Kateřina Sládková
11. dubna uplynulo sto let od narození Zorici Dubovské, rozené Horáčkové (1926–2021), spoluzakladatelky české indonésistiky (společně s Miroslavem Opltem, viz Plav 3/2023), spoluautorky Dějin Indonésie (2005), významné překladatelky z indonéštiny a jedinečné odbornice na javánskou literaturu a starojavánštinu.
Protektorátní zkušenost a poválečné studium
Nasměrovaná podnětným rodinným prostředím se cizím jazykům začala věnovat už brzy, na gymnáziu tíhla k italštině. Pro mladičkou Zoricu Horáčkovou navíc učení se jim představovalo osobní vzdor. Ve čtyřicátých letech, když byla místo studia na gymnáziu totálně nasazena, využívala plynné italštiny a dorozumívala se tak při práci se svou kamarádkou, aby jim pražské Němky nerozuměly. Po nějaké době se ale v továrně objevila Němka, která uměla španělsky. Horáčková měla obavy, že jim španělsky hovořící pracovnice bude rozumět, a po letech vzpomínala, že se tehdy rozhodla naučit něco, co nikdo jiný neumí.
Ještě během války se začala zajímat o marockou hovorovou arabštinu. Od října 1945 do června 1950 studovala na Vysoké škole obchodní, kde se iniciačně setkala se svým budoucím manželem Ivanem Dubovským – sháněl tehdy další zájemce o kurz indonéštiny ve Škole orientálních jazyků a Horáčkovou přemluvil. Mezi lety 1950 a 1955 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde prohlubovala svůj zájem o arabštinu, ale hlavní badatelský zájem věnovala jazykům indonéského souostroví. Studium zakončila prací na téma fonologický rozbor indonéštiny – a stala se tak první diplomovanou indonésistkou v československém prostředí vůbec. S Ivanem Dubovským se mezitím vzali a sám Dubovský v té době přispěl do nedávno založeného Nového Orientu pár drobnými překlady z malajštiny, z jazyka, který dal základ dnešní indonéštině.
V Indonésii a na indonésistice
Po promoci Dubovská působila například na československé ambasádě v Jakartě (1958–1959), po návratu z Indonésie pracovala ve Státním pedagogickém nakladatelství a také začala vyučovat indonéštinu ve Státní jazykové škole, kde od září 1964 vedla orientální oddělení. Zároveň soustavně připravovala učebnici indonéštiny, která se knižního vydání dočkala v roce 1998 a zůstává dodnes relevantní a poslední vydanou učebnicí tohoto jazyka u nás. Již dříve Dubovské vyšla jiná specializovaná studijní pomůcka, a sice Úvod do javánštiny (1975). Jde o nedoceněný klenot, neboť k žádnému dalšímu jazyku z indonéského souostroví nebyly dosud položeny základy ve formě studijních pomůcek.
Když v létě 1966 odešel Miroslav Oplt, zakladatel oboru na filosofické fakultě, na místo zpravodaje ČTK v jihovýchodní Asii, uchránila Dubovská kontinuitu indonésistické výuky. Na fakultě začala vyučovat již na konci Opltova působení, v akademickém roce 1964/1965 přednášela geograficko-ekonomický přehled Indonésie, a posléze Oplta plně nahradila. Záběr její výuky byl obdivuhodný. Třetí, poslední předrevoluční běh indonésistiky (1968–1973) vedla prakticky sama. V devadesátých letech se zasadila o obnovení zpřetrhané tradice: indonésistiku obnovila studijními běhy mezi lety 1992 a 1997 a následně 1997 a 2002.
Průkopnické překlady
Překladatelství se začala systematicky věnovat v šedesátých letech, kdy připravila rozsáhlou antologii krátkých příběhů zaměřených především na zvířecí bajky, pověsti a pohádky – Indonéské lidové pohádky (1966, podruhé jako Bajky a pověsti Indonésie, 2017). Dílo dlouhou dobu nemělo v evropském prostoru obdoby, a proto bylo z češtiny přeloženo do nizozemštiny, němčiny nebo francouzštiny. Nutno přitom předeslat, že indonéské pohádky jsou přístupné jen otrlému čtenáři, jedno zda dětskému, či dospělému, závěry příběhů bývají totiž poměrně drastické. Tyto zpravidla rychlé a stručné pohádky často pracují s tématy smrti, prokletí, ale také zrození. Opakovaně se objevuje prvek proměny, například zvíře se změní v krásnou dívku. Významnou roli hrají také motivy každodenního života, jako je rýže, ovoce nebo výkaly. Mnohé příběhy mají vysvětlující charakter a vyprávějí o původu světa či konkrétních míst a věcí, a názorně tak zprostředkovávají představy o světě, které ovládají lidovou představivost na přesně opačném konci zeměkoule.
