Adéla Vrubel
Schiop, Adrian. Vojáci: Příběh z Ferentari.
Z rumunského originálu Soldații: Poveste din Ferentari (2013) přeložila Tereza Prymak.
1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2024. 248 stran.
Rumunský spisovatel Adrian Schiop chce čtenářstvo přesunout do svého světa a ukázat mu syrovost i něhu bukurešťského ghetta. Stejně jako on i vypravěč jeho románu vystudoval doktorát z antropologie, zabýval se hudebním žánrem manelou a rozhodl se žít na okraji společnosti. Zároveň však vytváří situace a dialogy, které autobiografičnost vyprávění problematizují a ukazují, o jak nejednoznačný druh psaní se v jeho případě jedná. Pro tuzemského čtenáře představuje jeho způsob práce s textem novinku, neboť Vojáci: Příběh z Ferentari se na českém trhu objevují jako Schiopova první kniha přeložená do češtiny. Stejnojmenný film však mohli diváci v České republice zhlédnout již v roce 2018 na Mezinárodním filmovém festivalu Febiofest.
Příběh se odehrává v chudinské čtvrti Ferentari. Takový prostor tu symbolizuje rozklad společnosti, nerovnost a samotu. Jde o nebezpečné maskulinní prostředí, ve kterém jemnost, citlivost a otevřenost představují hrozbu. Vypravěč chce popsat veškeré společenské uspořádání ve čtvrti, ale kvůli moci mafie ví, že jeho obraz nikdy nebude kompletní. Zobrazuje tak spíše vlastní syrovou zkušenost potloukání se s málo penězi po společenském okraji. Sociální nerovnosti se tu berou za „normální“ a sám vypravěč vůči nim neprojevuje žádnou lítost. Působí, jako by chtěl pouze „zdokumentovat“ život kolem sebe. Vytvořit diskurs, ze kterého může mít člověk pocit sledování dokumentárního filmu, jenž se nám skrze pohled hlavní postavy snaží ukázat věrnou podobu místa. Jeho psaní tak lze spojovat s gonzo žurnalismem, žánrem, který propojuje reportáž, esej, satiru a beletrii s osobními prožitky. Autor se stává součástí příběhu a fakta mísí s vlastní narací, aby tak vystihl svůj pocit z prožitých událostí.
I jako celek se kniha blíží mluvenému projevu – a to využíváním současného jazyka spojeného s anglicismy a slangovými výrazy či způsobem popisu prostředí a situací. Přímá řeč není vyznačována uvozovkami, čímž dialogy splývají s vyprávěním a často nelze rozlišit, kdo zrovna mluví. Vzniká tak mozaika názorů, u kterých si nemůžeme být jisti, komu patří. Jako by tedy tento druh částečně kolektivní promluvy prezentoval prostředí, ve kterém se příběh odehrává. A stejně jako dialogy splývají s vyprávěním, splývá i autentičnost „dokumentu“ s fikcí a vypravěčskou prací autora.
Vypravěč Adi líčí svůj příběh, ve kterém chodil s dívkou Annou, ale věděl, že mu něco chybí. Nepřipadá si jako homosexuál, svou orientaci nerozděluje podle pohlaví, ale spíše podle jakéhosi pocitu. Nepřitahuje ho „lepkavá smyslnost“, již cítí nejen z žen, ale i z mužů, nýbrž jakýsi maskulinní vzorec genderu. Příběh se rozehrává v okamžiku, kdy se setkává s „velkým“ Albertem. Člověkem, který se právě dostal z vězení. Ten sice odmítá, že by ho přitahovali muži, ale vězení ho naučilo vázat se láskou právě k nim. Navazují spolu vztah a Alberto se k Adimu chová citlivě, neustále mu verbalizuje lásku a touží po fyzické blízkosti: „Když jsme skončili se sexem a lehli si, že půjdeme spát, nechal se držet v náručí, v jedné chvíli si dokonce lehl na můj hrudník, zdálo se, že mu tenhle druh doteku dělá dobře.“ (44)
Protagonistu však v počátku stále pohání jakási nedůvěra a chování Alberta je mu podezřelé. Automaticky ho coby vězně počítá mezi násilníky a zloděje a v jednom kuse přemýšlí nad tím, co mu může Alberto ukrást: „Je [peněženka] na stolku u počítače, řekl mi chladně jako zloděj, který ze zvyku monitoruje body zájmu v místnosti.“ (45) Až když usoudí, že už vlastně nemá co ztratit, nechá Alberta vejít do svého života a postupně své představy rozbíjí. Problematičnost vztahu, jejž nám Schiop dává nahlédnout, se stále více vyjevuje zejména v Albertově manipulaci.
