Rozhovor s Kibou Lumberg vedla a z finštiny přeložila Viola Parente-Čapková
Na sklonku minulého roku vyšel již druhý díl autofikční trilogie Memesa finské umělkyně a spisovatelky Kiby Lumberg. V Potrhaných křídlech pokračuje ve vyprávění příběhu dívky Memesy, která musela utéct z romské komunity Kale, kde se narodila. Autorka v rozhovoru se svou překladatelkou mluví o procesu psaní, manickém a obsesivním, které se jí skrz bolesti způsobené jeho sedavou povahou vepsalo pod kůži. Vypráví také o své babičce Emilii, záhadném obrazu, a především o nečekané síle, kterou nás nabádá objevit i v sobě.
Český překlad Černého motýla byl přijat velmi pozitivně. Jaké je myslet na to, že se vaše knihy čtou i v jiných zemích?
Je to velká radost, když v různých zemích lidé různých národností čtou knihu a příběhy v ní, když se pak ty příběhy dotýkají jejich srdcí a myslí. V příbězích je vždycky určitá citová rovina, která se dotýká nás všech, a jedná se tedy o společnou cestu formou příběhů. Mám radost ze všech překladů, teď především z těch českých.
Na podzim vyšel česky druhý díl trilogie Memesa s názvem Potrhaná křídla. Plánovala jste tři díly od začátku, nebo jste původně zamýšlela jen první knihu?
To je zajímavá otázka. Na počátku celého procesu jsem měla prostě palčivou potřebu napsat příběh o malé holčičce a nepřemýšlela jsem o tom, kolik dílů bude mít. Příběh ale začal žít vlastním životem a rozdělil se do tří částí, které jsou zároveň jedním dlouhým příběhem: Černý motýl, Potrhaná křídla a Sametová noc. Co se týče Sametové noci, existuje i druhá verze závěru celého příběhu. A je možné, že ji ještě později použiju – trochu by se tím vyznění celé trilogie změnilo.
Mohla byste říct víc o psaní Potrhaných křídel? Jaký byl proces psaní? A jak jste našla svůj styl, svůj jazykový výraz?
Do druhého dílu bylo třeba dostat nějaké znamení, úvod. Podařilo se to díky Emilii, matce mého otce, kterou jsem nikdy nepoznala a která čtenáře do příběhu uvádí. Byla pro mě jakousi duchovní múzou. Když píšu, maluju nebo dělám jinou tvůrčí práci, dostanu často nějaké znamení, signál, případně jakýsi zvláštní náhlý emoční náboj. Nedokážu to vysvětlit. Vzpomínám si, že když jsem psala Potrhaná křídla, ale stejně tak už Černého motýla, potřeba psát byla až manická. Potřebovala jsem vyprávět příběh malé holčičky. To nutkání bylo tak silné, že všechno ostatní šlo stranou. Prostě jsem musela psát a psát. Ale tak to mám vždycky: když přijde ta nejintenzivnější, naprosto zběsilá fáze psaní, člověk dokonce ani nejí, je rád, když se stačí občas napít vody. Tvorba vyžaduje obrovské množství energie. Jde o krásné údobí, plné nadšení, ale zároveň strašně vyčerpávající.
Chci psát tak, jako bych s lidmi mluvila – přístupně a srozumitelně, protože považuji za důležité, aby forma mého vyjádření byla lidem blízká. Chci přenést čtenářstvo do okamžiků a nálad tak, jako by bylo nějakým způsobem přímo v příběhu. Ne jako někdo, kdo pozoruje z vnějšku, ale jako součást příběhu mé knihy.
S Potrhanými křídly také souvisí, že by člověk měl mít v pořádku zádové i sedací svaly a vůbec dobrou fyzickou kondici. Psát znamená hodně sedět, často v noci. A tak se mi stalo, že mi každé dva až tři měsíce vyhřezla meziobratlová ploténka. Trpěla jsem strašnými bolestmi, byla jsem téměř nepohyblivá. Přesto jsem se snažila brát analgetika a psát. Tehdy jsem si uvědomila, že i když jsem se dost hýbala a snažila se udržovat v kondici, psaní je prostě řehole. Sedavá práce je náročná.
Vraťme se ještě k babičce Emilii, která se Memese v dospívání zjevuje ve snech a viděních, radí jí a utěšuje ji. Má v Potrhaných křídlech opravdu velmi důležitou roli. Hledala jste inspiraci pro tuto snovou postavu, která působí tak živě, i jinde než ve vlastní rodině?
