Ilustrace Alžběta Zemanová

Rozhovor s Esmeraldou Santiago vedla a z angličtiny přeložila Iva Fedačková 

 

Vzpomínka na dětství se často uchovává v detailech, jako je chuť domácího jídla nebo melodie polozapomenuté písničky. Z této všednosti, jež je osobní, ale zároveň sdílená, vyrůstá antologie Las Christmas z roku 1998, v níž Esmeralda Santiago spojila vzpomínky latinskoamerických autorů na vánoční svátky. V závěrečné části rozhovoru se autorka ohlíží za rušnými newyorskými ulicemi, aby se vzápětí vrátila na úplný začátek, na portorikánský venkov, kde strávila prvních třináct let života. Skrze vyprávění o hudbě, rodinné kuchyni a chudobě přibližuje, jak se z drobných a zdánlivě obyčejných momentů rodí vnitřní síla, protože všechno prožité se nakonec může stát počátkem něčeho jiného.

 

Iva Fedačková: Ve své antologii Las Christmas spojujete vánoční vzpomínky autorů z různých částí latinskoamerické diaspory. Při jejich čtení mě zaujala ta silná soudržnost, která mezi vámi tehdy panovala. Čím byla podle vás tato komunitní blízkost dána?

Esmeralda Santiago: Myslím, že je to částečně dobou, ve které jsme tehdy žili. V době mého dětství a dospívání byli Portoričané v New Yorku soustředění do určitých čtvrtí. Žili jsme v jasně vymezených komunitách, například v některých částech Brooklynu, v El Barriu, v Bronxu nebo na Loisaidě. Právě proto mezi námi přetrvával silný pocit sounáležitosti, sdílené historie a kultury. Jakmile se ale tyto hranice začaly stírat a měnit, museli jsme se přizpůsobit. Dnes je všechno úplně jiné a je to vidět i na mých dětech. Jakmile dospěly, okamžitě se přestěhovaly do Brooklynu. Já jim na to říkala: „Vždyť já strávila celý život snahou odtamtud utéct!“ A ony mi odpověděly: „Ale mami, teď už je to tam úplně jiné.“

IF: Vy jste ale prvních třináct let svého života prožila na Portoriku. Která vzpomínka se vám odtamtud vybaví jako první?

ES: Když myslím na své dětství, okamžitě slyším hudbu. Vlastně je zázrak, že ze mě nakonec nebyla muzikantka, protože oba moji rodiče hudbu milovali. Musíte si uvědomit, že v padesátých letech u nás na venkově nebyla elektřina. Táta ale tehdy sehnal rádio na baterky a nosil ho úplně všude. Ráno se probudil a hned ho zapnul, a tak u nás hudba hrála celý den. Právě proto se mi jako jedna z prvních vzpomínek na dětství vybaví, že jsme ji měli neustále kolem sebe a jakmile byla příležitost, tancovali jsme. Žádná pravidla ani lekce, prostě jsme tancovali. A stejně silně si pamatuji i to, že ačkoli jsme byli opravdu chudí, jedli jsme úžasná jídla. Moje maminka byla v kuchyni naprostá kouzelnice a dokázala připravit delikatesu snad i z kamenů. Moje sestry mimochodem také vaří fantasticky a i bratři jsou skvělí kuchaři. Když si na ta jídla dnes vzpomenu, úplně se mi sbíhají sliny. Zrovna uplynulý víkend jsem manželovi něco podobného vyprávěla. Zapomněli jsme v lednici mléko, a když jsem ho vytáhla, zjistila jsem, že už zkyslo. Okamžitě se mi vybavila babička, jak z něj dělá dulce de leche, což je sladkost z cukru a právě ze zkyslého mléka. My bychom ho doma tehdy nikdy nevyhodili, zkrátka neexistovalo, aby něco nemělo své pokračování. Vyrůstali jsme s přesvědčením, že vše, co se nám dostane do rukou, má své využití, protože všechno je zdroj. A stejně je to i v životě, kde i to špatné může být příležitostí vyrůst, naučit se něco nového.

IF: Žádná zkušenost tedy nepřijde nazmar a ze všeho se nakonec dá připravit vlastní životní dulce de leche.

ES: Přesně tak, vůbec žádná. I ty nejsmutnější nebo nejbolestnější chvíle, a že jich v mém životě nebylo málo, jsou nakonec příležitostí posunout se dál a podívat se na život jinak. Když se dostanete do mého věku, začnete bilancovat a říkat si, jaké nejdůležitější lekce vám život uštědřil. A vlastně až teď, když si o tom spolu povídáme, si uvědomuji, že právě tohle je jedna z nich. Každé prožité období v sobě nese možnost naučit se něco nového. Myslím, že právě to mě celý život pohání kupředu. Ta zvědavost a ochota učit se z každé zkušenosti, i když je bolestivá, děsivá nebo k vzteku.

 

Předchozí díl rozhovoru.

 

Iva Fedačková (* 2000) je překladatelka z angličtiny a španělštiny. Vystudovala bakalářský program španělský jazyk a literatura na Jihočeské univerzitě a navazující magisterský program hispanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na interpretaci a překlad současné španělsky a anglicky psané literatury. Od roku 2025 působí na Velvyslanectví Peru v Praze, kde se podílí na přípravě kulturních projektů a na prezentaci peruánské kultury české veřejnosti. 

Esmeralda Santiago (* 1948) je americká spisovatelka portorikánského původu. Narodila se v Portoriku jako nejstarší z jedenácti dětí a ve třinácti letech se s rodinou přestěhovala do Brooklynu v New Yorku. Vystudovala Harvard a získala magisterský titul v oboru tvůrčí psaní na Sarah Lawrence College. Je autorkou oceňovaných memoárů When I Was Puerto Rican (Když jsem byla Portoričanka, 1993) a Almost a Woman (Téměř ženou, 1998) i řady románů, v nichž vypráví o imigraci, paměti a vyrůstání mezi portorikánskou a americkou kulturou. Vedle literární tvorby dlouhodobě působí jako kulturní ambasadorka v programech amerického ministerstva zahraničí a podporuje rozvoj veřejných knihoven.