Petr Uram
Lerner, Ben. 22:04.
Z anglického originálu 10:04 (2014) přeložil Petr Fantys.
1. vydání. Praha: Argo, 2025. 286 stran.
Ke konci loňského roku vydalo Argo druhý román amerického básníka a spisovatele Bena Lernera, 22:04 (2014), v překladu Petra Fantyse. Po Topecké škole (2019, č. 2022 v překladu Olgy Bártové), kde Lerner vystupuje pod pseudonymem Adam Gordon, se jedná o další autofikční počin. Tentokrát se Lerner z perspektivy třiatřicetiletého poety Bena ohlíží za prozaickými začátky na přelomu roků 2011 a 2012. Zatímco v Topecké škole předkládá autor pohled svých rodičů a spolužáka, ve 22:04 se postavení vypravěče chápe pouze on s tím, že se pokouší reflektovat rozporuplnost vlastní pozice, poněvadž „autor a vypravěč se sice nemůžou setkat tváří v tvář“ (81), což ale neuklidňuje jeho obavy z toho, „aby dokázal sám sebe odlišit od vypravěče“ (80) a „být na obou stranách básně/ pendlovat mezi ty a já“ (217).
Sociolog Pierre Bourdieu v této souvislosti upozorňuje s odkazem na Flaubertovu Citovou výchovu (1869) na chybné zaměňování s autobiografickým memoárem. Autofikční proces totiž považuje spíše za objektivizaci sebe, tedy analýzu nejen svého já, ale také sociálního kontextu. [1] Podobně jako autofikce Rachel Cusk, Helen DeWitt, Joshuy Cohena či Percivala Everetta se proto i Lernerova kniha točí kolem vydavatelského průmyslu. Dílo začíná rozhovorem mezi agentkou a spisovatelem o jeho úspěšné povídce v New Yorkeru, již má za „vyšší šestimístnou částku“ rozvinout v román. Za tímto účelem se z Brooklynu vydává na literární rezidenci v texaské Marfě, kde si při pátrání po nebeských světlech po boku ducha Roberta Creeleyho uvědomí, že raději než navrhovaný román napíše 22:04.
Kreativní tvorba přitom nepředstavuje zdaleka jedinou protagonistovu starost – kamarádka, do níž je zamilovaný, si jej vybrala za dárce spermatu, diagnostikovali mu Marfanův syndrom, doučuje syna salvadorských imigrantů, jeho mentor umírá, jeho diplomant asi trpí psychickými problémy a na New York se řítí napřed bouře Irene a poté Sandy, jež jsou předzvěstí klimatických změn, kvůli nimž dost možná celá americká metropole jednou skončí pod vodou.
Z tvůrčího hlediska nelze hovořit o zrovna převratném postupu. České čtenářstvo se s obdobným meta-rezidenčním psaním mohlo loni setkat mj. v Broumovském zajetí Sylvy Fischerové či Mariborské hypnóze Dory Kaprálové. Literární kritik Mark McGurl staví maximalismus tzv. allofikce z řeckého állos (jiný, odlišný), která se odehrává ve světě s fiktivními postavami a arbitrárními pravidly, do opozice vůči minimalistické autofikci, jež pojednává o „realitě“ a „skutečných lidech“ tak, jak je vnímá samotné autorstvo. [2]
Podle literárního vědce Leeho Konstantinoua takové zdůrazňování osobnosti tvůrce vypovídá o uvědomění vlastní nicotnosti a odcizenosti v soukolích konglomerizovaných institucí a související institualizaci sebe sama, kdy se jejich kariéra stala středobodem toho, o čem spisovatelky a spisovatelé píšou. [3] Akademik a publicista Dan Sinykin poukazuje, že autofikce platí také za jedinečnou marketingovou strategii, protože se zasluhuje o mýtotvorbu autorské celebrity a zároveň zakrývá skutečnost, že veškerá populární beletrie vydaná v posledním více než půl století reprezentuje kolektivní výtvor nepřeberného množství osob a organizací. [4]
Protagonista Ben se také mnohdy, spíše než aby držel svůj osud za otěže, nechává vláčet poryvy bouřlivého života a neúprosného plynutí času, o němž se nicméně nedá říct, že by se knihou ubíral chronologicky. Jak naznačuje název 22:04 odkazující na sci-fi snímek Návrat do budoucnosti (1985), dílo časem spíše cestuje, a to ve formě vzpomínek postav, jejichž minulost přepsaly pozdější události či nová zjištění. Jako benjaminovští andělé historie, na něž Lerner odkazuje zahrnutím malby Angelus Novus, letí zády vstříc budoucnosti a bezmocně pozorují hromadící se zkázu toho, co kdysi bylo.