Na konci sedmdesátých let absolvovala Dubovská stáž v Indii, kde studovala sanskrt a pracovala na překladu jednoho z nejvýznamnějších děl východojavánské literární tvorby, eposu z 11. století Arjuna Wiwaha od Mpu Kanwa. Ten představuje klasický příklad starojavánské dvorské literatury, která čerpala z indických předloh, ale přizpůsobovala se místnímu prostředí. Typickým žánrem té doby byly kakawiny – básně ovlivněné indickými eposy, založené na počtech slabik, nikoli na rýmech, což český překlad mohl zachovat pouze z části. Dle některých výkladů epos vznikl na objednávku vládce království Kahuripan Airlanggy u příležitosti jeho svatby, a postava Arjuny tak může být chápána jako alegorie samotného panovníka. Samotný překlad vyšel až o několik dekád později pod názvem Ardžunova svatba (2016). Pro potřeby knižního vydání ho přebásnil vietnamista Petr Komers.
Podobně objevnou roli sehrálo zvláštní číslo Nového Orientu s podtitulem Antologie moderní indonéské literatury (1996), které Dubovská sestavila společně s Vratislavem Šťovíčkem a objevily se v něm básně a prózy pěti známých moderních indonéských autorů. Dříve Dubovská časopisecky publikovala například v Světové literatuře, kam ze sbírky předního indonéského autora Pramoedyi Ananty Toera (viz článek Filipa Lexy v Plavu 2/2025) přeložila povídky Hledá ztraceného syna a Nováček (č. 1977), jež kriticky zachycují zjitřenou dobu národněosvobozenecké revoluce v letech 1945–1949.
Poslední léta
Na literárním poli zůstala Dubovská činná do posledních let svého dlouhého života. Do již zmíněných Dějin Indonésie přispěla mimo jiné podkapitolou Písemnictví, v níž v hutné formě předkládá dodnes ojedinělý přehled od starojavánské literatury po konec 20. století. Jiným mimořádným počinem je překlad výběru patnácti povídek soudobých javánských autorek a autorů Veselé a strašidelné povídky z Jávy (2020), v nichž se objevují zdánlivě obyčejní lidé a jejich každodennost prostoupená zvláštními a tajuplnými okolnostmi. Pomineme-li krátkou ukázku z lakonu, dějové osnovy wayangu, tradičního divadla indonéského souostroví, již ve Světě a divadle publikovala roku 2000 právě Zorica Dubovská, jde o vůbec první a na dlouhou dobu nejspíš stále jediné překlady z tohoto jazyka, v mnoha ohledech od indonéštiny zcela odlišného. Sama javánská literatura má přitom v rámci Indonésie zvláštní postavení. Jde o regionální literární scénu navázanou na lokální tisk, nedá se mluvit o samostatném javánském knižním trhu, ostatně i vybrané povídky spíše než literární kvalitou zaujmou coby sonda do jinak neznámé kultury. Samotní Javánci často publikují indonésky, v jazyce národní jednoty, kterým dnes vládne drtivá většina obyvatelstva a z něhož se překládá daleko více.
O tom, nakolik indonéštinu ovládla sama Dubovská, svědčí například skutečnost, že podle dochovaných zkazek se právě její zásluhou dostalo do slovníků spisovné indonéštiny slovo swasembada, tedy svépomoc, soběstačnost. Jedná se o překladový kalk, doslovný převod českého výrazu do indonéštiny díky kombinaci předpony swa– (samo-), která má navíc sanskrtské základy, a slova sembada, schopný, způsobilý. Zorica Dubovská, významná osobnost české, ale i evropské indonésistiky, se tak skutečně naučila něco, co nikdo jiný neuměl, a díky tomu otevřela českému čtenáři cestu k indonéské kultuře či starojavánské i moderní javánské literatuře.