Michala Adnyani
„Sedím celý den ve svém pokoji, čtu nebo píšu. Nikdo tu nemůže u mě vydržet, jak přikládám fest do kamen. Dělám si tu umělé tropické klima, aby se mi lépe psalo o té Jávě,“ píše Konstantin Biebl svému nakladateli Janskému v únoru 1927, krátce po návratu z Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie.
Od začátku září do konce října pobýval v Praze na rezidenčním pobytu v rámci projektu Praha město literatury indonéský spisovatel, kritik a kurátor Zen Hae (* 1970), autor čtyř povídkových sbírek vydávaných od roku 2004. Blíže české realitě raného podzimu mohl lépe poznat období, v němž probíhaly poslední Bieblovy dny. Blíže Literárnímu archivu Muzea literatury a odborné literatuře se mohl ponořit do studia dějin české literatury a do psaní románu o posledních dnech českého básníka, kterému učaroval ostrov Jáva.
Téma života a smrti Konstantina Biebla se v Zenově tvorbě neobjevilo jen tak zčistajasna. Nápad na knihu má kořeny v autorově prvním rezidenčním pobytu v Česku v roce 2017, kdy strávil tři měsíce v Praze a v Českém Krumlově, i v překladu básní Konstantina Biebla do indonéštiny, na jejichž vydání v roce 2022 se spolupodílel.
V říjnu 2017 jsem se se Zenem setkala coby nadšená studentka indonéštiny. Jako vášnivá cestovatelka ve stopách Biebla na Jávě jsem mu během našeho setkání o Bieblovi a jeho cestě vyprávěla. Společně s dalšími indonésisty jsme pak navštívili i Slavětín, Bieblovo rodiště nedaleko Loun. Po tomto výletě jsme poprvé zkusmo přeložili některé Bieblovy verše do indonéštiny.
Po několika letech přišla nabídka přeložit do indonéštiny Bieblovy texty spjaté s Jávou, což jsme nakonec uskutečnili ve třech, se Zenem Hae a s Janem Mrázkem, indonésistou působícím na Národní univerzitě v Singapuru. Nakonec dvojjazyčná kniha nese název Pojedu jednou na dalekou Jávu / Suatu Hari Aku Akan Pergi ke Jawa yang Jauh (viz minirecenzi v Plavu 2/2023).
Díky těmto zkušenostem se Zen Hae blíže seznámil s příběhem, osobností a texty Konstantina Biebla a dostal nápad přihlásit se do konkurzu v rámci projektu Praha město literatury, který probíhá pod záštitou UNESCO. Během tohoto pobytu se blíže seznamoval s kulisami socialismu v Československu. Měl také příležitost setkat se s Jarmilou Konrádovou, dcerou Bieblova nejlepšího přítele, spisovatele Karla Konráda, a navštívit opět Slavětín.
Kniha, kterou Zen Hae o Bieblovi píše, bude mít formu románu, tedy fikce, ale stojí na skutečnosti. Prozatímní název zní Ikaros Mati Sendirian (Ikaros umírá sám) a Zen jej plánuje co nevidět dokončit a ještě v roce 2026 vydat. 23. října proběhl v pražské Městské knihovně večer s autorským čtením. Kapitola Orang berjaket hitam (Muž v černém kabátě), kterou Zen předčítal a kterou jsem měla tu čest pro tuto příležitost přeložit, líčí poslední Bieblův návrat do Slavětína před jeho nešťastným skokem z okna v Praze na Výtoni.
Zen Hae zcela přirozeně vnáší do Bieblova příběhu Jávu jako součást Bieblovy reality i čtvrtstoletí po návratu. Biebl v románu vzpomíná na své zážitky z Jávy, ve snu se mu objevují děsivé javánské masky a maminka Hermína doma vaří „Kosťovu“ oblíbenou nasi goreng, smaženou rýži. A v tom právě spočívá kouzlo krásné literatury na rozdíl od literatury faktu. Přináší do příběhu, který je postaven na reálných základech, barevnost, lehkost a exotiku. Ukazuje příběh tak, jak se možná mohl stát.
Kromě úryvku z knihy přečetl Zen i svou báseň Cermin musim panas (Zrcadlo léta), inspirovanou letní atmosférou při západu slunce u Vltavy. Při našem povídání zmínil i fakt, že kdyby byl býval nedostal příležitost rezidenčního pobytu, jistě by knihu o Bieblovi nepsal. Nezbývá než vděčnost, že takové programy existují. Číst Biebla na Jávě je jako jít na rande s básníkovou múzou. Jaké asi bude číst o Bieblovi z pera někoho, jemuž je Bieblova múza matkou?