Iva Fedačková

Ilustrace Alžběta Zemanová

Když jsem poprvé četla autobiografii Down These Mean Streets (Po těchto drsných ulicích, 1967) Piriho Thomase (1928–2011), nejvíce mě zasáhla pasáž z kapitoly Alien Turf (Cizí rajón), která ukazuje, jaké to je vyrůstat jako mladý Portoričan v New Yorku čtyřicátých a padesátých let. A hlavně zachycuje ten okamžik, kdy dítě pochopí, že se ho v tomto světě nikdo nezastane:

Někdy prostě nezapadneš. Třeba když jsi Portoričan v italský čtvrti. Po tom, co můj bráška Ricardo krátce po narození kvůli nějaký nákaze umřel, nás táta přestěhoval ze Sto jedenácté ulice do italskýho rajónu na Sto čtrnácté, mezi Druhou a Třetí avenue. Asi chtěl dostat mámu pryč od těch těžkejch vzpomínek na starej bejvák.

Mně se po Sto jedenácté ulici hrozně stejskalo, tam se všichni chovali, chodili a mluvili jako já. Ale na Sto čtrnácté to chvíli docela šlo. Pár nevraživejch pohledů od místních špagetožroutů, ale jinak nic. Až do jednoho dne, to jsem šel zrovna ze školy domů. Už jsem byl skoro u našeho vchodu, když na mě někdo zařval: „Hej, ty zasraná hispánská špíno!“

Při těch slovech mě zamrazilo a málem jsem kvůli nim proklel vlastního tátu. Pomalu jsem se otočil a najednou jsem měl před obličejem prst nějakýho italskýho kluka zhruba v mým věku. Za ním stálo pět nebo šest jeho kámošů. „Hej, ty,“ říká, „z jaký země ty seš?“ 

Koukal jsem na něj a přemejšlel, jakou národnost si mám jako vybrat.
A jeden z jeho kámošů hned dodal: „Hele, Rocky, je černej dost na to, aby to byl negr. Nejseš ty náhodou negr?“ 

Hlas se mi třásl vzteky. „Jsem Portoričan,“ řekl jsem. „Narodil jsem se tady.“ Chtěl jsem to zařvat, ale vyšlo to jen jako šepot.

„Tady? Jako tady na ulici?“ ušklíbl se Rocky. „Přímo uprostřed silnice?“
Všichni se rozesmáli.

Nenáviděl jsem je. Pomalu jsem zakroutil hlavou. „Ne,“ ucedil jsem. „Narodil jsem se v porodnici. V posteli.“

„No jasně… ty seš teda hrozně místní. Narodil ses rovnou v posteli,“ pronesl Rocky. Ten jeho hlas mi lezl na nervy.

„V porodnici,“ zopakoval jsem tiše a celou tu dobu očima měřil vzdálenost, která mě dělila od bezpečí domova. Jenže to bylo bez šance, Rockyho parta mě obklíčila. Nemohl jsem přestat myslet na děcka, který skončily brutálně zmlácený jen proto, že se přistěhovaly do cizí čtvrti.

„Ve který porodnici, ty místňáku?“ tlačil na mě Rocky.

„V Harlemu,“ odpověděl jsem a v duchu si ze všech sil přál, aby už bylo pět, ne teprve tři, protože v pět chodil domů táta. Rozhlížel jsem se po nějaký dospělý tváři, co by se mě aspoň trochu zastala, ale všichni starší mleli jen italsky. Nemohl jsem si pomoct, znělo mi to skoro jako španělština. Do hajzlu… to by z nás přece mělo dělat něco jako příbuzný, ne?

„V Harlemu?“ ozval se někdo. „Hned jsem věděl, že je to negr.“

„Jo,“ přidal se další expert na barvu kůže. „Tam se roděj všichni tyhle černý bastardi.“

Všiml jsem si tří starších italskejch chlapů naproti přes ulici, jak nás pozorujou, a na chvíli jsem měl pocit, že jsem zachráněnej. Jenže ten pocit se rozplynul ve chvíli, kdy se jen usmáli a bavili se dál. Nemohl jsem poznat, jestli se usmívají proto, že nějakej novej přivandrovalec dostane přes držku, nebo protože je těší, jak jejich kluci vítají dalšího mezi sebe. Jeden starší chlápek kývnul na Rockyho a ten mu odpověděl úsměvem. Napadlo mě, že je to možná signál, že můj pohřeb právě začíná.

Přítomnost dospělých Italů, kteří se jen usmívají a mlčí, dělá z té scény něco mnohem hlubšího než pouliční rvačku, protože svým mlčením potvrzují, že násilí vůči „cizákovi“ je zde normální. V Pirim se tehdy začíná rozpadat představa, že svět je spravedlivý. Není divu, že se chtěl co nejdřív stát el hombre, kterého už nikdo nebude zkoušet. V knize svou představu „opravdového“ mužství popisuje následovně:

Bylo to všechno součástí toho stát se el hombre. Mít vousy, které by se daly oholit, řidičák, odvodní průkaz, takovou tu tvrdost, díky který můžeš jít do baru jako chlap. Kluka nikdo nebere vážně. Ale chlap, ten je v pohodě. Nikdo ti nebude říkat, co máš dělat. A ať to radši ani nezkouší, jinak si ho podáš.

Piri Thomas, narozený v newyorském Východním Harlemu (též označovaném jako Španělský), byl Portoričan s výraznými africkými kořeny. Tato kombinace z něj v očích okolí dělala věčného cizince, pro Portoričany příliš tmavého, pro Afroameričany zase příliš „hispánského“. Od dětství vyrůstal v extrémní chudobě, obklopen násilím a rasismem v době, kdy americká společnost ještě rasismus oficiálně „neviděla“ (až do okamžiku, kdy vstoupil v platnost Civil Rights Act z roku 1964). 

Ten moment na Sto čtrnácté ulici mu ukázal, jak moc je zranitelný, když se ho nikdo nezastane. Že jedinou spolehlivou ochranou v tomhle světě je stát se sám drsným a respektovaným. A tak jeho cesta pokračovala přes pouliční gangy, drogy (včetně heroinu) a ozbrojená přepadení, což ho nakonec dostalo na sedm let do vězení. Teprve za mřížemi získal odstup a sepsal tuto syrovou a místy až nepříjemně otevřenou knihu. Down These Mean Streets je drsnou výpovědí o tom, jak ulice (de)formuje lidský charakter a jak se chlapství v takovém prostředí stává strategií přežití. 

Do pozice bezbranného se může dostat kdokoliv, stačí, aby společnost přestala vnímat jednotlivce a začala lidi dělit na „oni“ proti „nám“. Tehdy tvůj pohřeb právě začíná. 

Ukázky z angličtiny přeložila Iva Fedačková

 

Originál:
Thomas, Piri. Down These Mean Streets. New York: Alfred A. Knopf, 1967. 26–27, 17.