Petr Uram

 

Letos slavíme sté výročí narození československého translatologa, překladatele, literárního vědce a anglisty Jiřího Levého (1926–1967). Dílo a život akademika proslulého především zásadním dílem Umění překladu (1963) nám již na sklonku loňského roku připomněla disertace translatoložky Jelizavety Getta, Jiří Levý – průkopník moderního myšlení o překladu (vydalo nakladatelství Karolinum). Ačkoli se Levého odkaz dlouhá léta považoval za torzo, Getta ve své publikaci i díky dosud vůbec nezpracovaným archivním dokumentům ukazuje, že po sobě zanechal mnohem bohatší ideové dědictví, než si mnozí mysleli, a že svým uvažováním západní translatologii v lecčem předběhl o celá desetiletí.

Translatologický mýtus

Jako jeden z vůbec prvních teoretizoval rozdílnost kulturních kontextů výchozího a cílového textu v dobách, kdy se překladem zaobírali pouze okrajově lingvisté, samostatný akademický obor na něj zaměřený zatím oficiálně neexistoval a svého kulturního obratu se měl stejně dočkat nejdříve v devadesátých letech. Multidisciplinární přesah Levému umožnil při studiu aplikovat poznatky z anglistiky, versologie, srovnávací jazykovědy, divadelní i literární vědy. Právě posledně jmenovanou hodlal pomocí teorie informace, matematické lingvistiky, statistiky, generativní poetiky a kybernetiky co nejvíce přiblížit naukám exaktním (nebo alespoň s ní v souladu s tradicí strukturalismu Pražského lingvistického kroužku takovým způsobem zacházel). Vnímáním překladu jako rozhodovacího procesu zase předběhl pozdější analýzy překladatelské kognice.

Poznatky o Levého odborném rozsahu nejsou pro českou translatologickou obec ničím novým, což ani Getta netvrdí. Její disertace zejména shrnuje a doplňuje dlouhá léta výzkumu jednotlivostí Levého díla z pera Zuzany Jettmarové, Jany Králové, Ivany Kupkové, Michala Brabce, Jiřího Pechara, Tomáše Svobody, Miloslava Uličného a nepřeberných dalších. Souhrnná monografie Levého práce v oblasti nejen překladu, ale i literární vědy a vzdělávání tady nepochybně dosud citelně scházela. Jeho teorie koneckonců pronikaly také do západní vědy poměrně pomalu, poněvadž anglická verze Umění překladu vyšla až v roce 2011. Z českého i německého (1969) vydání díla přitom částečně těžil již izraelský trans­latolog Itamar Even-Zohar; jeho student Gideon Toury představil deskriptivní překladové normy připomínající Levého dvojí normu.

Přestože by se z dosavadního popisu mohlo zdát, že máme co do činění s úplným trans­latologickým Cimrmanem, Getta Levého vyloženě nemytologizuje, naopak zpochybňuje některé závěry a zmiňuje dobovou kritiku. Even-Zohar jí kupříkladu popřel, že by se Levým příliš inspiroval, a spíše prý vycházel z českého strukturalismu obecně. Levého současník Karel Hausenblas zase rozporoval jeho připodobnění překladu k herecké interpretaci divadelní hry. Getta se tak nepoddává občasným mýtotvorným tendencím kolem osobnosti „otce české translatologie“, před nimiž varoval australský vědec Anthony Pym v souvislosti se středoevropskými nacionalistickými inklinacemi. Ty dle něj kromě Levého panují také kolem zakladatele nitranské školy Antona Popoviče (ten nicméně na vlastní monografii i na překlad svého díla do angličtiny stále čeká).

Vivat academia

Sám Jiří Levý se narodil v Košicích a přes Bratislavu se dostal až do Prahy. Rodiče Otakar a Ludmila sice pracovali mimo jiné jako překladatelé z francouzštiny, ale syna to více táhlo k anglistice. Po studiích na brněnské Masarykově univerzitě se na vcelku dlouhou dobu usadil na Univerzitě Palackého v Olomouci, než se na sklonku života opět vrátil do Brna. Getta ve své disertaci do detailů rozebírá Levého edukační a osvětové aktivity, jimiž na obou školách zasel semínko samostatných studijních programů zaměřených na překlad. Na UPOL dnes najdete prakticky koncipované bakalářské i magisterské obory, MUNI momentálně nabízí navazující magisterská studia.