Vypravěči se vlivem podnětů vyjevují vize dřívějších časů, přičemž jej nechávají nahlédnout i do toho, co nejspíš jednou bude, ať už se jedná o klimatickou apokalypsu, nebo nadějnou výpravu po New Yorku rozvráceném katastrofou. Všechny temporální vrstvy se tak odehrávají cyklicky a jakoby najednou v tzv. posvátném čase. Vystihuje to i sám Lerner v básni inspirované Waltem Whitmanem:
„Marty“ měří čas, jenž zbývá budoucnosti,
ze které film sledujeme, až na to,
že ruku jí nepožírá nepřítomnost,
nýbrž přítomnost budoucnosti – nemůžeš
vyskočit od tkalcovského stavu tak rychle, že
shodíš stoličku, a hnát se do roviny
obrazu, aniž bys vylekal malíře, nemůžeš
slyšet hlasy, které to médium nezobrazí,
aniž tě to poznamená někde na těle.
(196–197)
Celkovému vyznění 22:04 napomáhá takřka perfektní Fantysův překlad, jemuž ubírají snad jedině drobnosti jako interpunkce (ze začátku knihy zařazuje pro češtinu atypické středníky a dlouhou pomlčku — má tendenci nahrazovat řídce užívaným ,–), nekonzistentní převod značkových názvů „i-phonem“ (21) a „iPhonem“ (251), neshodující se titulek v obsahu „Věda na cestě kupředu“ (253) s nadpisem kapitoly „Věda v pohybu“ (257) a ne úplně přesný výklad přívlastku tinny jako „nakřáplý“ ve spojení „z přenosného přehrávače se linula nakřáplá hudba“ (79), který by fungoval, pokud bychom měli co do činění s gramofonem, ale tady se pravděpodobně mluví o „plechovém“ zvuku laciných moderních zařízení.
Závěrem nesmíme opomenout Lernerův smysl pro humor. Mnohdy jej obrací vůči samotnému vypravěči, kupříkladu při nezapomenutelné epizodě darování spermatu, kdy pro komické záměry využívá sice ohranou situaci, ale obohacuje ji svou typicky neurotickou pointou. Knize, která „není ani fikcí, ani nefikcí“ (217), se tak daří podat poetický i vztahuschopný obraz na pomezí subjektu a objektu stejně jako minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a to způsobem vlastním jen těm největším autorstvům.
Poznámky
1 Bourdieu, Pierre. Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole. Přel. Petr Dytrt a Petr Kyloušek. Brno: Host, 2010. 47.[Zpět]
2 McGurl, Mark. Everything and Less: The Novel in the Age of Amazon. London: Verso, 2021. 171.[Zpět]
3 Konstantinou, Lee. „Autofiction and Autoreification“. The Habit of Tlön 6. února 2021. https://www.leekonstantinou.com/2021/02/06/autofiction-and-autoreification/. Citováno 3. ledna 2026.[Zpět]
4 Sinykin, Dan. Big Fiction: How Conglomeration Changed the Publishing Industry and American Literature. New York: Columbia University Press, 2023. 18.[Zpět]