Rozhovor s Borianou Alexandrovou vedl a z angličtiny přeložil Richard L. Kramár

Jak může literatura zprostředkovat to, co se vymyká slovům, a kdy literárnímu jazyku hrozí, že rozloží sám sebe? Takové otázky si ve svém výzkumu klade feministická a queer badatelka Boriana Alexandrova. V rozhovoru poukazuje na to, jak právě tělesné tekutiny a jejich nezkrotnost propojují queer a disability kulturu a že naše těla nikdy nemizejí beze stopy. Přibližuje v tomto kontextu koncept monstra a varuje před rizikem utonutí v druhém. A především vybízí k tomu, abychom se nebáli ušpinit se, ztratit nad sebou kontrolu a odevzdat se tomu, co je neuchopitelné, nevysvětlitelné a přetéká mimo hranice slušnosti a hrůzy. Jedině tak si můžeme uchovat vnímavost vůči jinakosti, umění a druhému tělu.

 

Tvé bádání se zaměřuje na queer a feministickou literaturu a performanci s důrazem na disabilitu, trauma a metody uměleckého výzkumu. Jaké klíčové otázky v současnosti pohánějí tvůj výzkum?

V uplynulých patnácti letech se soustřeďuji především na „obtížné“ a „nečitelné“ texty: díla, která vzdorují našim snahám do nich proniknout, ovládnout je, sebevědomě je přeložit a odbýt jednoduchým vysvětlením. Nevyslovitelné, nepřeložitelné, to, co nás pronásleduje pamětí i tělem, ale vymyká se verbalizaci. Komunikuje to s námi, avšak ne těmi prostředky, které umíme číst, a to představuje pro literaturu – jazykové umění – zvláštní výzvy. Klíčová otázka pro mě zní: jak můžeme komunikovat a číst to, co se vzpírá verbalizaci a vzdoruje porozumění? Jak může literární jazyk vytvářet prostor pro takové podoby reality, které ho mohou rozložit?

Jak se s těmito otázkami prolíná psaní a čtení tělesných tekutin?

Těla jsou ze své podstaty porézní a propustná; potíme se, stříkáme, pláčeme, krvácíme, alchymicky proměňujeme a vylučujeme tekutiny – někdy z biologické nutnosti, jindy v rámci emocionální reakce, může to být i forma komunikace. Queer kultura a kultura disability se setkávají právě v této sféře nezkrotné tělesné propustnosti, protože pro queer a znevýhodněné osoby zkrátka není možné udržovat iluzi nedotčeného, zcela kontrolovaného, sošného těla bez zápachu, které po sobě nikdy nezanechává stopy, nic nepotřebuje, nikdy na sebe neupozorňuje, nemá přehnané emoce a rozhodně nikdy neprojevuje bolest ani nepohodlí, nikdy netouží nepřiměřeně a nad rámec nelidských norem. Přetékáme nepokojem. Terorizujeme normativní řád i každého, kdo se na něm podílí, a tělesné tekutiny reprezentují jak zranitelnost, tak sílu intimity – vůči ostatním bytostem, nám samým i našemu okolí.

Ve svém úvodním textu Bodily Fluids (Tělesné tekutiny) pro mimořádné vydání žurnálu InterAlia Michael O’Rourke tvrdí, že „queer teorie – navzdory tomu, co si sama namlouvá – nemá ráda to protivné, lepkavé, nechutné, viskózní, patlavé, slizké, potřísněné řasenkou, vlhké, krvavé, zpocené, pochcané, posrané, prosakující, mokvající, cákající, tryskající, křečovitě pulzující, mléčné“. Může nás literatura vést k větší otevřenosti vůči tělesným tekutinám? Existují konkrétní autorstva nebo díla, u nichž máš pocit, že se jim to daří zvlášť dobře?

Do jisté míry souhlasím s O’Rourkem, že akademický diskurs má obecně sklon k choulostivosti. Podle mě často považujeme za samozřejmé, že jakožto akademictvo musíme dávat prekaritě života řád – uspořádat naše těla, naše protichůdné a nestálé pocity, naše osobní šílenství a neurodivergence, naše útržkovité vzpomínky, naši politiku – do podoby, která je vysvětlitelná a přístupná pro překlad a přivlastnění. Věda usiluje o sjednocení a pochopení našich nezkrotně rozbujelých realit, aby je učinila srozumitelnými, tvarovatelnými, úhledně pasivními a plně kontrolovatelnými. Ztráta kontroly je totiž děsivá; vyžaduje hlubokou důvěru v druhého a v naše sdílené prostředí.

