Ilustrace Alžběta Zemanová
Rozhovor s Esmeraldou Santiago vedla a z angličtiny přeložila Iva Fedačková
Oficiální historii Portorika po celá staletí utvářely texty psané koloniální elitou, zatímco osudy chudého a zotročeného obyvatelstva upadly v zapomnění. Portorikánská spisovatelka Esmeralda Santiago se v románu Conquistadora (Dobyvatelka, 2012) pokusila tuto mezeru zaplnit a skrze literární tvorbu stopovat vlastní evropské, africké a domorodé kořeny. Absenci rodinné paměti se rozhodla vyřešit skrze fikci, v níž stvořila postavy majitelů plantáže, Any a Severa. V první části čtyřdílného rozhovoru autorka přibližuje, jak tyto postavy vznikaly, i historický výzkum v karibských archivech. Skrze fikci se pokouší porozumět kolonialismu i dřívějším rodinným vzorcům, v nichž mohou portorikánští čtenáři poznat své vlastní předky.
Iva Fedačková: Postava Any v románu prochází zajímavým vývojem. Do Portorika přijíždí s romantickými ideály a s otrokářstvím vnitřně bojuje. Jenže jakmile jde o přežití plantáže, začne lidi brát čistě jako majetek a svou krutost si omlouvá povinností vůči rodině. Zajímalo by mě, jestli vám vytváření postavy Any pomohlo lépe porozumět tomu, jak tehdejší elity uvažovaly, a vůbec této rozporuplné kapitole portorikánské historie?
Esmeralda Santiago: To je výborná otázka. Od napsání těchto knih už sice uplynula dlouhá doba, ale pokusím se přiblížit, jak jsem tehdy přemýšlela. Chtěla jsem zachytit velmi specifický aspekt kolonizace Portorika. Lidé mají tendenci vnímat naše dějiny zkratkovitě: v roce 1493 dorazil Kolumbus, v roce 1898 přišli Američané a od toho se odvíjí všechno ostatní. Mým cílem bylo zaplnit prázdná místa, která v těchto staletích zůstala. Zároveň to pro mě byla cesta, jak prozkoumat vlastní kořeny i historii své rodiny. Jsem z poloviny Evropanka, ze čtvrtiny domorodá indiánka a ze čtvrtiny Afroameričanka. V mém životě se všechny tyto vlivy potkávají. Ne že by spolu bojovaly, spíš se navzájem prostupují. Pocházím z velmi skromných poměrů a až do generace mých rodičů byli moji předkové negramotní, takže své příběhy nezapisovali. Obyčejní lidé v oficiální psané historii v podstatě neexistovali, protože dějiny zaznamenávaly elity – vzdělaní potomci Evropanů, kteří jezdili studovat do Barcelony a pak se vraceli zpět. Dobře jsem si uvědomovala, že většina mých předků v naší psané historii vůbec neexistuje. Chtěla jsem je proto najít sama pro sebe.
Na román Conquistadora jsem se vždycky dívala jako na pokus znovu objevit své předky, o nichž nic nevím. Věřím, že z těchto lidí pocházím, jen jsem si je musela vymyslet. A bylo pro mě fascinující, možná až šokující, jaké dvě postavy přede mnou nakonec vyvstaly. Na jedné straně bezohledný, machistický Severo, na druhé straně neméně bezohledná Ana. Žena, která, přesně jak říkáte, sice má morální kompas, ale vědomě ho ignoruje a umlčuje, protože chce zkrátka věci dotáhnout do konce a zachránit plantáž. Právě skrze ně jsem poznávala vrstvu portorikánské společnosti, na kterou jsem v literatuře zatím nenarazila. Přitom takové ženy jako Ana a muži jako Severo nebo Miguel v realitě museli existovat. Velmi mě proto překvapilo, co se stalo po vydání knihy. Psalo mi obrovské množství čtenářů se slovy: „Moje teta byla navlas stejná“ nebo „Máme doma staré deníky mé babičky, nečetla jste je náhodou?“ A já odpovídala: „Nečetla, já si to celé vymyslela!“ Je to zřejmě něco, co máme hluboko zapsané v sobě. Ty postavy existovaly v mém srdci i v mé mysli dávno předtím, než se ocitly v mé knize.
IF: Tento tvůrčí proces musel být v něčem dost náročný. Abyste Aně porozuměla, musela jste jít pod povrch jejího chování a najít v ní člověka, i když dělala neobhajitelné věci. Jak složité bylo pochopit myšlení lidí z tak odlišného a privilegovaného prostředí?
ES: Nutilo mě to hodně přemýšlet. Vzhledem k tomu, že sama pocházím z chudých poměrů, vůbec jsem netušila, jak tehdejší bohatá elita žila a jak uvažovala. Musela jsem proto udělat opravdu rozsáhlý výzkum. Přečetla jsem spoustu knih o zotročování lidí napříč celým Karibikem, abych ten systém vůbec dokázala pochopit. Dokonce jsem odcestovala na Kubu, kde se mi podařilo dostat k několika disertačním pracím napsaným místními badateli. Kuba pro mě byla klíčová, protože k emancipaci zotročených lidí tam došlo zhruba o deset až dvanáct let později než v Portoriku. Na začátku 20. století tam díky tomu stále žila generace pamětníků, která toto období nosila v paměti a mohla o svých tehdejších zkušenostech podat svědectví. Celý ten výzkum mě natolik pohltil, že mi napsání románu trvalo mnoho let. Dalo mi to však jasnou, hmatatelnou představu o tom, čím si moji vlastní předkové mohli projít. Byl to pro mě nesmírně silný a dojemný zážitek.
Ukázka:
Stejně jako během dvaceti let v Portoriku zbavila své tělo krajek a cetek, odhodila i svou náboženskou víru z čistého prospěchářství, velmi podobně jako to udělali dobyvatelé. Ti sice do Nového světa dorazili s kněžími a modlitbami, avšak dějiny dobývání byly posety jejich zvěrstvy, falešnými sliby, znásilňováním, nemanželskými dětmi, pleněním a vraždami. V Novém světě ztratili svůj morální střed a zaprodali svou víru. V tom Starém pak vztyčili zlatem vykládané katedrály, aby obrátili zrak lidstva ke kráse a odvrátili jej od svých vlastních hříchů.
Originál:
Santiago, Esmeralda. Conquistadora. New York: Vintage Books, 2012.
Iva Fedačková (* 2000) je překladatelka z angličtiny a španělštiny. Vystudovala bakalářský program španělský jazyk a literatura na Jihočeské univerzitě a navazující magisterský program hispanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na interpretaci a překlad současné španělsky a anglicky psané literatury. Od roku 2025 působí na Velvyslanectví Peru v Praze, kde se podílí na přípravě kulturních projektů a na prezentaci peruánské kultury české veřejnosti.
Esmeralda Santiago (* 1948) je americká spisovatelka portorikánského původu. Narodila se v Portoriku jako nejstarší z jedenácti dětí a ve třinácti letech se s rodinou přestěhovala do Brooklynu v New Yorku. Vystudovala Harvard a získala magisterský titul v oboru tvůrčí psaní na Sarah Lawrence College. Je autorkou oceňovaných memoárů When I Was Puerto Rican (Když jsem byla Portoričanka, 1993) a Almost a Woman (Téměř ženou, 1998) i řady románů, v nichž vypráví o imigraci, paměti a vyrůstání mezi portorikánskou a americkou kulturou. Vedle literární tvorby dlouhodobě působí jako kulturní ambasadorka v programech amerického ministerstva zahraničí a podporuje rozvoj veřejných knihoven.