S pražskou Univerzitou Karlovou Levý spolupracoval omezeně, ale nejlepšími prostředky k vydání monografie tohoto formátu disponoval právě tamější Ústav translatologie zastřešující překladatelské a tlumočnické obory od bakaláře po doktorát. V obdobných programech by se dle Levého představ měla snoubit teorie s praxí tak, aby vysílaly do světa školené odborníky. Nabízí se však otázka, jak velký podíl absolventek a absolventů si nakonec opravdu najde práci v oboru. Tuzemské statistiky bohužel k dispozici nejsou, ovšem ze zahraničních dat lze vyčíst, že se to podaří pouhé třetině vystudovaných. Důvodů pro to existuje několik. Vedle neustále propíraného rozvoje strojového překladu určitě sehrává nemalou roli stav oborových institucí, množství, ohodnocení a náplň pracovních nabídek, náročný vstup na trh pro nováčky a mnoho dalších faktorů.

Překladatelský žal

Getta zmiňuje Levého slova z úvodu k Umění překladu, kde vyzdvihoval organizace, v nichž se na Západě sdružovali odborní i literární překladatelky a překladatelé, zatímco v socialistických zemích zůstávali „ostře“ odděleni. Od devadesátých let v Česku působí jenom dvě oborová sdružení: Jednota tlumočníků a překladatelů a specificky pro krásnou literaturu Obec překladatelů. Ta kaž­doročně pro začínající překladatelstvo do 35 let pořádá Soutěž Jiřího Levého. I když si v České republice překládáním přinejmenším přivydělávají dle odhadů řádově tisíce osob, v obou sdruženích jsou již léta registrovány pouhé stovky lidí. Jak uvedla v diskusi o změnách autorského zákona předsedkyně Obce Anežka Charvátová, velká část překladatelek a překladatelů po roce 1989 uvítala, že se už nikde povinně organizovat nemusí.

Obec i JTP vykazují pořadatelskou a osvětovou činnost, ale pracovní podmínky svého členstva smějí hájit jen omezeně. To se nejvíce projevilo, když JTP obdržela od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pokutu za zveřejňování doporučených cenových tarifů. Hrozba škrtů ze strany ministerstva kultury naznačuje, že spoléhat se v současné době na státní dotace nabízí potenciálně marné vyhlídky. Spravedlivějších poměrů lze aktuálně dosáhnout jedině institucionálním vyjednáváním, ať už vzejde z odborů, či jiných organizací. Jenže těm scházejí zdaleka nejen lidské zdroje. Každý rok přitom ve veřejném prostoru zazní aspoň jeden oprávněný povzdych nad stavem českého překladatelství, jeho neslučitelnosti s dominantním modelem OSVČ a celkově nízkým finančním ohodnocením, viz naposledy text Michaly Markové v třetím letošním čísle Tvaru.

Navzdory tomu větší podíl překladatelské obce zjevně nestojí o institucionální zastupování. Možná by tak za účelem doplnění řad měly oborové organizace rozšířit definici toho, co ještě považují za překládání. Vzhledem k Levého výzkumu v oblasti kybernetické lingvistiky a textové generace lze předpokládat, že by ke kontroverznímu strojovému překladu přistupoval se skeptickým zájmem. Těžko říct, jak by se ovšem stavěl k tomu, že nyní o šedesát let později se s pomocí strojů údajně překládá až devětadevadesát procent všech cílových textů. Z takových čísel můžeme odvodit, že posteditorky a editoři své překladatelské protějšky pravděpodobně početně převyšují – a snad by na rozdíl od nich post­editorské pracovnictvo chtělo organizovaně bojovat za lepší podmínky. Tedy jen pokud se jimi překladatelky a překladatelé nechají předstihnout.

Zpět na číslo