Skvělých literárních děl znám mnoho. Mezi mé oblíbené patří korejsko-americké umělectvo aktivní v oblasti práv osob se zdravotním znevýhodněním Johanna Hedva, zejména jejich první novela, On Hell (O pekle); a spisovatelstvo a ogbanje Akwaeke Emezi. Debutová novela Emezi Zřídlo a jejich beletrie pro mladé dospělé, zejména Bitter (Hořké), brilantně ztělesňují tu toužebnou, nerozumnou queer odvahu transmaterializovat a přetékat přes hranice slušnosti a hrůzy…

V kapitole Gender and Feminism (Gender a feminismus), kterou jsi přispěla do publikace Contemporary Literature and the Body (Současná literatura a tělo), popisuješ monstrum. Monstrum stojí mimo kategorii „člověk“, monstrum „znemožňuje brát jako samozřejmost anebo překročit nezřízené, bolestivé, slizké, trapné, děsivé, odhalující, propouštějící, prekérní a nepředvídatelné reality těla“. Lze přítomnost tělesných tekutin v literatuře chápat skrze optiku monstrózního?

To rozhodně ano! Právě to podle queer-feministické fenomenoložky Margrit Shildrick leží na průsečíku queerness a zdravotního znevýhodnění: způsoby, jimiž jsou queer a postižená těla vydávána za monstrózní, za něco odpudivého a děsivého, protože ohrožují modernistickou fantazii o ;neproniknutelné, neotřesitelné čistotě, příčetnosti a stabilitě. Jak Shildrick píše v jednom ze svých esejů, fluidita monstra je schopná proklouznout jakoukoli štěrbinou mezi kameny, rozšiřovat a rozostřovat hranice smyslu či poznání, přičemž konotuje tu překrásnou, jedovatou, kluzkou a chapadlovitou cizí bytost. Doslova „prozrazuje křehkost rozdílů, na základě kterých je lidský subjekt ukotven a udržován jako plně sebe-vědomý a autonomní“; jako ohraničený a rozlišitelný od druhého.

Při setkáních s monstrozitou není ani tak v sázce rozpoznání rozdílnosti jako spíše „riziko nerozlišení“: riziko utonutí v druhém, riziko, že se ponoříme tak hluboko, až nás pohltí a staneme se nerozeznatelnými v bez­hraničním slizu. Ochota ušpinit se a ztratit se v pohlcujícím setkání, i když (anebo zejména když) to působí nebezpečně – a má to potenciál zavraždit naše já, jak ho známe – je nezbytná pro bytí naživu a v přítomnosti a pro schopnost skutečně a hluboce naslouchat, číst a vztahovat se. Fluidita monstrozity nás k takovým životně důležitým setkáním vyloženě zve. Myslím, že jedině monstrum nás může naučit, jak při nich zůstat přítomnx a statečnx.

Ve své kapitole cituješ tezi Sary Ahmed, že „feminismus často začíná intenzitou: vyburcuje vás to, s čím se setkáváte“. Myslíš si, že nás může takhle vyburcovat i psaní a čtení tělesných tekutin?

Když jsem citovala Ahmed, myslela jsem na „vyburcování“ ve smyslu prvního uvědomění si něčeho, co jsme odjakživa mělx nevidět a potlačovat. Zcela s tebou ovšem souhlasím, že prožitek feministického probuzení může obsahovat i erotické vzrušení.

V knize Living a Feminist Life (Žít feministickým životem), odkud cituješ, Ahmed vyjadřuje intenzitu pocitu ohrožení, který zažíváme, když nás pronásleduje misogynní, rasistický, homofobní či xenofobní predátor. Tvrdí, že právě intenzita vnímání této nevyslovitelné „nesprávnosti“ nás vede k feminismu: intenzita vnímání – tedy viscerální vědomí – něčeho, co by se nemělo dít, ale co se děje stále dokola, až se to normalizuje a přestáváme tomu věnovat pozornost. Nedokážeme přesně pojmenovat, v čem je to špatné ani jak vysvětlit tento druh násilí někomu jinému, ale naše těla se v jeho blízkosti chvějí.

Tuto intenzitu lze chápat jako erotické vzrušení, tak jak to popisuje Audre Lorde ve svém textu Uses of the Erotic (Užití erotiky): násilí – ať už intimní, nebo veřejné – může posílit naše uvědomění si vnitřní síly, která je zakořeněná na buněčné úrovni a epigeneticky předávaná z generace na generaci a umožňuje nám nejen přežít, ale i vzkvétat v našem odporu. „Erotika pro mě funguje několika způsoby,“ píše Lorde, „a tím prvním je poskytování síly, která pramení ze sdílení jakéhokoli úsilí s jinou osobou. Sdílení radosti, ať už fyzické, emocionální, psychické nebo intelektuální, vytváří most mezi sdílejícími, jenž může stvořit základ pro porozumění mnohému z toho, co mezi nimi není sdíleno, a zmírnit hrozbu odlišnosti.“

Vzrušuje nás náhlé, ale nezaměnitelné uvědomění, které s sebou přináší feministické vědomí v celé své nedohledné šíři. Podněcuje nás k činu, k tomu, abychom se cítilx větší a hlasitější, abychom se rozlévalx a působilx – možná i nakazilx svět tím „jinak“, které si troufáme představovat. Tím vším chci říct: ano, psaní, čtení a fluidní, naléhavé a erotické odevzdání dokážou otevřít ten nebojácný, radostný, hravý, neuctivý a intimní prostor, kde se to „jinak“ může zhmotnit, kde ho můžeme začít viscerálně prožívat a sdílet.