Inspirace se dostavila, když do mého ateliéru přišla žena, která byla neuvěřitelně podobná herečce Sharon Stone. Musela jsem si promnout oči – vidím správně? Byla to ovšem Finka a o mnoho let později jsem se dozvěděla, že je příbuzná kurátorky, s níž jsem v současné době navázala spolupráci. Ale tehdy mi jen darovala obraz, portrét černovlasé a tmavooké ženy. Řekla, že oči ženy na obraze se podobají těm mým a že mi chce popřát všechno dobré. A pro mě to bylo znamení, že mrtví žijí, že jsou tu s námi. Znala jsem totiž fotografii babičky Emilie a žena na obrazu vypadala stejně jako ona (viz přiložené foto obrazu). Pomyslela jsem si, že ze záhrobí přichází vzkaz, který nemůžu ignorovat: „Teď začni psát. Já ti pomůžu.“ Od toho okamžiku jsem začala psát jako posedlá. Všechny postavy, které do příběhu vstupovaly, byly částečně fikcí a částečně to byli lidé, které jsem jako dítě viděla a znala. A k tomu různé dojmy, třeba z vlaku, kterým jsem jako dítě cestovala s rodiči. Možná i proto se pro mě Emilia stala tak důležitou – sama jsem žádnou babičku nepoznala a pro mladého člověka je někdy důležité dostat radu od někoho, kdo už leccos zažil. Pomůže to najít jakousi duševní jistotu. A je tu touha po přijetí a lásce, po zájmu ze strany druhých a také po znameních, snech a pocitech. To všechno jsem ve svých příbězích použila. Emilia pro mě ožila, byla to právě taková babička, jakou jsem si jako osamělá dívka vysnila.
V Černém motýlu se objevovalo více slov, výrazů, a dokonce vět v romštině. V knize byly i příběhy vyprávěné otcem Vikim. V Potrhaných křídlech už nic takového nenajdeme. Proč?
Protože Memesa se chtěla odpoutat od toho, co ji vázalo ke společenství, kde žila, i k rodině, kde se cítila jako v kleci. Hledala venku něco opravdovějšího, hledala možnost přežití, kterou neviděla v místech, kde prožila dětství. Tam jí budoucnost žádné životní příležitosti nenabízela.
I když z trilogie romské příběhy od druhého dílu mizí, samotný váš styl stojí na příběhu a vyprávění. Co je pro vás v příbězích nejdůležitější, co především chcete čtenářstvu sdělit?
Zabývám se záležitostmi, které jsou blízké nám všem. Základními věcmi, které tu vždycky byly a vždycky budou. Proto říkám, že příběhy jsou věčné. Jsou zdrojem síly, zdrojem, který probouzí emoce. A když se probouzejí emoce, vzniká možnost reagovat a získat inspiraci směrem, kterým člověk přemýšlel a po kterém toužil. Psaní a příběhy jsou jedním ze způsobů, jak se potkat s druhými. Příběh může podat pomocnou ruku člověku, který je ztracený. Pokud poskytne podnět, jsem šťastná, tehdy se mi to povedlo. Díla založená na vyprávění příběhů znamenají duchovní i fyzickou dřinu. A když se pak dostanou k očím a uším lidí, ať už je to obraz, nebo literární text, a lidé na ně reagují, je to pro mě poděkování. Vyvolává to nové myšlenky a pocity. Když se konají výstavy, kde jsou moje díla, nebo když vycházejí mé knihy, jsem opravdu šťastná, těší mě, že se dostávají k lidem. Je to můj způsob, jak se lidem přiblížit.
Jakmile se dílo dostane ke čtenáři, nastává s druhým člověkem zvláštní dialog. Spousta lidí žije v těžkých podmínkách, a pokud existuje možnost, že jim příběhy pomůžou, není moje práce zbytečná. Ne každý má příležitosti nebo prostředky na to, aby se s těžkou situací vyrovnal nebo postoupil dál. Mnozí lidé zůstávají vězni systémů a pravidel.
Při psaní jsem vždy přemýšlela o spojování a prostupování umění, příběhů a životních osudů. Co se stane, když člověk ztratí naději a vizi budoucnosti? Chci tvořit příběhy ne proto, abych se zalíbila, ale abych mohla říct, že je možné překročit hranice strachu a překonat nejrůznější překážky. A tohle je moje poselství všem: mějte odvahu hledat svůj vlastní zdroj síly. Svoboda je důležitější než rezignace, nemá smysl plakat nad osudem. I z těžkých situací se dá vysvobodit. Chci ve svých příbězích zobrazovat právě takové situace, zajímají mě otázky moci a podřízenosti.
Působíte jako společenský člověk. Baví vás být mezi lidmi, nebo máte raději samotu?
Jsem společenská i nespolečenská. Občas jsem trochu samotář, někdy cítím potřebu být sama. Když mám výstavu, je fajn se setkávat s lidmi, ale na druhou stranu je nádherné posedět v malé kavárně nebo hospůdce, dát si jedno pivo a něco malého k jídlu, být sama a v klidu. To mi stačí.
Nejdůležitější pro mě je, aby se moje díla dostala k lidem. Mám pak pocit, že jsem s vámi, že se s vámi setkávám. Ale jako člověk přitom můžu být někde, kde mě není vidět. Jsem trochu jako skřítek, ráda zůstávám stranou. Ale samozřejmě je úžasné potkávat lidi, kteří mi řeknou, jak na ně moje knihy a příběhy působí. Tehdy cítím, že jsem přítomná – a zároveň nejsem.
Máte v Potrhaných křídlech nějakou oblíbenou pasáž?