Silně patriarchální ráz Ferentari lze sledovat v řadě aspektů. Zatímco homosexualita se nepřijímá, mužnost a síla hrají prim. Albertův bratranec Tuči například vyžaduje minimum emocí. Alberto symbolizuje citlivost, často pláče a nesoulad jeho pocitů se společenskými představami ho zraňuje. Zároveň i vypravěč jako by přistupoval na tento mužský svět a předkládá pouze detailní vyobrazení mužských postav. Ženy jsou většinou jen symboly Albertovy touhy či staré známé vypravěče. Mluví se o nich, ale jednají minimálně.
Sám o sobě vypravěč odhaluje jen vágní informace, vykresluje spíše situace a příběhy jiných, o jeho práci a životě se dozvídáme jen skrze dialogy s přáteli. A podobně nezbytní jako pro příběh jsou přátelé pro všechny ve Ferentari. Nepřeháním, když je označím za životně důležité. K penězům a do lepší společnosti se Adi dostává právě díky nim; známosti a kontakty ve Ferentari znamenají vše.
Příběh rámuje manela, která je tématem vypravěčovy disertace. Hudba ovšem jen tak visí ve vzduchu a Adi se její pomocí snaží vydělat peníze nebo konečně dopsat práci, ani jedno se mu však nedaří. O žánru jako takovém se více dozvídáme z poznámky překladatelky než za celou dobu vyprávění. Jako žánr romské hudby zároveň manela ladí s celým příběhem i skutečností Ferentari, protože bývá spojována s bohatstvím a předváděním, že se má někdo lépe než druhý. Zbohatlictví, silný motiv knihy, se však ve Ferentari vnímá naprosto jinak, než je běžné. Když se hovoří o „zbohatlém“, jde většinou o dělníka, který najednou získal peníze na pivo a jídlo. Tedy jakési základní životní minimum. Romské obyvatelstvo přitom v knize ani nepředstavuje utlačovanou menšinu – tuto roli zastávají lidé drogově závislí. Ostatní na ně shlíží svrchu a považují je za odpad společnosti. Často je i fyzicky napadají: „Celou cestu mluvil sám se sebou a nadával na narkomany, zasraný nuly, kuli ňákýmu takovýmu skončíš ve vězení.“ (113)
Příběh graduje pomocí cykličnosti a nemožnosti z ní vystoupit. Vypravěč Adi přichází o peníze a nezvládá si je znovu vydělat, což roztáčí koloběh dalších událostí. Adi si postupně začíná uvědomovat, že ho Alberto využívá, ale ten s ním zůstává i v době, kdy peníze odcházejí. Byl s ním tedy vážně jen pro peníze, nebo i nás přesvědčili „přátelé“ vypravěče o jeho vypočítavosti? Zároveň Alberto nezvládá být sám, potřebuje se na někoho „přivázat“. Nabízí se tak otázka, zda člověk, který strávil většinu dosavadního života ve vězení, ještě někdy dokáže být plně svobodný. A zda si naopak nehledá další vězení. Vypráví pak kniha příběh o lásce, nebo o zoufalství, chudobě a nemožnosti odejít z nefunkčního vztahu?
Adrian Schiop v knize nabídl vyprávění svého životního příběhu. Nakonec nám nezbyde než si domýšlet, nakolik šlo o snahu zobrazit skutečný obraz bukurešťského ghetta a nakolik o zprostředkování zkušenosti vypořádání se s vnitřním vězením člověka neschopného zařadit se do zdánlivě svobodného světa. V této mnohoznačnosti a žánrové neostrosti se však skrývá krása Schiopovy narace. A my můžeme pouze doufat v další překlady jeho děl a otevírání nových pohledů na svět a vyprávění o něm.