Ve stejné kapitole se zmiňuješ o možnosti, že tělesná zkušenost – zejména ty její aspekty, které se vymykají verbální, vizuální či konvenčně „čitelné“ reprezentaci – může sloužit jako archiv v případě, kdy chybějí historické hlasy či jména. Mohou tělesné tekutiny v literatuře plnit právě tuto funkci alternativního archivu? Jak by mohl v praxi vypadat?

Jednou z mých oblíbených současných básnířek je Kimberly Campanello. Považuji ji za jedinečný a inspirativní příklad toho, jak lze poezii rozvíjet jako praxi archivace neuchopitelného. Kimberly píše translingvisticky a transkulturně: její dílo archeologicky odkrývá fragmenty paměti, jazyka, intertextuálních odkazů, filosofické analýzy a uvědomění. Jako by sešívalo a prošívalo nesourodé zdroje s přerušenými časovými osami. Jeden verš se zmocní útržku literárního textu, obrazu vyvolaného náhlým vnuknutím nebo vykořeněné vzpomínky vykouzlené cizím slovem a smyslového signálu z těla a vrství je tak, že se navzájem elektrizují, aniž se však vážou na jediný, stabilní „význam“:

pokračuje to výjimečně
někdy nebo často
pocitem bolestivé starobylosti
*
i nadále očekávám
náhled který tento pocit
má přinést
(…)
Něco není v oběhu
nebo není produkováno správně
Něco co Plyne
v něčem o čem jsem (stále) zvyklá uvažovat jako
o místě mě samotné
vidíš tohle Něco
Se nevydá vpřed nebude Plynout
*
vyhýbám se technickému jazyku
jazyk v naději že mohou
být nějaké dvojité (vícenásobné?) významy
citelné Tady v základech
*
myslím to Něco
co Plyne (anebo v tomhle případě
ne-Plyne) v tom samém
místě mě (tebe) [1]

Kimberly otevřeně mluvila o tom, jak se její vícejazyčné vzdělání, psaní a překladatelská praxe neoddělitelně propojují s její zkušeností s Parkinsonovou chorobou. Nemohu tvrdit, že její poezii „chápu“, ale pobyt v ní a společná přítomnost s ní elektrizují mou citlivost. Inspiruje mě, jak Kimberly proplétá svou vlastní neurodivergenci a zkušenost s neurologickou degenerací s tím zvláštním druhem tvůrčí neuroplasticity, která pramení z učení se jazykům, přepínání mezi jazykovými kódy a neustálého odcizení, a to nejen od „druhých“, ale i od vlastního těla a interocepce.

To také odkazuje k osobité formě intimity, kterou my, polyglotky, rozvíjíme s odlišností – s cizím jazykem: „‚Cizí‘: hudba ve mně, která pochází odjinud,“ jak to krásně vyjadřuje Hélène Cixous v eseji Coming to Writing (Blížit se psaní). „Nezapomeň, že vše není tady, raduj se z toho, že jsi jen částečkou, semínkem náhody, neexistuje žádný střed světa, povstaň, uzři nespočetné, naslouchej tomu, co nelze přeložit. Pamatuj, že všechno je tam; všechno (co) je za hranicemi všeho. Řeči přecházejí do mého jazyka, rozumějí si navzájem, volají po sobě, dotýkají se a mění se navzájem, něžně, ostýchavě, smyslně; mísí svá osobní zájmena v bouřlivém kypění rozdílů.“

Co se můžeme dozvědět nebo co můžeme pochopit při literárních setkáních s tělními tekutinami erotické povahy?