Mám. Moment, kdy hlavní hrdinka naskočí do vlaku jako kočka. Je to skok do svobody. Pryč od různých forem nátlaku a obviňování. Skok do svobody, v níž se ještě neví nic o budoucnosti. A přesto: ten, kdo odejde, najde odpovědi. A kdo zůstane, ten se podřídí a pláče nad tím, co mu život nadělil, nad zacházením, kterého se mu dostává.
Proto je pro mě ta pasáž tak důležitá: touha po svobodě a nalezení sebe sama tvoří jádro duševního vývoje. Pokud zůstávají lidé zotročeni nebo uvězněni, jejich vývoj zakrní. Chci psát příběhy, kde se uvažuje o touze a moci jednotlivce najít skutečný život. Slovo svoboda může znít abstraktně a naivně, ale představa skutečné svobody podle mě existuje v duši každého, i když ji třeba nedokážeme vyjádřit.
Pokud je člověk uvězněn a podroben a ovládne ho strach, může to v něm zároveň zmobilizovat životní sílu a vůli dostat se ven ze systému, který ho utlačuje. Možná moje příběhy vyprávějí o citlivosti a zranitelnosti jednotlivce a o tom, že zázraky se dějí. V člověku se dají nalézt ohromné zdroje síly i schopnost kráčet vstříc svobodě. A chci ještě dodat, že pokud dospělí nebo děti zažívají těžké situace ve své rodině, komunitě nebo systému, mohou v sobě najít odvahu a překonat překážky, prorazit bariéru směrem ke svobodě, k prostoru, kde se dá volně dýchat. Rovnoprávnost, ať už žen, nebo v tom nejobecnějším slova smyslu, je pro mě základ všeho. Nesnáším systémy a kultury, které ji potlačují.
Jak na vás s odstupem dvaceti let od napsání celá trilogie působí? Byla by hodně jiná, kdybyste ji psala teď?
Černý motýl, Potrhaná křídla a Sametová noc tvoří kontinuitu. Potrhaná křídla vyprávějí o mladičké dívce. Sametová noc možná vypráví i o něčem jiném, o touze po lásce. Každý z nás po lásce touží a každý si ji představuje po svém. A psala bych o tom stejně i teď, protože myslím, že všechno, co jsem napsala, je pořád aktuální. Protože příběhy jsou věčné. Jde o příběh, který obstojí i dnes. Nic bych na něm neměnila. Teď jsem se dokonce k Memese vrátila a píšu jakési pokračování; snad vyjde už v příštím roce!
Chtěla byste svým českým čtenářům něco vzkázat?
Vy všichni tam v Česku: když jsem u vás byla, dostalo se mi vřelého a laskavého přijetí. Jsem opravdu moc šťastná, že se moje příběhy dostaly blízko k vám a setkaly se s tak pozitivním ohlasem. Přeji všem českým čtenářům podnětné chvilky nad mými knihami. Tak se společně setkáme, na cestě příběhem. Moc vám za všechno děkuji a ať se vám daří! Co nejsrdečněji vás všechny zdravím.
Kiba Lumberg (* 1956, Lappeenranta) je finská výtvarná umělkyně, spisovatelka, galeristka a lidskoprávní aktivistka pocházející z romské skupiny Kale, odkud ve třinácti letech uprchla. V prvním díle své trilogie Memesa popisuje dětství v této uzavřené komunitě, kde se cítila omezovaná i ohrožovaná. Námětem druhého dílu je dospívání strávené v různých ústavech a ve třetím líčí život romské umělkyně snažící se prosadit ve většinové společnosti, v níž musí bojovat s rasistickými i jinými předsudky. Je rovněž autorkou televizních scénářů a komiksů, své obrazy a instalace vystavovala po celém světě včetně České republiky. Ukázky z jejího literárního díla vyšly česky v časopisech A2 (2014) a Romano džaniben (2015). Knižně vyšly v překladu Violy Parente-Čapkové první dva díly trilogie Memesa: Musta perhonen (2004, č. Černý motýl, 2024) a Repaleiset siivet (2006, č. Potrhaná křídla, 2025), třetí díl nese název Samettiyö (Sametová noc, 2008).
Viola Parente-Čapková (* 1966) působí jako profesorka finské literatury na Univerzitě v Turku a docentka teorie literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi její specializace patří finská literatura v širším evropském kontextu, literární historie a recepce, filologie a výuka finštiny jako cizího jazyka prostřednictvím literatury, genderové teorie v literárním bádání, narativní medicína a otázky jinakosti v literatuře. V češtině publikovala například část Finská literatura v Moderních skandinávských literaturách 1870–2000 (2006), anglicky spoluredigovala publikaci The Politics of Literary History (Politika literární historie, 2024). Vedla několik výzkumných projektů, nejnovější z nich je Words for Care: Literature, Healthcare and Democracy (Slova péče: Literatura, zdravotnictví a demokracie, 2024–2026). Věnuje se také překládání poezie a prózy z finštiny, okrajově i z angličtiny a z italštiny.