jeho románech není jen dějištěm násilí, ale představuje také místo tichého vyčkávání, kde se svět mění dřív, než si toho jeho obyvatelé stačí všimnout. Jusúf i Hamza jsou těly, skrze něž se dějiny přelévají, aniž by je mohli řídit; jejich životy jsou stopami v prachu cest, který se znovu a znovu zvedá a usedá jinak. Gurnah neukazuje kolonialismus jako uzavřenou kapitolu, ale jako proces, jehož dozvuky přetrvávají v řeči, gestech i snech.
Škoda jen, že Dozvuky na barvitost a určitou nepředvídatelnost Ráje nedokázaly navázat v podstatě v žádné rovině a spíše než dozvuky zůstaly chabými odlesky.