Vybavuje se mi dlouhotrvající performativní umělecké dílo s názvem Everything Is Erotic Therefore Everything Is Exhausting (Všechno je erotické, a proto je všechno vyčerpávající). Začalo v roce 2010 a autorstvo, Johanna Hedva, ho popisuje jako „pokus o katalogizaci všeho erotického na světě“. Text díla obsahuje sto položek, které jsou v publikované verzi seřazeny abecedně, ale při performancích se po jedné napíšou na kousky papíru. Účastnictvo si má jeden útržek odnést a přitom umělectvu pošeptat do ucha něco, co pro ně bylo erotickým zážitkem. Seznam zahrnuje: abscesy; mravence na dortu; když vám někdo čte; když na vás někdo plivne (sic); cibulky kosatců; dýchací otvor velryb, delfínů a sviňuch, když se stahuje a chrlí vodu; zabořit do něčeho obličej; určitá slova a způsob, jakým jsou vyslovována…

Dílo vybízí těla, aby promluvila svým nejtajnějším, nejtemněji potlačeným a nejvíce zahanbeným jazykem: nejde striktně o jazyk fetiše – který se zaměřuje na diskrétní, symbolický objekt nebo scénu touhy – ale o erotiku, která zůstává nedefinovaná a bez hranic, prostě se jen na vyzvání zjeví. Tento druh textových zážitků vyžaduje odevzdání se. Musíme se otevřít a nebát se ochotně přijmout cokoli, co z tohoto setkání může vzejít díky boření hranic mezi námi. Musíme dovolit uměleckému dílu, aby nás zasáhlo, a poté zvědavě prozkoumávat, co to přineslo a jak.

Palčivá otázka na závěr: Jak si uchovat vnímavost vůči specifikům a zvláštnostem každého těla či textu, s nímž se setkáme? Určitě se přece chceme vyhnout univerzalizaci, která by naše rozdíly uvěznila ve fantazii o sdíleném jazyce.

Vnímavost si uchováme, jestliže v sobě budeme pěstovat odvahu odevzdat se. Na lepkavých, slizkých a páchnoucích monstrech mi přijde tak roztomilé a rozněžňující to, že nás ve skutečnosti nechtějí odpuzovat ani odhánět, i když se někdy jeví jako výhružně zuřivá nebo ničivá. Obvykle náruživě touží po dotyku a spojení. Proto se lepí; právě to dělá jejich pronikavý pach: proniká hluboko do pórů, aby se druhého intimně dotkl, pod kůží, za srdcem, ve vnitřnostech, proudí žilami.

Jsem pevně přesvědčena, že nejvíce podceňovanou vědeckou metodou je naučit se pozastavit poznávání a odevzdat se nejistotě a frustrované touze po nepřeložitelném. Jak se ty, čtenářstvo, vyrovnáváš s nepoznatelným a nepřeložitelným ve svých metodách učení, naslouchání a poznávání? Kam zařazuješ negativ, nepřítomnost porozumění? Považuješ nepřeložitelné za problém, který je třeba odstranit, za mezeru, kterou je třeba zaplnit nebo zamaskovat? Pokud ano, svou metodu přehodnoť.

To, co nelze přeložit, mluví svým vlastním jazykem; je to žánr. Musíme si vůči tomu uchovat otevřenou a zvědavou mysl, což vyžaduje neúnavnou společnou přítomnost a odolnost vůči zvyku překládat to, co je nám cizí, do něčeho známého a stravitelného.

 

Boriana Alexandrova vyučuje na Centre for Women’s Studies na Univerzitě v Yorku a je hlavní řešitelkou projektu EUTERPE: mezinárodní spolupráce osmi evropských univerzit, která se věnuje mapování teorie a praxe transnacionální queer a ženské literatury a překladu v dnešní Evropě. Zabývá se evropským modernismem, multilingvismem, překladem a současnou queer a feministickou literaturou a performancí, přičemž se zaměřuje na témata zdravotního postižení, traumatu a metod uměleckého výzkumu. Je autorkou knihy Joyce, Multilingualism, and the Ethics of Reading (Joyce, mnohojazyčnost a etika čtení, 2020). Její nejnovější projekt se zabývá poválečným artivistickým archivem francouzského queer surrealistického páru Claude Cahun a Marcel Moore a odkrývá jejich dosud nepublikované a nepřeložené texty z období po roce 1937.

Richard L. Kramár, autor koncepce tohoto čísla, je básník, režisér, dramaturg a kabaretiér. Vystudoval DAMU v Praze a ArtEZ v Arnhemu a v současnosti studuje doktorský program v oboru dramatického umění na JAMU v Brně. V letech 2022–2023 působil jako nápověda na plný úvazek ve Státní opeře v Praze. Komorní opera TU JE OSTROV, k níž napsal libreto, bude mít premiéru na festivalu Janáček Brno 2026. Vydal zatím čtyři básnické sbírky a překlady jeho poezie se objevily v antologii Junge Lyrik aus der Slowakei (Mladá lyrika ze Slovenska, 2025). Od roku 2024 působí jako spolu-šéfredaktorstvo digitální platformy Psí víno, kde se věnuje zejména kurátorství současné poezie a překladu anglicky psané queer literatury.

 

Poznámky

1 Campanello, Kimberly. „Moving Nowhere Here“. An Interesting Detail. Přel. Richard L. Kramár. London: Bloomsbury Publishing Plc, 2025. Verše 21–55. [Zpět]